Smutný zážitek

Smutný zážitek

Jeden z velice smutných zážitků jsem zažil na trhu ve NghiaLo. Paní na trhu prodávala čápy a krásné ptáčky. Samozřejmě na jídlo. To samo o sobě ještě tak strašné nebylo. Ale nejhorší bylo, že paní ty krásné ptáčky škubala. A škubala je živé! Usmívala se při tom, povídala si s kamarádkami a já pozoroval ubohé ptáčky jak se potácejí na dně mísy bez peří, polomrtvé. Důvod je ten, že nemají lednice.

 

Při cestování hlavně musíme pochopit místní zvyky. Nemáme právo se vyvyšovat nad jiné národy. Zvířata, vše živé, jsou pro Vietnamce věci. Nemají k nim cit. Nechápou, že zvířata také cítí bolest. Je smutné vidět, jak třeba chovají medvědy na žluč. Jsou uzavřeni desítky let v malinké kleci bez možnosti pohybu. Vidíme, jak zacházejí s husami, slepicemi, klidně je uchopí za křídlo, nevadí, že jim křídlo zlomí a hází s nimi. To nám Evropanům velmi vadí. Ale je hloupost někoho za to odsuzovat. Narodili se v tom, jsou v tom vychovaní, skutečně za to nemohou. Kdybychom se narodili ve Vietnamu my, jsme stejní. Vina je na vládě, školách. Podobně jako s odpadky, zcela zde chybí výchova. 

 

Vietnamec zase nedovede pochopit že Evropan strčí staré rodiče do starobince. O ptáčcích jsem říkal mé Vietnamské kamarádce. Ona mne na to odpověděla „a co ten váš Orange agent?“ (Chemické bomby rozhazované Američany, které zničily miliony hektarů přírody a zabily statisíce lidí). K otmu není co dodat.  

 

Obrázek

Původně jsem chtěl na tuto stránku dát snímek.  Ale je to  jen pro silné nátury, je to jedna z mála věcí, co skutečně nemusím.  (Kod chce, jsou vlevo v galerii) 

Je to i tím, že ptáčky  mám velice rád. Ráno švitořící sýkorky jsou pro mne tou nejkrásnější hudbou. Protože kde jsou ptáci, tam je ještě skutečná příroda.