Konflikt Čína – Vietnam: Právo silnějšího

Konflikt  Čína – Vietnam: Právo silnějšího

Čínsko-Vietnamská válka v roce 1979 a současná napjatá situace v Jihočínském moři 

 

Nejprve současný konflikt v Jihočínském moři 

 

Přestože se jedná o dvě komunistické „spřátelené země“ země, rádi se nemají, napětí je mezi nimi veliké. A Vietnam je proti Číně malinký, tak tahá z kratší konec. Jsou to dnes především státy Rusko a Čína, které využívají mezinárodní situace a bez zábran zabírají cizí území. Využívají situace, že demokratický svět, pokud nechce eskalovat mezinárodní napětí, nedělá prakticky nic. Prostě Vietnam má smůlu.

Nejsem znalec na mezinárodní právo, pohled na mapu je však dosti výmluvný. Na Spratlyovy ostrovy si dělají nárok Čína, Tchaj-wan, Vietnam, Brunej, Malajsie a Filipíny.

Číňané hlásají, že podle jejich údajů měli Číňané tyto ostrovy odedávna obývat a také je jako první zakreslit do map. Do 19. století byly prý ostrovy také navštěvovány čínskými rybáři kvůli doplnění zásob pitné vody. Avšak jasný a zdokumentovaný nárok vznesli první až Britové, kteří v roce 1864 ostrovy obsadili. Odtud odvozují bývalé britské kolonie Malajsie a Brunej své nároky na některé jižní ostrovy v souostroví.

Mezi roky1933 a 1955 považovala Francie celé souostroví za součást své kolonie Francouzská Indočína.

Během druhé světové války obsadili ostrovy Japonci.  Po válce ostrovy opět přešly pod správu Francie jako koloniální mocnosti v Indočíně.

Po porážce Čankajškova Kuomintangu na čínské pevnině během stahování jeho jednotek na Tchaj-wan, obsadili i několik Spratlyových ostrovů Čankajškova vojska. Čína zareagovala tím, že v roce 1951 vznesla nárok na celé souostroví jako obsazené Číňany. Po porážce Francouzů v indočínské válce se Francie ostrovů vzdala. Vietnam měl dost svých starostí aby se ještě v této době staral o ostrovy.

V roce 1968 jeden filipínský obchodník vznesl nárok na některé ostrovy jako na svůj soukromý majetek; následovalo obsazení osmi ostrovů filipínskými jednotkami.

Během vietnamské války byl v roce 1973 vydán vládní dekret, kterým se celé souostroví podřizuje jihovietnamské vládě a Vietnam některé ostrovy obsadil, čímž došlo k diplomatické krizi s Čínskou lidovou republikou. Po znovusjednocení Vietnamu v roce 1976 potvrdil socialistický Vietnam nároky na souostroví.

V roce 1978 prohlašuje filipínská vláda prezidenta Marcose část ostrovů ležících západně od Palawanu za filipínské výsostné území.

Od roku 1980 se vedení ČLR rozhodlo přímo obsadit některé Spratlyovy ostrovy a odmítlo mezinárodní řešení. V roce 1988 Číňané potopili dvě vietnamské lodě, nyní je v oblasti několik desítek tisíc Čínských vojáků a nepustí k ostrovům vietnamské lodě.

Zatímco Spraytlyovy ostrovy jako část Vietnamu jsou diskutabilní, vlastnictví Paracelových ostrovů je jasnější. Ani zde ale Vietnam proti Číně nemá šanci. Po skončení války s Američany došlo v roce 1974 k bitvě o ostrovy mezi Vietnamem a Čínou, kde Vietnam neměl šanci na úspěch. Poslední roky se napětí stupňuje, Číňané vytvářejí další umělé ostrovy a tím zvětšují svoje teritoriální vody

 

Zde platí jednoduché právo, právo silnějšího

PROČ? Jednoduchá odpověď: ROPA.

 

Málo se ví, že mezi Čínou a Vietnamem došlo dokonce j „regulérní“ válce a to v roce 1979. Číně se nelíbilo sblížení Vietnamu se Sovětským svazem. Vietnamská vojska byla v Kambodži, kterou Čína považovala za svojí sféru vlivu a probíhaly boje o ostrovy. Toto byl „důvod“ k útoku Číny na Vietnam. Po 18ti dnech došlo k příměří, válka skončila jak začala. Zcela jistě splnila ale účel zastrašení.

 

Neboli Vietnamci milují Čínu asi jako my před Listopadem spřátelený Sovětský svaz. S tím rozdílem, že oni jim to do očí řeknou. My jsme si to jenom šeptali a přitom se Husák olizoval s Brežněvem.

 

Čínsko - vietnamská válka 1979 

 

Jednalo se o "regulérní" válku vpád čínské armády na území Vietnamu s použitím těžké techniky. Zde je kompletní popis z časopisu Náš Region, autor Václav Pavlík:

 
Asie zůstává evropskému úhlu pohledu stále značně nepochopitelná a je otázka, jestli Evropan Asii vůbec někdy pochopí. Zároveň, je pro nás Asie vzdálená i geograficky a konflikty mezi tamními státy vnímáme jen okrajově. Kdo z nás si pamatuje, že v roce 1978 vietnamská armáda napadla Kambodžu?
 
 
 
 
Reklama
Tím ukončila tamní hrůzovládu maoistických Rudých Khmerů (1975-79), jejichž vojáci útočili na vietnamské pohraniční vesnice. Obě armády, Rudých Khmerů i vietnamská, se pokoušely neustále získat nové vojáky; někdy zabíjely vesničany jenom proto, aby je nenaverboval protivník.
 
Dodnes v Kambodži vládne režim prohanojského exponenta Hun Sena. Čína vnímala Kambodžu jako sféru svého vlivu. Tato akce zhoršila vztahy mezi Číňany a Vietnamci, když Čína vyprovokovala ve vietnamském pohraničí více než 700 ozbrojených provokací, při kterých našlo smrt 300 čínských provokatérů.
 
Jak po druhé světové válce začalo narůstat sbližování Vietnamu se Sovětským svazem, tím více se zhoršovaly vztahy Vietnamu s Čínou. Aby Čína měla krytý týl, rozmístila na sovětsko-čínské hranici 1,5 milionů svých vojáků. K čínsko-vietnamské hranici přisunula 31 divizí o síle 330 000 mužů a 1200 tanků. Vietnamská armáda měla 615 000 vojáků, ale většina se nacházela v nyní Vietnamem okupované Kambodži. Vietnamci se ale připravili na případný čínský vpád rozmístěním překážek, položením min na přístupových cestách a jejich pokrytím dělostřelectvem a minomety.
 
Po masivní dělostřelecké přípravě 17. února 1979 vpadlo 100 000 čínských vojáků na celkem 43 místech do Vietnamu. Napadli šest provincií a agresi čelilo jen 60 až 70 tisíc Vietnamců. Sovětský svaz vydal k této situaci prohlášení, že Vietnam je schopen ubránit se sám. Sovětská letadla prováděla nad místy bojů pouze letecký průzkum.
 
Poté se do bojů zapojila pravidelná vietnamská armáda. Číňanům se podařilo proniknout na vietnamské území do hloubky 15 až 20 km, nejvíce 40 km. Válka mezi bývalými spojenci trvala čtyři týdny. 4. března oba státy vydaly prohlášení, že vítězství je jejich. Nebylo však vítězů ani poražených. 16. března skončilo stahování vojsk a 18. března vyhlásila Čína definitivní ukončení války. Čína tak dala Vietnamu názornou lekci na téma, že Vietnam musí brát ohled na čínské zájmy a nemůže si dělat to, co chce. Stávalo se to, stejně jako dřív, že dodávky zbraní a válečného materiálu ze Sovětského svazu a i od nás, které putovaly po železnici Čínou, se dostávaly do Vietnamu vykradené.
 
Údaje o ztrátách v této válce se různí, podle toho, zda je uvádí Vietnamci nebo Číňané. Ztráty na živé síle činily 27 až 30 tisíc na obou stranách, tanků a obrněných transportérů ztratili Číňané přes 400, Vietnamci přes 180. Počty zajatců jsou vůbec rozporné.
 
V písemnostech, které Vietnamci zabavili zajatým čínským vojákům, byly uvedeny přesné údaje o osadách a vesnicích, výšky horských kót apod. Tyto podklady sestavili čínští odborníci, kteří od roku 1987 pomáhali v provincii Lai-chau při stavbě silnic. Získané údaje pak posloužily čínskému dělostřelectvu. V Pekingu tedy zjevně plánovali vpád do Vietnamu dlouho dopředu.
 
Po roce 1978 Peking nafoukl problém „vietnamských obyvatel čínské národnosti“ a společná hranice se změnila v pásmo nebezpečného napětí. Čínská armáda se náhle neštítila žádné provokace, čínští vojáci přemisťovali pohraniční sloupy do hloubi vietnamského území a do země se vysílali špiony a diverzanti. Po válce se ukázalo, že ve Vietnamu zůstala rozsáhlá síť čínských agentů.
 
Čínským vojákům je vtloukáno do hlavy, že se nesmí vzdát a pokud přece jenom náhodou budou zajati, nesmí prozradit ani své jméno. Nemusí se prý ničeho bát, protože Čína je „velká země a stejně nad každým nepřítelem zvítězí“. Přitom situace v Číně je taková, že zajatcům se ani moc nechce domů, raději jsou pokládáni za mrtvé. Jejich příbuzní musí platit v Číně jakési pokuty za to, že jejich rodinný příslušník padl do zajetí, jsou vystěhováváni do odlehlých oblastí, ztrácejí právo na nákup v družstevních obchodech. Zajatcova rodina je jednou provždy považována za „zrádcovské hnízdo“.
 
FOTO: Čínsko-vietnamská válka 1979
Čínsko-vietnamská válka 1979 - Čínsko-vietnamská válka 1979 – jocelynkelley.
Čínsko-vietnamská válka 1979 - ČÍNSKO-VIETNAMSKÁ VÁLKA 1979 – Valka.cz
Čínsko-vietnamská válka 1979 - Vandalské počínání čínských vojsk – archiv autora
Čínsko-vietnamská válka 1979 - Čínští zajatci – TOP10list.cz
Čínsko-vietnamská válka 1979 - ČÍNSKO-VIETNAMSKÁ VÁLKA 1979 – směr úderů čínských vojsk – wikipedia
DALŠÍ FOTKY
Centrem tohoto válečného konfliktu se stalo město Lang-son, hlavní město stejnojmenné provincie, které během ní utrpělo rozsáhlé škody. Za čtyři dny řádění okupantů bylo ve městě povražděno 565 civilistů, z toho 226 žen a 113 dětí. Asi 800 obyvatel odvlekli Číňané přes hranice. Nikdo neví, co se s nimi stalo. Nad městem Lang-son vyčnívá do výšky skála ve tvaru ženy, která drží dítě – Vong Phu. Dle legendy tato žena čekala na muže, který odešel do války – a čekala tak dlouho, až zkameněla.Asie zůstává evropskému úhlu pohledu stále značně nepochopitelná a je otázka, jestli Evropan Asii vůbec někdy pochopí. Zároveň, je pro nás Asie vzdálená i geograficky a konflikty mezi tamními státy vnímáme jen okrajově. Kdo z nás si pamatuje, že v roce 1978 vietnamská armáda napadla Kambodžu?
 
 
 
 
Reklama
Tím ukončila tamní hrůzovládu maoistických Rudých Khmerů (1975-79), jejichž vojáci útočili na vietnamské pohraniční vesnice. Obě armády, Rudých Khmerů i vietnamská, se pokoušely neustále získat nové vojáky; někdy zabíjely vesničany jenom proto, aby je nenaverboval protivník.
 
Dodnes v Kambodži vládne režim prohanojského exponenta Hun Sena. Čína vnímala Kambodžu jako sféru svého vlivu. Tato akce zhoršila vztahy mezi Číňany a Vietnamci, když Čína vyprovokovala ve vietnamském pohraničí více než 700 ozbrojených provokací, při kterých našlo smrt 300 čínských provokatérů.
 
Jak po druhé světové válce začalo narůstat sbližování Vietnamu se Sovětským svazem, tím více se zhoršovaly vztahy Vietnamu s Čínou. Aby Čína měla krytý týl, rozmístila na sovětsko-čínské hranici 1,5 milionů svých vojáků. K čínsko-vietnamské hranici přisunula 31 divizí o síle 330 000 mužů a 1200 tanků. Vietnamská armáda měla 615 000 vojáků, ale většina se nacházela v nyní Vietnamem okupované Kambodži. Vietnamci se ale připravili na případný čínský vpád rozmístěním překážek, položením min na přístupových cestách a jejich pokrytím dělostřelectvem a minomety.
 
Po masivní dělostřelecké přípravě 17. února 1979 vpadlo 100 000 čínských vojáků na celkem 43 místech do Vietnamu. Napadli šest provincií a agresi čelilo jen 60 až 70 tisíc Vietnamců. Sovětský svaz vydal k této situaci prohlášení, že Vietnam je schopen ubránit se sám. Sovětská letadla prováděla nad místy bojů pouze letecký průzkum.
 
Poté se do bojů zapojila pravidelná vietnamská armáda. Číňanům se podařilo proniknout na vietnamské území do hloubky 15 až 20 km, nejvíce 40 km. Válka mezi bývalými spojenci trvala čtyři týdny. 4. března oba státy vydaly prohlášení, že vítězství je jejich. Nebylo však vítězů ani poražených. 16. března skončilo stahování vojsk a 18. března vyhlásila Čína definitivní ukončení války. Čína tak dala Vietnamu názornou lekci na téma, že Vietnam musí brát ohled na čínské zájmy a nemůže si dělat to, co chce. Stávalo se to, stejně jako dřív, že dodávky zbraní a válečného materiálu ze Sovětského svazu a i od nás, které putovaly po železnici Čínou, se dostávaly do Vietnamu vykradené.
 
Údaje o ztrátách v této válce se různí, podle toho, zda je uvádí Vietnamci nebo Číňané. Ztráty na živé síle činily 27 až 30 tisíc na obou stranách, tanků a obrněných transportérů ztratili Číňané přes 400, Vietnamci přes 180. Počty zajatců jsou vůbec rozporné.
 
V písemnostech, které Vietnamci zabavili zajatým čínským vojákům, byly uvedeny přesné údaje o osadách a vesnicích, výšky horských kót apod. Tyto podklady sestavili čínští odborníci, kteří od roku 1987 pomáhali v provincii Lai-chau při stavbě silnic. Získané údaje pak posloužily čínskému dělostřelectvu. V Pekingu tedy zjevně plánovali vpád do Vietnamu dlouho dopředu.
 
Po roce 1978 Peking nafoukl problém „vietnamských obyvatel čínské národnosti“ a společná hranice se změnila v pásmo nebezpečného napětí. Čínská armáda se náhle neštítila žádné provokace, čínští vojáci přemisťovali pohraniční sloupy do hloubi vietnamského území a do země se vysílali špiony a diverzanti. Po válce se ukázalo, že ve Vietnamu zůstala rozsáhlá síť čínských agentů.
 
Čínským vojákům je vtloukáno do hlavy, že se nesmí vzdát a pokud přece jenom náhodou budou zajati, nesmí prozradit ani své jméno. Nemusí se prý ničeho bát, protože Čína je „velká země a stejně nad každým nepřítelem zvítězí“. Přitom situace v Číně je taková, že zajatcům se ani moc nechce domů, raději jsou pokládáni za mrtvé. Jejich příbuzní musí platit v Číně jakési pokuty za to, že jejich rodinný příslušník padl do zajetí, jsou vystěhováváni do odlehlých oblastí, ztrácejí právo na nákup v družstevních obchodech. Zajatcova rodina je jednou provždy považována za „zrádcovské hnízdo“.
 
FOTO: Čínsko-vietnamská válka 1979
Čínsko-vietnamská válka 1979 - Čínsko-vietnamská válka 1979 – jocelynkelley.
Čínsko-vietnamská válka 1979 - ČÍNSKO-VIETNAMSKÁ VÁLKA 1979 – Valka.cz
Čínsko-vietnamská válka 1979 - Vandalské počínání čínských vojsk – archiv autora
Čínsko-vietnamská válka 1979 - Čínští zajatci – TOP10list.cz
Čínsko-vietnamská válka 1979 - ČÍNSKO-VIETNAMSKÁ VÁLKA 1979 – směr úderů čínských vojsk – wikipedia
DALŠÍ FOTKY
Centrem tohoto válečného konfliktu se stalo město Lang-son, hlavní město stejnojmenné provincie, které během ní utrpělo rozsáhlé škody. Za čtyři dny řádění okupantů bylo ve městě povražděno 565 civilistů, z toho 226 žen a 113 dětí. Asi 800 obyvatel odvlekli Číňané přes hranice. Nikdo neví, co se s nimi stalo. Nad městem Lang-son vyčnívá do výšky skála ve tvaru ženy, která drží dítě – Vong Phu. Dle legendy tato žena čekala na muže, který odešel do války – a čekala tak dlouho, až zkameněla.

Asie zůstává evropskému úhlu pohledu stále značně nepochopitelná a je otázka, jestli Evropan Asii vůbec někdy pochopí. Zároveň, je pro nás Asie vzdálená i geograficky a konflikty mezi tamními státy vnímáme jen okrajově. Kdo z nás si pamatuje, že v roce 1978 vietnamská armáda napadla Kambodžu?

 

Tím ukončila tamní hrůzovládu maoistických Rudých Khmerů (1975-79), jejichž vojáci útočili na vietnamské pohraniční vesnice. Obě armády, Rudých Khmerů i vietnamská, se pokoušely neustále získat nové vojáky; někdy zabíjely vesničany jenom proto, aby je nenaverboval protivník.

 

Dodnes v Kambodži vládne režim prohanojského exponenta Hun Sena. Čína vnímala Kambodžu jako sféru svého vlivu. Tato akce zhoršila vztahy mezi Číňany a Vietnamci, když Čína vyprovokovala ve vietnamském pohraničí více než 700 ozbrojených provokací, při kterých našlo smrt 300 čínských provokatérů.

 

Jak po druhé světové válce začalo narůstat sbližování Vietnamu se Sovětským svazem, tím více se zhoršovaly vztahy Vietnamu s Čínou. Aby Čína měla krytý týl, rozmístila na sovětsko-čínské hranici 1,5 milionů svých vojáků. K čínsko-vietnamské hranici přisunula 31 divizí o síle 330 000 mužů a 1200 tanků. Vietnamská armáda měla 615 000 vojáků, ale většina se nacházela v nyní Vietnamem okupované Kambodži. Vietnamci se ale připravili na případný čínský vpád rozmístěním překážek, položením min na přístupových cestách a jejich pokrytím dělostřelectvem a minomety.

 

Po masivní dělostřelecké přípravě 17. února 1979 vpadlo 100 000 čínských vojáků na celkem 43 místech do Vietnamu. Napadli šest provincií a agresi čelilo jen 60 až 70 tisíc Vietnamců. Sovětský svaz vydal k této situaci prohlášení, že Vietnam je schopen ubránit se sám. Sovětská letadla prováděla nad místy bojů pouze letecký průzkum.

 

Poté se do bojů zapojila pravidelná vietnamská armáda. Číňanům se podařilo proniknout na vietnamské území do hloubky 15 až 20 km, nejvíce 40 km. Válka mezi bývalými spojenci trvala čtyři týdny. 4. března oba státy vydaly prohlášení, že vítězství je jejich. Nebylo však vítězů ani poražených. 16. března skončilo stahování vojsk a 18. března vyhlásila Čína definitivní ukončení války. Čína tak dala Vietnamu názornou lekci na téma, že Vietnam musí brát ohled na čínské zájmy a nemůže si dělat to, co chce. Stávalo se to, stejně jako dřív, že dodávky zbraní a válečného materiálu ze Sovětského svazu a i od nás, které putovaly po železnici Čínou, se dostávaly do Vietnamu vykradené.

 

Údaje o ztrátách v této válce se různí, podle toho, zda je uvádí Vietnamci nebo Číňané. Ztráty na živé síle činily 27 až 30 tisíc na obou stranách, tanků a obrněných transportérů ztratili Číňané přes 400, Vietnamci přes 180. Počty zajatců jsou vůbec rozporné.

 

V písemnostech, které Vietnamci zabavili zajatým čínským vojákům, byly uvedeny přesné údaje o osadách a vesnicích, výšky horských kót apod. Tyto podklady sestavili čínští odborníci, kteří od roku 1987 pomáhali v provincii Lai-chau při stavbě silnic. Získané údaje pak posloužily čínskému dělostřelectvu. V Pekingu tedy zjevně plánovali vpád do Vietnamu dlouho dopředu.

 

Po roce 1978 Peking nafoukl problém „vietnamských obyvatel čínské národnosti“ a společná hranice se změnila v pásmo nebezpečného napětí. Čínská armáda se náhle neštítila žádné provokace, čínští vojáci přemisťovali pohraniční sloupy do hloubi vietnamského území a do země se vysílali špiony a diverzanti. Po válce se ukázalo, že ve Vietnamu zůstala rozsáhlá síť čínských agentů.

 

Čínským vojákům je vtloukáno do hlavy, že se nesmí vzdát a pokud přece jenom náhodou budou zajati, nesmí prozradit ani své jméno. Nemusí se prý ničeho bát, protože Čína je „velká země a stejně nad každým nepřítelem zvítězí“. Přitom situace v Číně je taková, že zajatcům se ani moc nechce domů, raději jsou pokládáni za mrtvé. Jejich příbuzní musí platit v Číně jakési pokuty za to, že jejich rodinný příslušník padl do zajetí, jsou vystěhováváni do odlehlých oblastí, ztrácejí právo na nákup v družstevních obchodech. Zajatcova rodina je jednou provždy považována za „zrádcovské hnízdo“.

 

Centrem tohoto válečného konfliktu se stalo město Lang-son, hlavní město stejnojmenné provincie, které během ní utrpělo rozsáhlé škody. Za čtyři dny řádění okupantů bylo ve městě povražděno 565 civilistů, z toho 226 žen a 113 dětí. Asi 800 obyvatel odvlekli Číňané přes hranice. Nikdo neví, co se s nimi stalo. Nad městem Lang-son vyčnívá do výšky skála ve tvaru ženy, která drží dítě – Vong Phu. Dle legendy tato žena čekala na muže, který odešel do války – a čekala tak dlouho, až zkameněla.

Původní článek