Nošení dětí u vietnamských menšin

Mezi největší zážitky z cestování po Vietnamu bezpochyby patří návštěva menšin v horách na severu.
 
Menšin je ve Vietnamu přes 50 a jejich zvyky se často výrazně liší. Z celkové populace Vietnamu 94 milionů je příslušníků menšin sice jenom 11 milionů, ale vzhledem k nízké zalidněnosti hor zde tvoří většinu. Z pohledu turisty to není tak zřetelné, řada příslušníků menšin dnes už nenosí tradiční oděvy a navíc u hlavních silnic žijí převážně Vietnamci.
Přestože vietnamská vláda organizuje řadu projektů na zlepšení života těchto menšin, jejich život ve srovnání s většinovou vietnamskou populací je výrazně těžší. Názor na podporu menšin se také liší. Například projekt laoské vlády centrálního vzdělávání dětí menšiny Akha totálně zkrachoval. Děti si přestaly rozumět s rodiči, odmítaly se vracet do vesnic a pomáhat jim. Ztrácí se kultura, tradice. 
Vietnam toto řeší stavbou škol na místě s dělenou výukou v rodném jazyce menšin a s hodinami vietnamštiny.  Také dnes už praktiky neexistují vesnice bez zavedené elektřiny. Ale mezi menšinami stále tvoří chudí 44,4%, zatímco u vietnamské většiny je to pouze 10%.  Podle UNICEF pouze tři z pěti dětí etnických menšin dokončí základní školu, u Vietnamců je to téměř 100%. 
 
Zavedená politika dvou dětí (1983) se na populaci menšin příliš neprojevila, předně pro ně existovaly výjimky a také vymahatelnost  tohoto zákona byla problematická. Podobně to je s minimálním věkem vstupu do manželství.  
Na cestách jsem poznal dvanáctiletého ženicha menšiny Hmong který si bral čtrnáctiletou dívku. Stát je k menšinám velmi tolerantní. Ve Vietnamu také časem přestala mít smysl politika dvou dětí, odpovědnost Vietnamců k plození dětí je velká a náklady na vzdělání nemalé,  nechtějí být v situaci, kdy by ho nemohli zaplatit. S tím je ale také spojena mimořádně vysoká potratovost, která je v průměru 2,5 potratu na jednu ženu.
 
Velmi vysoká je zde dětská úmrtnost, okolo 6%! Z toho u dětí menšin do 5 let je 3,5krát vyšší než u většinové populace Vietnamců.   A to se jedná o čísla, kde bylo oficiálně oznámeno narození dítěte, o řadě úmrtí se vůbec nikdo nedozví.
Že maminky rodí doma, ve svých chýších  a nikoli v nemocnicích, asi nikoho moc nepřekvapí. Ale i to se mění, úroveň nemocnic v blízkých městečkách se zlepšuje. 
 
Po narození jsou děti od prvního okamžiku připoutány k matce.  Nosí se výhradně na zádech. Nosítka jsou skutečnými uměleckými výtvory, každá menšina má svůj typický vzor.  Některé menšiny mají i několik typů nosítek. Ale každá matka si umí dítě připoutat i pouhým kusem látky nebo provazu.
 
Vepředu matky děti zásadně nenosí. Je to nepraktické, ženu by to nesmyslně omezovalo. Není vůbec výjimkou vidět ženu pracovat na poli, prát prádlo v řece i s dítětem na zádech, dítě prakticky po celý den neodloží.
 
I když se dnes na trhu dají nosítka koupit vyšívaná za použití techniky, stále se jich spousta vyšívá ručně.  
Základními materiály jsou  hedvábí, bavlna, konopí nebo len. Kromě vyšívání se k odlišení produktu používají také určité styly tkaní a typy barvení tkanin. Výrazné rozdíly ve stylu, technice a materiálu lze identifikovat u konkrétních etnik Hmongů v Laosu, severním Thajsku a severním Vietnamu. 
 

Zvlášť hmongské ženy a ženy kmene Dao jsou ve vyšívání mistryněmi a tráví vyšíváním prakticky veškerý volný čas. Vyšívat se začínají učit už v pěti letech. Nejprve vyšívají pro sebe, později pro své děti. V turistických oblastech je prodej vyšívaných předmětů a suvenýrů významným příjmem do rodiny.
 
Kvalita materiálu nosítek často určuje sociální postavení. Dívka, která dokáže tkát a vyšívat speciální vzory, je považována za pracovitou, inteligentní a stává se nejvyhledávanější nevěstou v komunitě.
 
S nosítkem to ale nekončí. Dítě má často překrásný obleček, zvláštní význam má však čepička. 

Neznám samozřejmě zvyky všech etnik, ale překrásná čepička se objevuje u řady  menšin. Není to jenom slušivý doplněk, ale čepička má svůj racionální význam. Chrání malé děti a kojence před zlým duchy. Tradice tvrdí, že zlý duch vidí shora pouze tento čepeček kryjící děťátko, a tak ho nechá na pokoji. Tyto čepečky mívají různé vzory, jsou na nich našitá semena, malé mušle, mince, střapce, všechny jako symboly štěstí a ochrany. Některé menšiny používají pro děti i speciální vyšívané deky se stejným účelem.
Je až neuvěřitelné, jak se projevuje prakticky trvalé spojení matky s dítětem. Nepláčí. Opravdu, děti připoutané k matce skoro vůbec nepláčí. Všimněte si až budete cestovat po severu, zda uvidíte plakat dítě mamince na zádech.  Nikdy. A vzpomeňme si děti u nás v kočárcích…
A pokud si chce maminka odpočinout, zastoupí jí babička, starší dítě nebo i otec.   Už čtyřletému dítěti maminka připoutá na záda bratříčka nebo sestřičku. V mnoha domácnostech je babička dokonce důležitější než maminka.  
 
S kojením si nedělají žádné vrásky a kdekoliv se bez studu zastaví a dítě nakojí. Kojí poměrně dlouho, kravské mléko a mléčné výrobky se objevují ve Vietnamu až v posledních letech, a to hlavě ve městech. Důvodem může být teplé počasí a nedostupnost lednic. U některých menšin to maminky vůbec  neřeší a chodí nahoře zcela odhaleny (Akha). 
 
Jakmile dosáhne dítě roku, případně roku a půl, a začne  se batolit, stane mu domovem celá vesnice. Starší se starají o mladší, a přebírají tak úlohu rodičů. Každý dospělý nebo starší sourozenec je připraven pomoci zvládnout skutečné potřeby nejmladšího. Jedním z ústředních úkolů starších dětí je péče o blaho mladších.
 
Děti nemají plenky  
Pamatuji se, když jsem se ve vesnici prvně maminek zeptal, jak se řeší otázku plenek, trvalo dost dlouhou dobu, než pochopily o co jde, na co se ptám. Nakonec mi sdělily, že je prostě je nepoužívají. Prý nejsou potřeba. Představil jsem si okamžitě zamazané smradlavé děti. Navíc vím, že s vodou je to někdy obtížnější. Nechápal jsem to. A ony mi to také nebyly schopny vysvětlit. Protože nevěděly, jak to děláme my. Jak to může být jinak.
Potřeboval jsem na to delší pobyt ve vesnici, abych pochopil, jak to dělají, jak tento systém funguje.
My jsme totiž již svázáni tolika moderními technologiemi, životem, že jsme zcela zapomněli na přirozené pudy. Miminko totiž velmi brzy po narození umí vědomě uvolnit svůj zadeček, svoje svěrače (dva, tři týdny po narození). Neumí je ale samo řídit. Při dobré spolupráci maminky a kojence je možné zajistit, že dítě vykoná potřebu vždy mimo postýlku. Samozřejmě zde je výhodou hliněná podlaha nebo jednoduchý beton. K tomu teplo, takže děti jsou často nahaté. Domy jsou z bambusu a profukuje jimi vítr, jsou stále otevřené. Okna jsou otvory nebo větší spáry.  Jak je uvedeno výše, maminky nebo babičky jsou s dítětem pořád, případně je doma kojenec zavěšený v postýlce a maminka pracuje těsně vedle něj.
 
Jde o to pozorovat dítě už od narození. Není to ale „učit ho na nočník“.  Sedět ani neumí. Maminky velice rychle vypozorují, jak se kojenec začne ošívat, víc kopat nebo dělat různé obličeje, případně se zakouká do prázdna. To je čas ho vyzdvihnout z postýlky a nechat vykonat potřebu na zem mimo postýlku. Sami ještě miminku pomáhají různými zvuky, které kojenec začne velmi rychle chápat. Tím že ho nosí na těle, také lépe vycítí jeho pudy. Tento systém funguje do doby, nežli je dítě schopné samo vykonat potřebu. Navíc děti mají pouze tričko a tak když vykonají potřebu tak to okamžitě zaregistrují, ale v dobré plínce ne. Rychleji se tak učí.  A zajímavost, i později dívky, ženy, chodí „naostro“ vlastně celý život. Ostatně ani chlapi nenosí spodky.
Neplatí to samozřejmě stoprocentně, kamarádka Vietnamka mně s úsměvem říkala, kolikrát jí její mladší bráška počůral záda.
 
Dnes se dokonce tento způsob opět vrací i v západním světě.   Moderně se této metodě říká Elimination Communication (EC  - Natural Infant Hygiene). U nás ji nazýváme  BKM,  bezplenková komunikační metoda nebo prostě bezplenková metoda.
 
Jenomže plenky jsou pro nás často výrazně jednodušší. Dítě odložíme do postýlky, ráno, večer nebo přes den vyměníme plenky a nestaráme se. Máme klid. 
 
 
Pokud vás to zaujalo klikněte na like, potěšíte, že jsem to nepsal jenom pro sebe. 
 


 

 

PROSBA – červenec 2021   

Web byl kompletně předělán. Pokud najdete chybu, nefungující odkaz, nejde vám rozkliknout obrázek či mapa, napište na info@vietnamista.cz. Stejně tak, pokud jste na webu něco nenašli nebo máte-li nějaké doporučení… 
Pomůžete ostatním i sobě. Děkuji vám!