Tato cesta byla kombinace vlastní a zajištěná velmi dobře od paní Mai s ubytováním u místních
Cesta severní i Jižní Vietnam, Kambodža 2015-2016
7.12.2015, Praha
D-10
Li: Vlastně to s Vánocema máme tak, že na nás dýchnou vánoční songy až v letadle.
Jako každým druhým rokem mizíme od vánočního šílenství na měsíc pryč. A tentokrát nejedeme sami dva, ale jedeme společně s Merlinem a Ivčou. Jsou to kamarádi, tak se těšíme, že to bude fajn.
Za 10 dnů půjdeme všichni o půlnoci na světovou premiéru Star Wars VII, dáme si pár drinků a mizíme v pět ráno na letiště. V letadle se společně s klimatizací určitě pustí i koledy typu „Jingle bells“ atd. Konec stresu, všechno bude muset měsíc počkat stejně jako Shadow – tu dáváme zase k Martině do psího hotelu.
Tentokrát mizíme směrem Vietnam a Kambodža. Aneb tak dlouho o tom kecáte v hospodě, až to nakonec uděláte J Pravda…od prvních keců to trvalo 4 roky J
15.12.2015, Praha
D-2
Saša umírá na strašlivou „rýbečku“ a ohleduplně spí v obýváku na gauči. Když totiž nechrápe, tak smrká nebo nadává.
Začínáme připravovat věci. Saša se snaží minimalizovat, já jsem nanosila půl skříně do pracovny a budu asi redukovat J Chceme mít batohy tak okolo 15 kilo, ne jako posledně 22 kg, to bylo moc.
17.12.2015, Praha, 5 stupňů
ODLET
Včerejšek a dnešek je ve znamení „skoro nespíme“.
Včera večer dobalit, pár piv, o půlnoci na 3D Star Wars, ve 3:30 jsme byli doma. Krátký polospánek a jedeme. Zatím, naprosto překvapivě, se nic, ale fakt nic nestalo. Tak schválně, jak dlouho to vydrží.
Je pravda, že nás překvapila váha batohů. Od Merlinových 10 kg až po Sašových 17,5 kg. Ale Saša tam má i stativ, oba průvodce a lékárnu. A to pár kilo dá.
My jsme zase překvapili celou frontu na check-inu na letišti, když jsme popíjeli z flašky Tatranský čaj J
Letíme s Vietnam Airlines do Frankfurtu, tam pár hodin čekáme. Hrajeme Two Dots, kupujeme Smirnoff vodku a vesele přežíváme. Docela dobrý zážitek byl nový koncept v Mekáči, kde jsou samoobslužné terminály a samostatné výdejní okénko. Jen nám nebyla moc jasná nabídka, tak jsme stejně kupovali u paňmámy u pultu.
Pak Dreamlinerem do Hanoje. To letadlo je vážně hezký a úplně nový.
Saša: Mě se moc líbilo automatické ztmavování okýnka na čudlík – celé okno postupně tmavlo až do úplně tmavé – parádní J Jídlo a obsluha perfektní, let naprosto v klidu. Prospali jsme většinu cesty. Já jsem zkouknul nové Avengers a je to úplná blbost.
18.12.2015, Hanoj, hotel Angel Palace
HANOI
Přilítáme v 6:30 a máme kupodivu štěstí a Visa On Arrival získáváme poměrně rychle a bezbolestně. Některé kolonky ve formulářích ani nevyplňujeme, protože to sami nechtějí. Blbá byrokracie! Jasně, k čemu číslo pasu na vízum!
Zavazadla dostáváme rychle, jen na Ivčino čekáme dlouho, vyjíždí skoro poslední. Pár Vietnamců si vezlo spousty beden s nádobím WFM a potřebovali i 5 vozíků na jejich odvoz J
Už na nás čekal průvodce s cedulkou „Alexandr + friends“ a mažeme monumentální dálnicí se čtyřmi pruhy asi 50 km/h do města. Později zjistíme, že tohle ještě byla vysoká rychlost J Nové letiště, dálnice i parčíky jsou perfektně udržované. Jak se vzdalujeme od letiště, začínají lidé pracovat na políčkách okolo dálnice. Celkem běžně se tu mísí políčky a hroby, obdělávají půdu mezi nimi. Viděli jsme i vodní buvoly.
Doprava houstne a my nechápeme, jak se navzájem dokáží náklaďáky, autobusy, auta a milion mopedistů proplést navzájem, křížit se v křižovatkách a přežít. Oni jo, protože se nikomu nic nestává a funguje to. Bez problémů jezdí i v našem pruhu v protisměru J A na skútrech vozí úplně všechno – kytky, basy s pitím, trubky, 2 děti, celou kuchyni, dílnu, asi 8 metrů dlouhé nosníky… Všichni troubí, ale funguje jim to. Později zjišťujeme, že právě tohle je Vietnam.
Je asi 15 ˚C a zataženo. Tady se sluníčka asi nedočkáme, mají tu aktuálně taky zimu.
Průvodce je Jackie Chen, tak mu máme říkat J
Hážeme věci na hotel, pokoje ještě nemají ready. Jedeme s průvodcem do Ho Chi Minh Museum. Neměli jsme to v plánu, ale průvodce jo a stejně nemáme co dělat J Je tam spousty lidí, dětičky ječí jako šílený. Všichni vyzařují velké nadšení, zajímavé. Muzeum je přehlídka socialistického realismu, pro nás překonaná příšernost, pro místní důležitá a pěkná věc.
I sochu Lenina jsme tu viděli, mával ručičkou někam do budoucnosti. Píšou ho tu V. I. Lê-nin. Cestou míjíme Rumunskou, Ukrajinskou, Čínskou, Izraelskou a další ambasády – jsou moc hezky udržované.
Všude jsou nějací vojáci a policie nebo co.
Stará Hanoj je úžasný mumraj lidí, obchůdků s čímkoli, kaváren, jídelen, vůní, skútrů, troubení, polorozpadlých koloniálních domů a na sloupech vedených
rozvodů elektřiny…hmmm….Asie J
Jackie nám pomohl vyměnit USD v kursu 22,73. Tak máme za 1.000 USD celkem 22.730.000 VND J Jsme milionáři! Peníze jsou umělohmotné, říkala Ivča, nezničí se. Naše české jsou prý nějaká textilie a mají skoro nejvíce ochranných znaků na světě, proto se asi nedělají padělky kategorie 1.
Měnili jsme prachy ve zlatnictví a bylo to bezpečné. Měnilo tam peníze dost lidí, cizinci i Vietnamci. Dokonce i zlaté cihličky, cca 10 kousků tam měnili J
Pak na výbornou hovězí Phó Bo za 50.000 VND. Přidal jsem si do ní chilli papričky. Trošičku a málem jsem to nedal J Merlin taky a málem se udusil, když se toho nadechl J
Jdeme po polívce spát, jsme utahaní a to je teprve poledne. Jackiemu už dáváme na zbytek dne volno. Chrníme do 15:00.
Li: Hanoj je typicky šílená Asie. Brutální rozdíly a bizarnosti. Mercedesy AMG a do toho restaurace, kde myjí nádobí na chodníku v kýblu. Všude tahají kabely na sloupech venkem (asi kvůli záplavám? Mají to tak po celé Asii, co si pamatujeme), bordel, smrad, smog. Řežou náš oči a pokašláváme. Víc jak 2 týdny se tady snad nedá přežít. Proto taky asi většina lidí nosí roušky.
Sranda je přejít silnici. Oni totiž sem tam sice mají semafor, ale ignorujou ho úplně stejně jako přechody pro chodce. Musíš jít pomalu přes silnici s milionem mopedů a aut a doufat, že to dáš. Zastavíš se a jsi mrtvej J Pomáhá oční kontakt. Je fakt, že tě ten proud obtýká tak, jak jdeš. Nakonec jsme se to naučili.
Hadrů a „leccosů“ tady mají mraky, ale i několik (hodně málo několik) věcí je tu vkusných a hezkých.
Mají tu hezké designové kavárničky. My byli v úplně obyčejné. Pro mě blbý, black coffee má na dne cukr. Žble L Saša si jedinej dal Egg Coffee, co byla našlehaná pěna se sněhem. Moc dobrý.
Ale obecně je to jako Thajsko. Nepoznáš, jestli je to recepce od hotelu nebo pohřební služby J
Děti jsou tu děsně přátelský. Saša říká, že programově. Nemyslím. Tady teda určitě ne. Hrajou si před kavárnou, vidí tě a hned si chtějí plácnout a hrajou si dál. Nežebrají!
Docela nás pobavila „restaurace“, před kterou měli živé slepice na chodníku na volno i s kuřátkama. No, asi bych si tam nedala slepičí Phó J Já to fakt nedám, když to vidím živý…
Psů jsme viděli pár, ale naštěstí ne na talíři, ale jako mazlíčky. Toulavých tu moc není, resp. ani jeden nebyl viděn živej J
Jo, a po příjezdu do hotelu strašně milá recepční kopírovala naše pasy a pištěla na Sašu a Merlina „You are same!“ a fakt, že jo J
Byli jsme na Thang Long Water Puppet Theatre. Boží. Moc hezký. Sranda s lístkama. Měli jsme 3. řadu, ale na našich místech už někdo seděl a měl na taky vstupenky. Tak nás dali do první řady, čímž jsme si dost polepšili J
Saša: Li je v kraťasích a mikině chladno, tak kouká v obchodě s bundama North Face. Kupujeme J Li modrou bundu za 490.000 VND a já černo šedou oboustrannou za 680.000 VND J I s hologramama. Oni to tu šijí a něco jim asi zbývá na lokální prodej? Vzal to čert, bude nám teplo. Na severu prý teď přisněhává, tak uvidíme…
Ivča si tu připadá vysoká, většinou jsou všichni menší než ona J
Viděli jsme One Pillar Pagoda, lidi se v ní pořád modlí. Taky jezero Hoan Kiem a Turtle Tower a Gnoc Son Temple. V jezeře prý žije posvátná želva, je spojená s legendou o meči, který půjčila hrdinovi v 15. století, aby sjednotil Vietnam a který ho pak i vrátil. Asi 10 dní po našem návratu domů bohužel želva uhynula. Byla z posledních 4 kusů na světě…a Vietnamci jsou zděšení, protože jsou silně pověrčiví. A to mají mít právě sjezd strany tak se spekuluje, jak ho to ovlivní. To je celý Vietnam J
V divadle vodních loutek byla živá muzika na lokální nástroje – paráda. Paní měla sólo na jednostrunný nástroj a uměla s ním divy. Moc hezké.
Po 22:30 uleháme, ale nechce se nám moc spát, píšeme deník a řešíme FB. Jet leg je svinstvo J
19.12.2015, Hanoj, hotel Angel Palace
TAM COC
Li: Výslovnost angličtiny Vietnamců je fakt dost humorná:
leg = lake
hopitl = hospital
Poznatek o autech: Jsou tu J a co víc, žádný vraky, jen pěkný auta. Asi se sem ve větším počtu dostávají až v posledních letech, tak proto.
Opravdu neexistuje věc, která nelze převézt na mopedech. Raritka není na jednom z deseti mopedů, ale snad na každým.
Fascinující je kolem dálnice množství hřbitůvků a hrobek na políčkách.
Jedeme na výlet do Tam Coc, přijeli si pro nás minibusem. Cestou zastavujeme v restauraci s prodejnou. V 10:00 tedy na můj popud kupujeme místní vodku. Začíná odpočítávání, za jak dlouho začne stmívání J Chuť je totiž podivně „ocáskoidní“.
V 10:45 stále vidíme. Merlin si dává „malé panáčky“. Dát do něj knot, tak funguje jako petrolejka J
Byli jsme v bývalém zakázaném městě Tam Coc. Bylo to hezký, ale slovy klasika „že bych to musel vidět dvakrát“. Totéž vyjížďka na pramici po řece na 2 hodiny. Paní veslovala a docela zajímavě – nohama J Bohužel byla docela zima a tak řeka nekvetla, ale pod hladinou bylo spousty rostlinek. V létě, když řeka kvete, je celá žlutá a jen pro loďky je uprostřed „cestička“. Ale viděli jsme ledňáčka a kozy na skalách. A hory okolo byly krásný. Nejzajímavější byla samozřejmě samotná cesta.
Jejich způsob řízení je opravdu nepochopitelný. V okamžiku kdy jsem dořekla, že snad není nic, co není možné na mopedu převézt nás předjel frajer a měl na mopedu přivázaný nárazník tak z autobusu. Na výšku J Jinak jsou fakt všude a večer dost nesvítí, peklo. Upřímně řečeno Hanoj stačí vidět tak 3 hodiny.
Po návratu jsme se napít a najíst, dali jsme si výborné BBQ, které číšník vyslovoval „bibikví“. Do teď nevíme, jestli on okradl sebe nebo nás, ale čachrování s penězma jim jde báječně. Platíš a nemáš drobný a najednou vůbec nevíš kdo co a komu. A to mě docela štve. Snad to na severu a jinde bude jiný.
Pak jsme našli restauraci Prague. Měli řízek, palačinky a český pivo. Moc pěkný. A milá obsluha. Vyhnala nás až slečna od stánku s ovocnýma koktejlama, kde začali hrát strašný techno.
20.12.2015, Hanoj, hotel Angel Palace
CESTA DO NGHIA LO
Budíček v 6:00, rychlá snídaně a taxíkem frčíme na autobusové nádraží. Taxík by jen za 150.000 VND.
Nádraží je klasickej buger. Každý se tě chytá a chce tě někam odvézt. Vtipný je, jak vůbec nepřemýšlí. Vidí 4 lidi s batohama, co jdou spolu, chytí prvního a pojď, odvezu tě do Halong Bay. Ne, tam nejedu. A on jde a chytá si dalšího z naší výpravy. Překvapivě další na Halong Bay taky nechce jet J
Pocit z Vietnamců je zatím rozporuplný. Od jejich roztomilé starostlivosti a úsměvnosti po totální bezohlednost s jakou se pohybují po silnicích a chodnících. Vůbec nekoukají, kam jedou, přes koho, kam courají. Absence zrcátek na mopedech je chabou omluvou.
Saša: Sedíme v rachotině autobusu, Mai domluvila s řidičema, kam nás posadit (vyhodil místní, abychom měli lepší místa J) SPZ i stanoviště nám poslala mailem. Batohy máme vzadu a přihodili k nim i slepici J Všechno funguje.
Autobus je fakt narvanej, sedí se i na plastových židličkách v uličce. Můj batůžek má řidič u sebe na palubce.
Vietnamci si nepovídají, ale řvou na sebe jako šílení. Pořád. A to stojí půl metru od sebe J
Řidič do narvaného autobusu láká ještě matku s malým dítětem. Ona nechce J Proč asi? Ale nakonec nastupují i s manželem, on sedí na „ledničce“ s vodama v uličce J
Jak sedím u dveří, narvalo se sem ještě děsně moc dalších lidí. Chlap mi skoro sedí na kolenou. A paní vedle mě v uličce blije do pytlíku. Hrůůůůza!!!
Li: Cesta autobusem se moc nedá popsat! Brutálně narváno, na každém koleni nám sedí jeden Vietnamec, řidič hystericky řve, že se sem už další nevlezou. Těm je to jedno a lezou do autobusu dál. Neuvěřitelný! Jeden si mi sedl na nohy a to už jsme řvali i my.
A za jízdy Vietnamci fakt blijou.
V uličce vedle Sašy sedí na štokrličce paní, která blinká už hodinu. Bude ještě dalších pět. Saša mi už sebral šátek a vysypala jsem mu i pytlík s kosmetikou pro všechny případy. To chudák nemůže zvládnout.
Po hodině mám dojem, že jsme ještě nevyjeli z Hanoje, a že už mě fakt v téhle zemi nic nepřekvapí. Docela závidím batohům, které jsou vzadu s živýma slepicemi. Teda, když je nakládali, byly živé.
Merlin si za obrovského ohlasu spolucestujících sundal mikinu J Chlapi se smáli a uznale mu ohmatávali ruce :D Příště použijeme Merlina, až budeme potřebovat uchránit životní prostor.
Ty zvratky fakt smrdí. Musím uznat, že Thajsko a Mexiko jsou prd proti tomuhle, zvratkům a chaosu.
Jsou jako štěňata. Položí si hlavu na kohokoli, kdo je vedle. Životní a osobní prostor tu vůbec neexistuje.
Super, přistoupila dost stará babka a už blije, ještě jsme se ani nerozjeli. Frajer – parťák řidiče – vzal pytlík a mrsknul ho za jízdy z okna. Saša je na pokraji J
Včera po cestě nám ještě Jackie vyprávěl o pohřbívání. Hroby jsou tu úplně všude. Na poli, u řeky,… Mezi hrobama záhonky. Opravdu udělají pohřeb a po cca 4-5 roky je tělo v zemi. Pak udělají obří párty, tělo se vyndá z hrobu, kosti se omejou, poskládají do krabičky a se nový krásný hrob. Teda spíš pořádná hrobka.
Jedeme kolem políček s lecčím. Zajímavý je, že pole čistý a upravený udržet umí. Vše ostatní ne. Ještě chrámy ano. Ale domy postaví a už na to prdí a jen to požívají do rozpadnutí.
V busu s námi jede mladej klučina, barman, co dělá v Hanoji a jede domů. Mluví trochu anglicky a říká, že ve Vietnamu je přes 50 kultur a 30 jazyků. Nahoře, kam jedeme, jsou kultury, které nikdy neopustily své vesnice.
Projíždíme kolem spousty čajových políček. Prý je to vietnamský zelený čaj a cítíš se po něm „bigger“.
Průjezd staveništěm na silnici nemohl dopadnout jinak, než že řidič protijedoucího auta zapadl autem po břicho. Náš autobus se to pokouší zdolat. Dáváme to a projíždíme skrz rameno bagru, co je opřené na druhou stranu silnici…psycho J
V závěru cesty blinkací paní spala na Sašovi J
Dorazili jsme k Mai do Nghia Lo (čti Ňia Lo). Cesta na 6 hodin, asi 200 Km. Autobus nás vysazuje přímo u jejich domu.
Mai nám potvrdila, že Vietnamci v autobuse blijí, protože nejsou zvyklí jezdit autama ani autobusama.
Je to tu turistů prosté! Kdo by sem taky jezdil, ten autobus bylo 6ti hodinové peklo.
Jeli jsme se vykoupat do termálních lázní. Ta minulá parta Čechů, co byla u Mai, tam prý odmítla vlézt J Termální lázně, to zní honosně! Jeli jsme tam na kolech, takových starých vracích. Žádná přehazovačka, žádné světlo, žádné brzdy J
Btw., scénka, kterak chlapi nafukovali kola takovou starou rozhrkanou pumpou byla fenomenální. Rudý Merlin se snažil dofouknout kola přes zavřený ventilek. Přišel asi 100letý stařík, chopil se pumpičky a Merlinovi nafoukl kolo asi za 15 vteřin J
Ty termální lázně jsou vlastně koupena pro celou vesnici. V domech tu koupelny moc nemají. Část je „private“ za 15.000 VND za osobu na ½ hodiny. Minerální voda má 45°C. Boží! Veřejná část je vlastně velká betonová skruž, že které tečou čůrky teplé vody a u toho se nahatí lidi koupou. Je pravda, že to vypadá jako jatka z hororu, ale bylo to úžasný. Akorát se mi zkřížily dveře a musela jsem je trochu vyrazit.
Celá vesnice se na nás pomalu chodí dívat a zdraví nás hlasitě „hello“ i když jdeme v totální tmě a vedeme kola bez světel. Mají na nás nějaký radar nebo co.
Máme další důležitá slova! „Oj čoj oj“ = OMG! Tohle pak Saša dost často používal všude a mělo to ohlas J
Mai říká, že tu vlastně lidi moc nemají zdravotní pojištění. Její rodiče ano, stojí je to 25 USD na rok. Vláda prý dává lidem půdu, lidi si na ní hospodaří, ale neodvádí žádné daně. Tržní komunismus.
Hodně dají na Feng Shuei (všichni mi do toho trochu kecají jak se to píše a vím prd). Třeba další místnost k domu přistaví rodiče až přespříští rok, tedy ve 2017. Prý to bude dobrý rok na stavbu.
Taky říkala, že měli koček a psů víc, ale že se tu kradou na jídlo L Teď mají dvě koťata a psíka „Kí“. Pejsek má nemocný tlapky a je ostražitej. Ale ke mně a k Sašovi už se přijde i pomazlit. Patrně přesvědčovací metoda pomocí flaksovitého masa z Phó je ta jediná pravá J
Zajímavej je systém ohřevu vody. Mají ohniště, ohřejou na něm obří kotel vody, rozlejí ji do termosek a jedou na tom celý den.
A jen tak mimochodem, Mai se zase smála klukům, že jsou skoro stejný J
21.12.2015, Nghia Lo, homestay u Mai
MOPEDOVÝLET DO MU CANG CHAI
Prý je nahoře v domě myš. Myš? Tak to musela být megamyš, která kolem 5:30 rozhodla sníst celý dům. A žrala a žrala a žrala… Svině.
Ke snídani byla vepřová Phó. Z masa se najedl i pejsek.
U Mai v domě je jen turecký záchod. Z čehož se nemohlo stát nic jiného, než velmi vtipná debata kdo a kdy a že někteří z nás to prostě nedají. Když si člověk představí, že je to možná nejluxusnější hajzlík na pár dnů, tak to dáš. Saša odešel, vrátil se za 3 vteřiny a prej fakt ne, že to nedá. Chápu. Tam se blbě hraje Clash of Clans J
Musím přiznat, že Vietnam překvapil i mě. Na tohle jsem nebyla připravená ani já. Určitě je to v letoviscích super krásný, ale tady je to dokonalý. Jsme v opravdovým Vietnamu a dost syrovým. Serou do díry, nemají koupelny, ale koukají na Sony TV v HD. Na svět se pak začneš dívat úplně jinou optikou. Co potřebuješ, co je vlastně důležitý a podstatný.
Saša: Právě čekáme na mopedy a koukám, že půlku technického oblečení, co mám na sobě, je Made in Vietnam. Dostáváme 2 motorky, já s řazením, Merlin dostává automat. Takový polovraky to jsou. Ale jedou a Merlin to snad zvládne. Nic jsme totiž nemuseli nafukovat J
Bezpečně frčíme 20-40 km/h do kopců i z kopců, vidíme lidi, jak žijou. Chudě. Špinavě. Ale asi spokojeně. Pomáhá jim v tom dost srpy a kladiva, strýček Ho a vlajky.
Pořád něco prodávají na ulicích. Všichni. Cokoli.
A zírají na nás. Oba jsme s Merlinem fousatí a to je pro ně něco jako UFO J
Pracují na polích, něco opravují, koukají, vykecávají se a tak. Děcka jezdí na mopedech, někteří i s helmama. Mají bundy do školy, stejnokroje.
Stavíme na oběd asi po 40 km. Moc dobrý oběd, 3 druhy masa, zelenina a rýže. Při odchodu ale nesou pejska v pytli a hážou ho na váhu, pejsek nechápe a snaží se z pytle utéct – bez šance. Není nám z toho dobře, Linda je zvracet a brečí. Jedeme smutní rychle pryč.
Rýžová pole přibývají, krajina je samý kopec. Jsou poseté políčky, z dálky vypadají hrany kopců jako rozpixelovaný J
Merlin nemůže po jedné zastávce na focení nastartovat a ani mě se to nedaří. Pak přijde Mai a prvním pokusem z nás s Merlinem udělá blbce – brzdu je třeba při startování zmáčknout J
Projíždíme průsmykem cca 1.800 m.n.m. Dole je údolí plné rýžových políček, nádhera! Nahoře fotíme krajinu a já i dvě ženský, co tam něco šijí na zemi. Při nasedání na mopedy jedna z nich přichází a chce za focení peníze. To mě rozzlobilo, tak před ní tu jednu fotku mažu a říkám jí, že jí nic nedám. Čučela jako puk. Já ne, jen naštvaně.
Silnice je samá serpentýna, haranti ťapou i bosí ze školy. Každý má takový plastový boxík na rýži, děti jsou roztomilé a cestou si hrají, občas na nás zírají nebo nás zdraví hlasitě „Hello“.
Dorážíme okolo 17:00 do cíle, už se stmívá a je docela dost kosa. Ubytování máme v homestay. Je dost pěkný, své matrace máme od zbytku světa oddělené kytičkovanými závěsy. Ale zázrak! Mají splachovací záchod! Pro mě je to vysvobození J A vysmívám se ostatním, že šli postupně ráno trpět na šlapky, to já nezvládl, ale teď si to užiju a oni ne J
Večeře je ňamkózní. Jedeme do centra (rozuměj k hlavní silnici) do nějaké místní restaurace. Mai jsem zakázal restauraci, kde nám naservírují psy, tak objednala kozu. Tak jsem jí zakázal kvůli Ivče i kozy J A tak máme rybu. A nudle. A zeleninu. A zase se přežereme. A Mai vytáhne 30% jablečno-rýžovou pálenku, tak se rychle zahříváme.
Na homestay mají dokonce i Wi-Fi, tak máme po jednodenním internetovém půstu zase radost, můžeme dát ostatním vědět, jak to s námi vypadá.
V posteli pod dekou a v péřovce píšu deník a po 21:00 odpadáme.
Li: K zážitku s pejskem se nechci vracet, protože to je věc, co nikdy v životě nezapomenu a chtěla jsem okamžitě jet na letiště a domů. Nezvládám pohled na psy v klecích na trzích a nezvládám psy v pytli. Vietnam je nejrozporuplnější zem, co jsem poznala.
22.12.2015, Mu Cang Chai, homestay
MOPEDOVÝLET ZPĚT DO NGHIA LO
Spali jsme jako koťata. Horko pod dvěma dekama bylo neuvěřitelný, ale ráno nás konečně vítá sluníčko a tak jedeme na mopedech zpět s Mai a majitelem mopedů do Nghia Lo. Scenérie zalité sluncem jsou ještě krásnější.
Všude jsou cestou Hmongové, každý na nás zírá jako na UFO.
Mai a průvodce nás berou úplně dolů kolem rýžových políček, že tam ten vlastník mopedů má kámoše. Ti nás vzali k sobě na návštěvu do domu z trámů, kde nemají téměř nic a vypadá to, že je asi 100 let starý. Ale je jen měsíc starý, ten předchozí jim shořel. Paní domu má úplně černý zuby od betelu. Naivně se ptám, jestli mají WC. Prej „mazej do přírody“. Tak jo. Proplížím se pod pavoukama pod domem na sloupech. Pavouci jsou velmi hnusní, protože jsou veliký, ale na nožičkách mají ještě napatlaný pavučiny tak, aby vypadali ještě větší. Fuuuuuj!
Lijou do nás bananáááá wine a čaj. Jsou tu 3 malý holčičky, který se děsně stydí. Nikdy neviděly bílý lidi, natož aby byli u nich doma. Jsme tu VIP a tak nám dávají to nejlepší, co mají. Holčičkám dáváme balónky a taťkovi 100.000 VND jako poděkování.
Celkem pod parou (banana wine má asi 40%), nasedáme na mopedy a vyrážíme na další návštěvu. Opět dřevěná chatrč a čůrat se chodí ke kuřatům. Saša si dává doutníček a zmocní se tři místní kluci, kteří taky nikdy neviděli turisty. Ze začátku si nechtějí vzít ani kovovou krabičku od doutníčků, ale pak se Sašou dělají děsný kraviny. Saša je fotí, kluci koukají na fotky a děsně ječí a piští. Hihňají se, když koukají na fotky na foťáku, co jim Saša ukazuje. A další smích. Totální štěstí za balónky.
Jdeme na čaj dovnitř a tentokrát dostáváme čaj a včelí víno. To víno má asi 35%. Bee wine taky stálo za to. Z ohavného kanystru nalili nějakou tekutinu s mrtvýma včelama do džbánku. Ty včely nám ukazovali a my jsme se tvářili, že včely nejíme. Oni se smáli, že oni taky ne, jen nám je ukazují. Místní chlapi to do sebe lijou docela statečně. Dost pod plynem. Prý jsou to kamarádi z války s USA. Malí kluci si odněkud přitáhli starý mobil a fotí si nás mezi dveřmi taky. Kuchyně je vlastně ohniště na betonové desce v prvním patře, kde se žije. Je to neuvěřitelný zážitek a myslím, že tohle už se nám nikdy nepodaří. Ani se to nedá moc popsat, snad bude ta atmosféra patrná z fotek. V Sapě si prý děcka budou zištně hrát, ale tady to bylo opravdový (v Sapě se to nakonec nepotvrdilo).
Jedli jsme u nich „kasabu“. Je to strom, co má hlízy pod zemí. Cestou k domu to tatík vyrval ze země. Hlízy se uvaří, oloupou a jí se s cukrem. Chutná to jako banán křížený s pečenýma kaštanama.
Ptali jsme se Mai, jestli se máme ptát lidí před tím, než si je vyfotíme. Tak prý nemáme.
K večeři maminka Mai udělal neuvěřitelný závitky, vepřový a fazolky s česnekem. Česnek tu má opravdu grády, je úžasnej.
Chvilku jsme s Mai procvičovali její češtinu. Hlavně její „ď“ bylo hodně vtipný. Ono vůbec je pro ně složitý mluvit jiným jazykem, jejich jazyk hodně využívá tóny a intonaci, mají úplně jinak přízvuky.
Po koupeli v termálních lázních a pár pivech odpadáme. Pivka má Mai v lednici v obýváku a my si tam chodíme, jak potřebujeme. Nakonec to prý sečteme. Pivko á 15.000 VND.
23.12.2015, Nghia Lo, homestay u Mai
ZŮSTÁVÁME V NGHIA LO
V noci něco běhalo sem a tam po naší skoroložnici. Ráno jsem zjistila, že to bylo kotě.
V noci jsme se Sašou byli na záchodě a jako bylo všude tma a ticho, tak venku z polí se šel takovej randál, že se to nedá popsat. Cikády či cvrčci nebo co to bylo, ale na tokový kravál to musely být miliony kusů. Pak jsme se od Mai dozvěděli, že jsou to červi velikosti slepýše!!!! Cikády prý vržou ve dne a navíc jen v létě.
Moc jsem toho v noci nenaspala, v domě se svítilo, kočka, myš žeroucí barák….ale vstáváme až v 8:30.
Po snídani (díky Bohu a Mai za palačinky s banány a medem, další Phó ke snídani asi nedáme) vyrážíme na místní trh nakoupit na oběd. Na kolech. Teda, na vracích kol. jak jedeme, všichni si z nás dělají srandu. Na trhu jsou ale v šoku, fotí si nás. My s Ivčou jsme úplně jiný, protože máme modrý oči a z mé výšky jsou trochu konsternovaní.
Říkaly jsme s Ivčou, že z tohoto zážitku z nás snad budou vegetariáni. Kachny, husy, jakýkoli zvířata jsou prodávaný živý. Psy prodávají „naštěstí“ jen opálený letlampou a už naporcovaný. Ale zato všude, kam se podíváš. Fakt to nedávám…
Co je zajímavý, je stánek s „obětinama“ pro zemřelé na hroby. Papírový motorky, peníze, kola, auta, oblečení,… Mai mám potvrzuje, že je to pro mrtvé. Když mají výročí úmrtí, tak to pak na hrobech pálí, aby zemřelí měli měli po životě totéž, co měli rádi v životě. Prý i v pekle J
Cesta z trhu domů byla vtipná. Merlina zase místní 13ky osahávaly a povídaly si s ním. Na nás s Ivčou místní jinoši laškovně mávali. Celkem sranda, nikde si nás ještě nefotili, jen tady ve Vietnamu u Mai. Jiného turistu jsme tady široko daleko samozřejmě neviděli, vlastně už od Hanoje.
Jo, a kluci včera od Mai dostali vtipný dárek – hřebeny z bambusu. My s Ivčou jsme dneska od Mai nafasovali vyšívané kapsičky na telefony. Boží hand made hmongský výrobek z indiga.
Saša: my s Merlinem se okolo poledne vystavujeme u silnice, zatahujeme „Milany“ a holky, jak jedou do školy okolo, se na nás culí a mávají nám J
Děcka mají nějaký radar nebo co a i na dálku padesáti metrů na nás volají „Hello!“ a děsně se řehtají.
Na oběd nám Mai s mami uvařily rýži se zeleninou, hovězím, kuřecím a čímsi a bylo to moc dobrý.
Po obědě dáváme spánek na hodinu, beru si špunty do uší.
Je teplo, svítí sluníčko a je vlhko.
Bereme kola a jedeme mezi poli na výlet do jeskyně. Všude je rýže a kukuřice. Každá má jen jeden klas, Vietnamci otrhávají všechny listy na stonku až ke klasu a nahoře je to pěkně zelený. Jeden klas jako druhý. Jiný než u nás.
Jeskyně je prostě jeskyně. Není značená, není to pro turisty. Tak tam nic není. Ale je veliká, rozeklaná, má spousty bočních tunelů. Je to hezké. Ve výšce lítají malí batmani, jednoho se mi v té tmě dokonce daří vyfotit. Taky objevuju minijeskyňku, kde je strop celý stříbrný od kuliček vysrážené vlhkosti. Miliony kuliček asi 1mm v průměru, až to celé září.
Mai nám cestou ukazuje pořád nějaký rostlinky a my čumíme a děláme „Áááááh!“. Ale některý jsou zajímavý, na dotek se během vteřiny zavřou a chrání se.
Li: Saša po cestě ječí „Já už nechci na kolo!“ Jednak se mu všichni smějou a druhak to bolí.
Poznatek: náklaďáky mají brzdy chlazený z venku. Tzn., že k brzdě vedou od petky nebo kanystru hadičku a lejou vodu na brzdy. Ale funguje to. Náklaďáky tu teda jezdí pekelně rychle. Mezi kolama, chodci, mopedama… převáží všechno – od buvolů přes kvičící prasata až po roští z kukuřice. Občas vidíme ale i Lexuse. Mezi totální bídou a lidma, co jedí psy a nikdy nebyli dál než za hranicí města.
Heslo „zatáhnout Milany“ používáme při focení místo “sýr“.
Dnes jsme u Mai vyprali. V pračce. Nemá regulátor na teplotu vody. Asi to neuschne, ale alespoň to nesmrdí J
24.12.2015, Nghia Lo, homestay u Mai
VYVRÁŽÍME DO SAPA, ŠTĚDRÝ VEČER
Saša: Vstáváme brzo ráno, v 6:00. Mě se povedlo usnout až někdy okolo druhé ráno. Takže jsem takovej připitomělej. Je zase pod mrakem. Dostáváme rychlou snídani – výborné nudle s masem a zeleninou. Zabaleno máme z večera.
V 7:00 přijíždí úplně prázdný autobus přímo před barák Mai a nabírá nás. Bereme podle nás nejlepší místa. Bus je celkem moderní a není to vrak. Prima. Jedeme do Lao Cai přes Yen Bai. Mělo by to být asi 200 km. Cesta je samá zatáčka a dost to drncá. Příroda parádní, je to celý zelený, do toho ta jejich červená hlína a chudý baráčky a chudý vesnice. Jedeme do kopců a z kopců. U Yen Bai najíždíme na výstavní Expressway. Je placená, rovná a řidič to maže místy i 100 km/h (víc nesmí) hlava nehlava. Většinou je to jen jeden pruh tam a jeden zpátky rozdělený plnou dělící čárou Takže se nesmí předjíždět. Ale náš řidič je drsňák a předjíždí kamiony do pravotočivých zatáček, kam vůbec nevidí. Je statečný J Když tam ale něco jede v protisměru, dost musí brzdit. Normálka J
V autobuse tentokrát není narváno k prasknutí, ale zboží vezeme dost. Cestou ho nabíráme a zase předáváme jinde. Klimbáme, zvrací jen pár lidí, ale my to ani nevnímáme J
Na Expressway najednou u svodidel zastavujeme, nabíráme staříka v beranici. Asi po 20 km zase na dálnici vystupuje. Ani neplatil. Asi kouzelný dědeček?
Po šesti hodinách jízdy (!!!) v Lao Cai všichni vystupují. Lao Cai je výrazně modernější než Nghia Lo. Na příjezdu jedeme po širokém bulváru se 3mi pruhy a bočními dvoupruhovými silnicemi jen pro mopedy. Ale není tu žádný provoz J cestou míjíme bolševické paláce, srpy a kladiva, všechno je nové a pečlivě udržované. Dokonce i jeden obří plavecký stadion s olympijskými kruhy. Asi jim nikdo neřekl, že Vietnamu pořádání olympijských her nikdo nepřiklepl J (po Vietnamu dál uvidíme více stadionů s olympijskými kruhy J).
Nevíme proč, ale musíme mít v autobuse při příjezdu do města zatažené závěsy. Proč? Není to jak zjistit, nikdo tu neumí anglicky. (později to zjišťujeme a prý asi autobus neměl licenci na převoz cizinců. Takže to bylo kvůli nám).
Před příjezdem do města „průvodčí“ volá našemu dalšímu řidiči, co nás z Lao Cai má odvézt do Sapa. Posunkama nám v Lao Cai ukazuje, že máme počkat na místě asi 5 minut. A mizí i s autobusem. Chvíli nechápavě čumíme. Jsme před vlakovým nádražím. Po 5ti minutách skutečně přijíždí privátní kára, takový dost moderní mikrobus. Jedeme jako králové do Sapy. Jeden chlapík řídí, druhý mluví anglicky. Cesta jede pořád nahoru, nahoru a nahoru a to fakt dost. Musíme vystoupat do cca 1.800 metrů během 40 km cesty. Cestou jsou krásné přírodní scenerie, všude ve strmých kopcích jsou nasázený rýžový políčka. Něco, co vypadá jako černá sjezdovka, jsou vlastně úzká rýžová pole kopírující strmou horu od vrcholku až dolů do údolí. Nádhera! Jen dojezd dolů na lyžích by byl asi drsnej J
Mikrobus nás doveze až k hotelu Pinocchio v centru, řidič i průvodce se loučí, už je neuvidíme. Jsme ubytovaní v 6. patře s terasou a výhledem na celé město a kopce. A praží sluníčko a je dost teplo. Konečně! Nádhera!
Rychlá sprcha a jdeme se obsírat do města. Je tu opravdu spousty domorodých lidiček, různých skupin, prodávají své výrobky, v obchodech je k mání úplně všechno pro turismus. Je tu spousty restauraček různých zaměření, dokonce i pizzerie, masáže, prodejny cetek a tak. Ale je to tu výrazně klidnější než v Hanoji. Turistů mimo asiatů – Číňani a Korejci, mají to dost blízko – tu není moc, ale po týdnu jsou to první bílí, co vidíme.
Koupeme v teple sluníčka a čučíme obchodech. Od čučení k nákupům J Kupuji si GoreTexovou bundu (450.000 VND) a pár rukavic (120.000 VND) a dělám si zálusk na otelené GoreTexové kalhoty (650.000 VND) a péřovku (1.600.000 VND). Všechno North Face, vše s hologramy, asi fakt originál, co ve Vietnamu šijou pro zbytek světa. Li si kupuje bundu péřovku, co už si koupila v Hanoji, jen jinou hezkou barvu (450.000 VND). Taky kupuje nějaké dárky domů, vše je moc hezký.
Dnes je Štědrý večer. V 17:45 vyrážíme na rezervovanou večeři so vyhlídnuté restaurace Buffalo Bell. Martini, víno, polévka, předkrm, ryby a zákusek… no, pošmákli jsme si J 1.8M to stálo. Ale nám to nevadí, jsme milionáři J
Průměrný příjem je ve Vietnamu cca 82M/rok a my si tu na 3 týdny hospodaříme s 22,7M a to máme všechno už zaplacené dopředu J
Li: Já trávím Štědrý večer na hajzlíku. Obávám se „kambodža efektu“ a vykřikuju něco o tom, že černé uhlí je nejlepší přítel
Saša: tak jsi tu večeři neměla jíst J
Li snědla místo mě krevetí polévku, ve které mi rozmíchali vajíčko. Ble L A měl ji i Merlin. Tak teď trpí oba dva J
25.12.2015, Sapa, hotel Pinocchio
TREK DO HOMESTAY V SAPA
Li: Od hotelu vyrážíme pěšky na trek. Přišel si pro nás další průvodce na hotel a má s sebou jednoho klučinu, který se zaučuje. Ale anglicky umí je ten průvodce, klučina ne a je děsně zakřiknutej.
No, chvilková debata na téma, jestli já nebo Merlin jsme schopní opustit doběhovou vzdálenost od WC proběhla a nakonec se rozhodujeme, že asi jsme.
Jdeme do rezervace v Sapa, čeká nás asi 16km. Je zase blbý počasí, vlhkost vzduchu 96%, poprchává, je mlha. Ale fotky jsou parádní. Na to, jakej mohl být výhled a jak je blbý počasí, tak výlet byl ještě fajn. Cesta je zajímavá. Já s Merlinem máme zaťato, což je na kluzkém jílu na úzké cestičce docela legrace. Máme to jako safari. Slepice, co vyfasovala vejce kachny, vylíhla kachňátka a teď běhají za slepicí jako kuřátka. Prý jen slepice blbě čumí, když kachňátka skočí do vody a plavou J Prasata, selátka, buvoli jsou všude.
Průvodce říká, že se tu všichni žení hodně brzo, asi po 18 roce života. Ale abyste se mohli vůbec oženit, musíte mít dost dřeva na stavbu domu. Takže rodina sbírá dřevo, kterého tu není moc, už od narození dítěte. Pak ti rodina pomůže se stavbou domu i se sousedama a za 10 – 15 dní ti stojí nový dům.
Po pár hoďkách dojdeme do homestay v Ta Van. Docela to jde, dole je velká místnost, kde jsou 3 „ložnice“ (oddělené spaní závěsem) a v prvním patře na ochozu je 10 postelí (matrace na prkenné podlaze). Domem i podlahou samozřejmě táhne. Jdeme si dáchnout a pak večeříme s rodinou.
Vietnamci nepijou, ale lejou jako mužici!!! Máme výbornou domácí večeři, kdy Li jako jediná hrdinně ochutnala místní pochoutku ze syrové kachní krve, cibule, česneku, feferonky a drcených kostí.
Vietnamci vytáhli 2 petky toho jejich utrejchu rýžového vína a hrnuli to do sebe i nás po stakanech a pod parou s pokřikem, který v překladu znamená „good hell“ J Alespoň podle jejich výslovnosti. Normálně to mělo být asi „good health“.
Prý do Sapy jezdí často hodně Vietnamců z jihu se dívat na zmrzlé stromy J. V telce uvidí, že je v Sapě námraza, tak se seberou a jedou se podívat J
V noci je pekelná zima. Spíme pod několika jejich dekama, od podlahy je průvan, žádné topení samozřejmě. Ivča prohlásila z pod peřin „Zítra na to seru, na žádnej zasranej bambusovej sráč, kde běhal Rambo, nejdu.“. Milá to reakce na zítřejší vycházku do bambusového pralesa J
26.12.2015, Ta Van, homestay
TRACK ZPĚT DO SAPA
Ráno je ještě horší počasí než včera, ale neprší. Je sice chladněji, ale zdá se, že mlha se zvedne. Jdeme tedy kratší cestou, než bylo původně v plánu, asi na 3 hodiny, pak nás vyzvedne auto a na hotelu se těšíme na sprchu, pak na shopping a masáže.
Smutný pohled na klučinu, který v dešti prodává na ubruse rozložených pár blbostí, nám moc nálady nepřidal. Fakt smutný. Nic s tím nenaděláme stejně jako se pásma, co jedí. Víme to, ale o to víc to bolí.
Track je pěkný, mlha se zvedla, je krásně vidět. Políčka, domky, lidi, zvířata, moc pěkné. Obědváme někde nahoře v kopcích, je nám docela kosa, čekáme na auto. Asi po hodině a půl přijíždí dodávka a mažeme do tepla hotelu.
Po sprše vyrážíme na shopping. A nakupujeme J Li má dvě bundy North Face, šálu North Face, 3 trička, dvoje ponožky a 2 místní pěkné šály. Já mám celkem 3 bundy, rukavice, šálu a zateplené kalhoty. Všechno North Face a Gore Tex J
Večer si dáváme véču a masáže nohou. Je nám dobře a spokojeně usínáme.
27.12.2015, Sapa, hotel Pinocchio
BAREVNÝ TRH V BAC HA
Dneska máme v plánu výlet do Bac Ha na barevný trh. Pak pojedeme vlakem na noc do Hanoje.
Mizíme ze Sapy minibusem zase jen pro nás. Cesta je poměrně dlouhá, skoro 3 hodiny. Jedeme kolem čínské hranice, tak se tam zastavujeme a přes řeku koukáme na Čínu. Číňani postavili na svém břehu docela výstavní a výškové budovy, ať mají Vietnamci na co koukat J
Pak zastavujeme u silnice na odpočinek, Saša si hraje s malým štěňátkem fenky asi 3 měsíčním. Ta si hraje s čímkoli včetně listů a líbí se jí Sašovy prsty. Je trochu zbědovaná, ale zjevně šťastná.
Na trhu se prodává snad úplně všechno. Od bojových kohoutů (probíhají tu i zápasy), přes zpěvné ptáčky v klecích, koně, štěňata, buvoli, jídlo, suroviny, oblečení, výrobky minorit, cetek, látek, bot, vonných tyčinek, sekaček, pil až po bonbóny. Je to strašně moc barevné, mísí se tu normální Vietnamci, spousty různých minorit v jejich úžasném barevném oblečení až po paničky v kostýmkách a lakýrkách.
Průvodce nám ještě říká, že na auta je tu 300% přirážka k ceně. Vzpomínáme na Bentley i Rolls Royce, co jsme viděli v Hanoji. A jak je tu strašná korupce a obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými.
Cestou zpět zastavujeme v jedné idylické vesnici utopené v moři zeleně mezi kopci. Je to hezké. Zavede nás i do domů a ukazuje nám, jak se postupně dům rozrůstá od hliněného k cihlovému. Mají tu školu a je to tu docela hezky upravené.
Vezeme se zpět do Lao Cai, kde nám průvodce pomáhá vyfasovat lístky na vlak. Máme jen kód, tak si bere pasy a za chvíli se vrací s lístkama. Bez problémů. Ještě se procházíme po městě, které je stejné, jako všechny ostatní, nic moc k vidění. Mě už trochu štve ten hluk, bordel, zmatek a to, jak se někteří snaží okrádat turisty. Usídlujeme se na nádraží a čekáme na vlak.
Saša: S tím okrádáním turistů se nám to vlastně stalo jen jednou, když jsme sháněli vodku do vlaku. Kupoval jsem u báby vodku, džusy a nějaké chipsy a ona plácala nesmyslnou cenu a pak to snížila, postupně jsem jí dával peníze a ony mizely, takže jsme ani nevěděli přesně, kolik jsme jí dali. Chtěla asi 360.000 VND, ale mě to naštvalo, tak jsem jí dal asi 300.000 VND a vypadli jsme. Baba ani neprotestovala, když viděla, že jsme naštvaní.
Vlak jede na čas, usídlujeme se v kupé pro 4 osoby s lehátkama a po půl litru vodky s džusama odpadáme.
28.12.2015, vlak z Lao Cai do Hanoje
VÝLET DO HA LONG BAY
Vstáváme ve vlaku ve 4:30, jsme trochu otupělí. Přijíždíme na čas do Hanoje, venku je ještě tma. Hned nacházíme taxíka (musíme mít větší, jsme 4, máme 4 velké batohy a malé baťůžky, do jejich běžných prdítek se nevejdeme) a jedeme do hotelu Angel Palace, kde jsme už spali. V 5:15 se usidlujeme na recepci, která ještě spí J
Ranní směna na nás kouká divně, a tak šéfovi vysvětlujeme, že jsme u nich spali před týdnem, že si dáme jen snídani a záchod (Merlin víckrát J) a vypadneme dál. Za snídani platíme 100.000 VND za každého a v 8:30 pro nás přijíždí další průvodce, tak mizíme.
V hotelu u snídaně je svalovec z USA, fakt má ramena a pazoury o dost větší než Merlin, a to je to říct. Odhadujeme, kolik Vietnamek ten chlapík unese na jedné ruce a Merlin prohlásí: „S ním se nemůžu rovnat, já jsem slabej jako moucha, já neudržím ani hovno.“ J Li se málem opět podělává J
Li: Cesta busem na Ha Long Bay je mezinárodní. Jedou s námi lidi z Kostariky, Mongolska, Nového Zélandu a dva Amíci, co se 3 měsíce toulají po Asii a předtím byli 2 měsíce v Evropě.
Saša: Mongolům jsme říkali „pastevci“, Novozélanďanům „ovčáci“, Kostaričanům „banana“ a Amíkům „Štaflík a Špagetka“.
Naloďujeme se na malou loďku, bereme si vesty. Asi po 2 minutách jízdy přistáváme o 150 metrů dál u naší lodi, taková velká bílá dřevěná potvora, docela bytelná. Jídlo je mňam, ubytko na přídi fajn. Máme malou kajutu, co je spojená s Merlinovou a Ivčinou dveřmi. Tak je otevíráme a bumbáme vodku J V kajutě máme taky záchod i sprchu, klimatizaci i teplomet. Kdyby teplomet spadl na podlahu, tak celá loď lehne vzápětí popelem J
V prvním patře lodi je společná jídelna. Máme tam malý stoleček jen pro nás čtyři, což je fajn, že se nemusíme povinně družit s ostatními. Jsme taková samostatná jednotka, co nepotřebuje moc ostatní, aby se zabavila.
Číšníci jsou takoví tiší a strašně plaší. Na mě jeden mluvil stojíce přímo vedle mě a mluvil tak tiše, že jsem mu nerozuměl ani zbla. Asi tou jeho výslovností J
Pivko je za 60.000 VND, víno á 600.000 VND, tak jsme do večera postupně spolkli náš litr vodky s džusem na tajno v kajutě a bylo nám dobře J
Byli jsme ve fakt obrovské nasvícené jeskyni, bylo tam hodně lidí, v podstatě všichni, co vyráželi ten den do zálivu. Ale byla to opravdu paráda. Průvodci a lidi tam vidí nějaké malé víly, svatbu, zvířátka a tak, jen my tam viděli prsa, buvolí hovno a lulany J Ale faaaaakt to bylo veliký. V roce 2009 tu objevili největší jeskyni na světě, cca 250 metrů na výšku a 150 metrů na délku, ale není zatím přístupná. Zajímavý je, že tyhle jeskyně jsou v těch malých homolích, co tu vystupujou z vody. Ony zase tak malé nejsou, ale i tak…
Hráli jsme hru Černé historky v našich spojených kajutách a Li byla geniální a všechny nás převyšovala. Říkáme ji Sherlock J
9.12.2015, Ha Long Bay, loď Imperial Junk
HA LONG BAY A HANOJ
Budíček byl v 6:30, snídaně v 7:15. Spali jsme jako mimina, loď se příjemně a skoro neznatelně houpala zakotvená mezi kopci vystupujícími z vody.
Je relativně teplo, ale fouká dost a maličko poprchává. Prostě klasickej hnus, jen teplej J
Navštěvujeme Pearl Farm, je to zajímavý, jak pěstují perly. A prodávají je tu. Náhrdelník za 247M VND, největší krásná úplně kulatá černá perla je za 87M VND, prstýnky s perlou tak za 2M a víc. Hezké, poučné.
Když si tam někdo z předchozí skupinky moc dlouho fotil perlu v perlorodce, tak jsem prohlásil „Tak už byste mohli jít.“ Odpověď „Tak my už teda půjdem.“ Mě vcelku překvapila. Lindu ne, ale všichni jsme se mohli potrhat smíchy. Že já tu hubu prostě nedržím… J
Li: Hrdinně jsme odmítla nákup prstýnku s perlou. Ale jen proto, že jsem se bála o umístěné perličky, že bych je urvala.
K obědu si sami děláme závitky, protože kuchař patrně uklízí kabiny, aby po připlutí do přístavu mohla nastoupit další parta. Ale bylo to fajn, je to celkem jednoduché, když jsou ingredience.
Baví nás mořští orli, kteří okolo lodi loví.
Jinak počasí pořád na prd. Zima a mrholí. Péřovka byl nelepší nákup.
Slečna průvodkyně nám neustále lezla na nervy dotazama, jestli je vše OK, jestli se bavíme, jestli máme hezký fotky a furt něco… Až jsem z toho ztratila k iPhone sluchátka L
Asi hodinu čekáme na příjezd našeho autobusu, zevlujeme u přístaviště a dáváme si pivo. Že se ale řidič autobusu rozjede do Hanoje ještě v okamžiku, kdy nakládáme batohy, to jsme nečekali. Jinak cesta proběhla celkem OK, byla dost dlouhá, asi 4 hodiny.
Tentokrát si lístky zařizujeme na nádraží sami a opět zcela bez problémů. Stačil pas a kód a jednoduchá angličtina a úsměv na paní za okýnkem a bylo to. Hledáme naše nástupiště, ale to není nikde napsané. Trčíme všichni v hale, vstup na nástupiště je zavřený. Ale jakmile přijede vlak, tak se otevírá a všichni v pohodě nastupujeme s hromadou dalších lidí.
30.12.2015, vlak z Hanoje do Hué
PAMÁTKY V HUÉ
Noc ve vlaku byl v klidu až na velké horko v horních výšinách. V našem 4 lůžkovém kupéčku jsme spali jako mimina. Nic nevrzalo. V Hué počasí bohužel vypadá pořád zataženě. … co já bych dala za sprchu a hajzlík J
Hué je už hodně civilizované, až evropské město. Hotel je super a hlavně má sprchu a ten hajzlík J Když nás řidič taxi vezl z vlakového nádraží k hotelu, normálně zastavil uprostřed silnice před hotelem a šel ho hledat J Až na to, že nedal ani rychlost a ani nezatáhl ručku a auto i s námi se dalo samovolně do pohybu. Ještě, že je Saša rychlej a zatáhnul ruční brzdu. Obecně jejich řidičské umění je fascinující. Když pominu, že jezdí v protisměru, tak se alespoň rozjíždějí na dvojku. A při 25 km/h už tam mají pětku. Víc kvaltů naštěstí nemají.
Poznatek: Ukazovat jim mapu je úplně zbytečný, vůbec ji nechápou.
Na hotelu nám recepční a současně asi i majitelka říká varianty, jaké výlety v Hué můžeme mít, jaké dopravní varianty existují, jak se můžeme dostat do Hoi An. Netlačí nám nic, jen navrhuje varianty. Tak si u ní kupujeme private car na hrobky císaře Khai Dynh, císaře Tu Duc, pak Tien Mu a Citadelu a taky private car do Hoi An, odkud pojedeme vlakem do Saigonu.
Hrobky jsou super, stavěli je konkrétnímu císaři ještě za jeho života.
Hrobka císaře Khai Dynha je v kopci, spousty širokých schodů, kamenné postavy, vojáci, je to moc hezké. Khai Dynh zemřel na začátku 20. století, tak jsou tam i jeho fotky z jeho života, obklopený svými mandaríny, u stolu jak píše dopisy, na procházce, v uniformě a tak. Co prst, to zlatej prsten J Na kopečku byla jeho skutečná hrobka, docela impozantní a nádherně barevnej dům, uprostřed v místnosti zlatá hrobka s ním na trůnu. Všechno ve zlatě. Nádherný. Na protějším kopci přímo v ose téhle hrobky si nechal postavit svoji obří bílou sochu. Je na nádherně zeleném kopci. Fakt královský.
Hrobka císaře Tu Duc je úplně jiná, spíš takový lesopark s obrovským jezerem uprostřed na rozjímání. Je to velký areál, v něm je jeho hrobka, hrobka jeho ženy, syna a dalších potentátů. Jsou úplně jiné než hrobka císaře Khai Dynha. Spíš přízemní a rozlehlé a obklopené stromy a keři, je to hezky upravené. Vlastní hrobky jsou spíš kamenné sarkofágy uprostřed mini náměstíčka.
U oběda cestou zkoušíme pivo Huda, není to dobrý nápad. Obecně tu pivo stojí 13.000 – 25.000 VND. Ale oproti jejich místnímu kafi v černé necukrované podobě bez mléka se to pivo dá pít. Já tady s kafem trpím, Saša ne, tomu to s kondenzovaným mlíkem chutná. Když se tím totiž zabije pachuť, dá se to i pít.
Tien Mu je vlastně taková věž. Ve velkém parku, o který se starají mniši. A pěstují stromy a bonsaje. Strašně nás tam pobavili kohouti. Jeden byl kápo, tak skřehotal jako šílenej a mladej kohout to nenápadně zkoušel taky, ale pak pochopil, že to je blbej nápad a začal kvokat a cukat hlavou jako předpisová slepice.
Na Citadele jsme zjistili, že turisti mají vyšší vstupné než místní. Doposud jsme byli od vstupného odstínění, všechno platili průvodci a tak nemáme představu, kolik za nás platili. My se za místní fakt vydávat nemůžeme. Ale co, rozdíl je pár korun. Citadela je obří komplex. Většina ale lehla popelem za války s USA. Do dnes opravili jen pár budov. Podle dobových fotek je ovšem patrné, že to opravili trošičku jinak než originál. Jiné římsy, mosty atd.
Což tě tady vlastně ani nepřekvapí. Vietnamci jsou jednoprocesoví. Nejsou například schopni přinést pivo a současně i odnést talíř. Nebo nosí jedno pivo po druhém.
Li začíná pokašlávat asi z věčného prachu, protože mi hoří plíce. Za 3 hodiny mám už bolekr a rýmu, takže „ach jo“. To je taky asi z toho neustálého průvanu všude.
31.12.2015, Hué, Than Tien Friendly Hotel
CESTA DO HOI AN
Dopoledne máme domluvený private car na přesun do Hoi An. Cestou chceme vidět hřbitovy, co Saša objevil na netu. Řidič moc neví, kam vlastně chceme, mapy nepomáhají. Pomáhá nám majitelka hotelu, co mu vysvětluje, kam asi chceme jet. No, nakonec jsme dojeli, kam jsme chtěli. Skoro. U svého hezkého auta si řidič sice málem urval práh, když jsme sjeli z hlavní cesty a chtěli někam do polí, a téměř si i prorazil kolo J Našli jsme hřbitov, co jsme chtěli, ale nemůžeme k němu najít cestu. Pokud nějaká směrem ke zdobené hrobce v dále několika set metrů vede, tak je buď pod vodou nebo je to taková divočina v dešti a blátě, že nechceme riskovat a tuhle hrobku vzdáváme.
Nakonec vidíme obří a barevné hrobky a oblasti hrobek podél cesty, po které jedeme (nejedeme po hlavní, ale někde bokem). Překrásné hrobky, kam se podíváš. Moc krásné! V létě to projet na mopedu musí být hitparáda. V dešti to má taky své kouzlo, ale… J vedle hrobů a mezi hroby jsou domy, kde žijí lidé. Hroby jsou výrazně hezčí. Jak poznáš hrobku od domu? Dům má „obývák“.
Projíždíme před Da Nang, který je civilizovaný už úplně a má i něco jako down town. Ne nadarmo je označován jako výstavní a nejmodernější město Vietnamu. Obří hotely tu rostou úplně všude, ale nám je záhadou, kdo v nich bude bydlet.
Řidičovi nefunguje v autě topení, takže jede jen klimka a postupně zase vyndáváme péřovky, Saša vepředu dokonce sedí v kapuci a tiše zuří.
Stavíme se na Marble Mountains, kde je pár pagod a budhů, trochu je podezírám, že to tam postavili jen proto, aby kolem mohli postavit mraky krámků s věcma z mramoru. Ale opravdu desítky krámků mají tisíce stejných soch, sošek a titěrností. Každý chce něco prodat a otravuje nás a chodí za námi jako psi. To nás tak znechutí, že mažeme rychle dál do Hoi An.
Hoi An je hodně turistické. A turistů je tu neuvěřitelně moc. Ale je to milé městečko, pod záštitou UNESCO je tu krásné staré centrum. Chvilka odpočinku a jdeme ven na jídlo a courat se po centru. Mají tu zase jiné věci, ale všichni v podstatě stejné. Hodně tu ale šijí boty na míru, kabelky, brašny ze surové kůže, ale i dělají autorské šperky, hodně šijí šaty a obleky, šátky a hedvábné kravaty a tisíce barevných lampionů. Celé město je příjemně klidné, krámky jsou krásně udělané, tak trochu umělecky, všechno je barevné a moc hezké. Turistů sice hodně, ale nějak to jde. Do centra se platí vstup asi 200.000 VND za osobu, ale na celý pobyt. A nesmí tam auta, mopedy ani tuk tuky. Super. Zase tam ale jezdí lidi na kolech, hlavně turisti a ti se dost motají mezi lidmi.
Silvestra trávíme paradoxně v cukrárně u řeky, kde si dáváme jedno Mojito za druhým. Ale je tu klid a majitel je nějaký francouzský fotograf, který běhá na place a stará se. Vzadu má výstavu svých fotek – nádherných a taky vydal nějaké knížky se svými fotkami.
V jiných restauracích a barech je narváno turistama a šílenej kravál, tady je božský klid. Opít se v cukrárně ve městě plném barů umíme jen my J
Na půlnoc dostáváme prskavky, koukneme na ohňostroje a poměrně rychle se všechno mění na klidné místo. Bumbáme dál a relaxujeme, kecáme a štveme známe na FB našimi fotkami J
Máme každý 6-7 long drinků, nějaká kafe a zmrzku a zase platíme asi 2M J
1.1.2016, Hoi An, Golden River Hotel
RELAX V HOI AN
Je zvláštní, že přes totální bugr večer už bylo kolem druhé ráno celkem ticho. Li vstává v 6 ráno a přemýšlí, kolik vyfasuje za vraždu malé vietnamské holčičky, která si hraje de facto u naší postele. Máme pokoj v přízemí s oknem na ulici. To okno je jen teňounké sklo, takže vůbec netlumí zvuky. Takže vlastně nemáme okno.
Dopsaly nám všechny 3 propisky, co vezeme. Je tohle možný? Tak jsem si na hotelu na recepci „vypůjčil“ čtvrtou a nevrátil J Sorry! J Jinak by nevznikl tenhle deník!
Po snídani vyrážíme pěšky na pláž. Li prostě musí vidět moře. Blbej nápad, je to 6 kilometrů. Je děsnej hic. Moře je rozbouřené a rozhodně není možné si v něm ani umýt nohy.
Cestou nazpět si v restauračce u moře dáváme oběd a máme od místní mamky ty nejlepší spring rolly, co jsme tu měli. A že už jsme jich tu už měli! Výborné jídlo, pochutnáváme si. Zpět do města si bereme taxíka, jdeme si dáchnout, pak courat po městě, jíst a pít.
Večeře byla skvělá. Na konci městského šílenství a mumraje jsme měli ráj u moře kousek za hotelem. Když jsme přicházeli, tak se tam u naloďování skútrů z lodě řezalo asi 5 chlapů s jedním J docela na surovo, i tyče u toho byly. I místní čuměli J Uklidnilo se to a asi během minuty byl klid. Lidi v restauraci byli strašně milí, všude panoval klid a pohoda. Vybíráme si celého tuňáka a dáváme si ho na česneku pečeného v banánovém listu na grilu. Pivka, spring rolly a to všechno jen za 365.000 VND. Skvělé místo! Majitel nám při odchodu podává ruku a celá rodina se loučí.
Saša: Zato poslední panák ve městě byl hnus, co se ani nedal pít. Mojito bez ledu a ber rumu. Běželo to jen kolem vodky. Já ten svůj vracím a nechci další ani když mi majitelka slibuje extra porci rumu a citronu J No, za 40.000 VND, co bysme asi tak chtěli?
Venku jsou mračna lidí, ale bary moc plné nejsou, asi jsou lidi pořád utahaní ze včerejška. V parku a na promenádě místní kluci ukazují nic moc break dance a na hudebním podiu probíhá soutěž kapel. Rocková kapela je celkem fajn. Je sólové kytaře to nějak divně zvučí. Dohrají a asi technik nebo co zkouší napojit jinou kytaru. A vystřihne asi 5ti minutové sólo na kytaru a dost dobrý J pak se ukázalo, že je to basák té předchozí kapely J
Balíme, ať můžeme ráno na My Son a večer pojedeme do Da Nangu na vlak do Saigonu.
Btw, všude tu už od Hanoje pořád hraje ABBA a Happy New Year.
2.1.2016, Hoi An, Golden River Hotel
MY SON A CESTA DO SAIGONU
Dneska naštěstí žádné děcko ani vrabec v kleci neřval, tak jsme se vyspali parádně.
Máme zase private car a jedeme se podívat na My Son, bývalé královské město, které fungovalo mezi lety 800 – 1400 n.l. Cesta trvala asi hoďku. Opět trpíme tím, jak nepodřazují a kašlou na většinu pravidel. Pětku tam řidič dává už při 45 km/h, auto se celé klepe, ale řidičovi to nevadí. Mě jo, ale nic neříkám… docela fuška J
My Son vypadá trochu jako maličkej Angkor Wat. Mraky turistů, samozřejmě i Češi a Saša si opět naběhne. On totiž ve skupince dvou holek a dvou kluků hladil chlap chlapa po noze…no, nezasloužilo si to komentář? J Naštěstí jsme ho s Merlinem stihli včas varovat.
Auta zastavují na centrálním parkingu, dál jedeme elektrickýma miniautobusama dál do přírody. Pak kus pěšky. Dobře zařízený to je, je tu absolutní klid a ticho.
My Son je plný jezírek s vodou, kde bydlí žáby a dělají strašný kravál jako z repráků. Jezírka jsou ale bombové krátery. Amíci to tu pro změnu taky bombardovali a to docela dost. Ale teď je My Son pod UNESCO a dávají to pěkně dohromady. Dost jim v tom pomáhají firmy a univerzity z Evropy. Byla se tu fotit i svatba, tak mi bylo holčiny trochu líto, že musí poskakovat mezi turistama.
Po prohlídce se vracíme do Hoi An, kde se do mě u oběda zamilovalo mrňavý štěňátko. Přišlo, rolničku na krku a rovnou po mě začalo šplhat. Pak si na mě tenhle špinavej blešák vyskočil a „já tu budu bydlet“. Pořád někam odbíhá a zase se vrací. A zase přišlo ke mně na klín.
Po obědě jsme šli na zmrzku do „naší“ oblíbený cukrárny, kde jsme se už prožrali ke slevě J
Flákačka, drinky, nákup tří vodek a džusů a jdeme na vlak private carem do Da Nangu. Je to rychle rostoucí město, všechno tam bliká, jinak ale nic zajímavého. Vietnamci obecně na všechno, co se nehýbe, narvou LEDky. Čím víc to bliká a je to barevné, tím je to lepší J Blbý je, že jak to jednou vybudují, tak už na to nikdy nešáhnou a tak svítí jen něco z toho původního, chybí LEDky a tak. Třeba na hotelu svítí obří nápis SWEET AND… a co? On je to SWEETLAND J
Na nádraží s hrůzou zjišťujeme, že jsme místo džusu k vodce koupili pomerančový mlíko. To do vodky fakt nedáme J Naštěstí ale na nádraží kupujeme džusy, teď už se pořádně díváme, co vlastně kupujeme.
Vlak je megahnusnej, je asi 40 let starej a opravdu se s ním na 17tihodinovou jízdu netěšíme. Okna jsou překrytá pletivem. Asi v tom vozili vězně? Na lehátkách? A to je vedlejší vagon moderní. No, škoda. Naštěstí se probumbáme do spánku docela rychle. Dokonce i vražedná klimatizace v noci ztichla.
3.1.2016, vlak do Saigonu
SAIGON
Cesta vlakem nebyla tak děsivá, jak to na začátku vypadalo. Po ranním budíčku okolo deváté zase uléháme a chrníme do jedné odpoledne. Pak si čteme, plkáme a pochrupkáváme.
Do Saigonu přijíždíme okolo 16:00. Překvapivě není na nádraží bitva taxíkářů o zákazníky, ale zákazníků o taxíky. Jinej kraj, jinej mrav. Ale jsou tu i soudruzi v krásně modrých montérkách, co dělají moped taxi a ti se o zákoše perou. Začíná dost pršet a překvapivě tu hraje ABBA Happy New Year J úplně nás dostal včera Fox, který na FB úplně mimoděk dával tuhle písničku z Plzně. Asi jsme už mentálně propojení přes půlku planety. Radíme taxikáři podle našich map kde je hotel J Nakonec ho sami i nalézáme, protože taxikář to vzdal. Je v boční uličce u parku. Hotel nemá výtah, pokoj máme v 5. patře, tak je docela fuška tam s bagáží dolézt. Dáme si sprchu a půjdeme ven.
Pořád tak trochu prší, venku tu smrdí moč. Ale jinak je to celkem kultivované město (stejně uvidíme jen pidikousek Saigonu), bary jsou jednou tak drahé než jsme zvyklí.
Dáme si drink a jdeme se projít směrem na místní Notre Damme a na zajímavou francouzskou poštu. V podstatě tu nic jiného zajímavého není. Dáváme si trapně večeři u Burger Kingu a koblihy u Dunkin` Donats. Po třech týdnech docela bodnou.
Už neprší.
Město je fakt dost kultivované, ale na pravidla provozu kašlou i tady úplně stejně. Je úplně jedno, že máš jako chodec zelenou. Přechod, zelená a málem tě sejme několik mopedů.
Katedrála je hezká, oproti Notre Dammu má i věže a je menší.
Pošta je krásně opravená a nasvícená, celá září novotou. Nás ale zaráží tematická sousoší před poštou. Na jednom je vietnamský údernický pár a Sputnik, na druhém vojanda a radista. No, když už mají olympijské stadiony, tak co se divíme, že už byli i ve vesmíru J Pošta je zavřená, ale po dohodě s vrátným Saša přelézá řetěz a fotí si obří obraz Ho Chi Minha, co shlíží na dění na poště v jeho hlavní lodi. Francouzi asi čumí J
4.1.2016, Saigon, Victory 2 hotel
MEKONG DELTA TRIP, DEN 1
Ke snídani si dáváme na ulici mimořádně dobrou Phó Bán. Merlin si do ní hodil jeden pláteček papriky a pak dělal děsný ksichty, hlavně když se nadechoval. Nějak mu to nešlo, jak to pálilo J Do hotelu přijíždí private bus a jedeme na třídenní výlet po deltě Mekongu.
Cesta je v pohodě. Co jsem asi ještě nezmínila je, že z normálních autobusů si dělají spíš zásobovací a spediční vozy a převážejí věci zleva doprava.
Průvodce říká, že helmy na mopedy jsou zavedený povinně od roku 2009, ale že to moc nepomohlo. Před zavedením helem měli ročně cca 12.000 mrtvých mopedistů, teď tak 10.000. No já se ani moc nedivím. Mají helmy, ale třeba takové ty na kolo a ještě z války. A btw, helma ti stejně nepomůže, když jedeš potmě po dálnici v protisměru. Což tu je naprosto běžné. Ale oproti severu a Hanoji tu na mopedech převážejí míň neuvěřitelností. A v okamžiku, kdy jsem si zapsala tuhle poznámku, projel kolem frajer na mopedu s lednicí nastojato J
Oproti severu je tu ale na polích zelená rýže a právě roste! Hlína je od severu k jihu červená, ale tady se nám zdá, že je míň prachu.
Po cestě se zastavujeme na nic moc plovoucím marketu a ve výrobně cukrovinek z kokosu. Hlavní atrakcí tam je ale velký had, kterého si skoro všichni chováme a dáváme si ho kolem krku. Had vyvíjí docela sílu. Pro mě to byl dost velký bobřík odvahy, ale báječný zážitek.
Mekong je podle mě obrovská stoka plná strašného bordelu. Ale se to někomu líbí. Jezdíme busem, chodíme pěšky, jezdíme loděma.
A taky jak je tu spoustu kanálů od řeky, tak postavili malé mosty i přes ně, ale neudělali dobře napojení na silnice, tak jsou tu děsně velké hupy. Radostně si to na zadních sedačkách v autobuse užíváme J Ale občas to i bolí.
Do Cant Tho jsme jeli přes nějaký děsně dlouhý lanový a betonový most přes Mekong, vystoupal do impozantní výšky, aby překlenul celou řeku. Ta je fakt hodně široká. Klobouk dolů. Ale ty napojení na silnici… no fuj! Jako na horské dráze J
Přespáváme k Can Tho v centru, zbytek skupiny je v hotelu asi 300 metrů daleko. Chodíme tam za nimi na jídlo. Pak jsme večer celkem vtipně hledali nějaký bar s drinkama a když jsme číšníkovi vysvětlovali, aby nám udělal z nealko Mojita alko, tak jsme se docela nasmáli. I tomu jeho výrazu J
5.1.2016, Can Tho, hotel
MEKONG DELTA TRIP, DEN 2
Ráno vstáváme v 6:00 a po snídani vyrážíme s celou skupinou směrem na plovoucí trh, měl by být nejzajímavější na Mekongu. Jedeme autobusem, pak přesedáme na loď.
Dneska je stejně jako včera horko jako blázen.
Fotky budou asi hezký, trh celkem zajímavý byl, ale asi jsem byla hodně nevyspalá a moc mě to neoslovilo. Koupili jsme si nějaké ovoce a snědli ho, Saša si pochutnal na čerstvém sladkém ananasu.
Ještě jedeme kus autobusem už směrem na Chau Doc, naší dnešní cílové stanice. Překvapila nás délka cesty, měli bychom jet asi 3,5 hodiny L Má to být asi 120 km. Cestou se naše skupina rozděluje, část jede ještě na další den cesty po Mekongu, my míříme do Chau Doc u hranic s Kambodžou.
Cestou zastavujeme na krokodýlí farmě. Je už později odpoledne, nikdo tu není, krokodýli jsou líní a nehýbou se. Ale občas jo a zrovna takoví fakt velicí. Průvodce pořád prohlašuje, že jdeme na masáž nohou, ale v jeho angličtině říká „masafut“ J
Jak jedeme do Chau Doc, tak zastavujeme v zácpě. Na co čekáme? Na přívoz! Sice postavili silnici, ale nějak neudělali most přes řeku J Tak tu trčíme asi hodinu s náklaďákáma a autama. Pendlují tu 4 trajekty, zdržení asi 45 minut. Ale co, nikam nespěcháme.
Saša: Já sedím vepředu u řidiče, tak vidím, kolik má s řízením práce. Jezdit mezi mopedistama, kteří jezdí docela divoce a neohleduplně, je fakt šílený a on toho má na relativně úzké silnici dost práce. Večer jezdí mopedisti a kolisti často neosvětlení a v protisměru. U toho se vyhýbá náklaďákům a předjíždí autobusy. A okolo silnice chodí chodci a hrají si děti.
Jednu chvíli nás zbrzdil na silnici pohřeb. Jel náklaďák, na něm rakev a pár chlapíků, kteří ji přidržovali, spousty kytek. Za náklaďákem hejno smutečních hostí na mopedech a ploužili si, předjet se nedali. Ale nakonec jo, řidič docela nadával.
Ve městech je traffic jam a je div, že nikdo nezemřel J Mopedisty míjel v 60 km/h o centimetry J
6.1.2016, Chau Doc, hotel
CESTA LODÍ DO PHNOM PHENU
Vstáváme v 6:00, v 6:30 jsme už na snídani, protože v 7:00 přijede průvodce a odvede nás do přístavu k lodi.
Venku je teplo a vlhko jako v prádelně, ale je trochu pod mrakem.
Dole v hotelu je trochu zmatek, je tam velká skupina turistů a my se s nimi málem vydáváme na jejich trip J Nakonec nezmatkujeme a i když náš průvodce nepřišel, dostáváme se rikšama do přístavu. Každý jednou i s bagáží, z řidičů docela leje. Naštěstí je přístav jen asi 500 metrů od hotelu.
Hladina Mekongu je jako zrcadlo, tak to vypadá na klidnou cestu. Loď je docela dlouhá a vypadá, že bude i rychlá.
Pochvala Mai – všechno proběhlo na 100% přesně podle plánu, nikdy a nikde se nic nezadrhlo, všechno a všichni fungovali jak měli, když si nás předávali od jednoho ke druhému. Mají to dobře zmáknutý.
Na lodi se bágly a náklad dávají dozadu, my si sedáme dovnitř lodi. Je docela volno, tak se usazujeme na dvojku vždy po jednom, ať máme pohodlí. Po chvilce klidné plavby zase kotvíme na vietnamské celnici. Dáváme si poslední vietnamské kafe, Li pivo. Vyměňujeme všechny zbylé vietnamské dongy (pár milionů) zase na dolary. Čekáme na výstup asi 30 minut a pak přejíždíme ke kambodžským celníkům. Tam je to už moc hezký, samej chrámek a spící pes. Jen jim vydání víz celé lodi trvá asi hodinu. No co už… Frčíme dál, ale teď už docela rychle, asi 35 km/h. Jsme v Kambodži.
Ve Vietnamu bylo okolo řeky pořád něco k vidění – domy, výrobny, přístavy, lodě, lidi, cesty, sloupy, bordel. Ale v Kambodži je okolo řeky úplně prázdno. Vůbec nic a to po několik hodin. Jen řeka a vysoké břehy. Divný.
VE 13:15 po parádní jízdě přijíždíme do Phnom Phenu. Z lodi vypadá dost výstavně, samé moderní domy a samé chrámy. Hned v přístavu si kupujeme lístky na druhý den na cestu do Siem Reapu lodí. Tuk-tukář, se kterým jsme se dohodli, že nás odveze do hotelu nás sice odrazuje, že to jinde bude levnější, ale nám 35 USD za osobu nepřipadne jako něco, co by šlo ještě zlevnit a bylo to bezpečné J
Ubytko v hotelu Lux Riverside vypadá na nás až moc luxusně, ale no proč ne J
Je horko a dusno, leje z nás. Li se posledních 19 hodin pobytu včetně spánku sprchovala 3x J
Jdeme na jídlo a je naprosto úžasné! Měl jsem dost pepřové hovězí, rýži a slano-pepřovo-limetkovou zálivku. Mňam! A pintu piva za 1,5 USD J Jsem zase nametenej J Tady se nám bude líbit!
Jedeme tuk-tukem do muzea genocidy S-21. Je to fakt děsivé. Je to strašný, co jsou si lidi navzájem schopní udělat. Tady jich za 4 roky zabili asi 17.000, to je asi 11 denně. Nikdo z návštěvníků se ani trochu neusmívá, všichni chodí pomalu a v očích mají smutek.
Přežilo jen 7 lidí, jeden z nich tu prodává své knížky o téhle hrůze.
Mizíme tuk-tukem k velkému paláci a hele, on je to královský palác J před ním je udržovaný park, lidi, holubi a mrňata, co je nahánějí. Moc hezké. Fotím tričko (a sebe) z brněnského automotodromu před palácem, za mými zády dvě mrňata jedou na plastové mašině J Musím to poslat Sršňovi J
Jezdí tu hodně Lexusů a SUV. Prostě oblíbené značky J
Jdeme na drink. Nakonec jsou to tři drinky a večeře k tomu, na pár za 13 USD. To jde J
Ráno v 7:00 odjíždíme speed boatem do Siem Reapu, tak odpadáme.
7.1.2016, Phnom Phen, Lux Riverside hotel
CESTA LODÍ DO SIEM REAPU
Li: Speed boat je ještě větší než ten, co jsme s ním jeli sem. Vzadu jsou fakt velké motory, tak se tam naháže bagáž všech cestujících. Je nás dost, ale většina si nalezla na střechu lodi. Nám to moc rozumný nepřijde, protože svítí sluníčko a při té rychlosti není problém se spálit na uhel. Motory zabírají mohutně a loď letí 45 km/h po klidné hladině. Fakt fofr!
Cesta po Mekongu trvala asi 6 hodin. S pivkem v ruce, knížkou na palubě nebo v podpalubí to ubíhalo velmi rychle.
Kolem řeky žijí lidé opravdu hodně nuzně. Řeka ji široká a nakonec jedeme po ohromném jezeře, břehy ani nejsou vidět, je to jako na moři. Loď frčí mezi bójkami, protože hloubka místy není asi moc velká, tak asi proto. Jak je jezero rozlehlé, tak není vidět žádný orientační bod J Plavba končí v jednom rameni, to je dost úzké a naše dlouhá loď má co dělat, aby se vůbec prokličkovala v zatáčkách. Mohutným klaksonem kapitán rozhání malé loďky J Nakonec kapitán okolo 14:00 zapíchne loď do břehu a bláta J Výstup z lodi znamená skočit s batohem na zádech na břeh řeky a vyťapat pěkně nahoru. Prostě žádné molo. No a co?
Bereme tuk-tuka, majitelé se dost předhánějí, abychom si vzali právě je, dokonce někteří lezou i na loď. Bude nás to stát 10 USD, moc blízko to zrovna do města není.
Jsme ubytovaní v Sam So Gest House. Nic moc, spíš tragédie. Wi-fi nejede, lednice nefunguje, sprcha udělaná přímo z maličkého průtokáče nad WC je hluboký zážitek. Wifina se nakonec po urgencích rozjela za dva dny, lednice nikdy. Sprcha nám blbla celou dobu a ani fén na zapůjčení nebyl. Ale majitelé se pořád hezky usmívali, tak jim to člověk i odpustil. Stejně tu budeme jen přespávat.
Pěšky jsme vyrazili do centra na Pub Street na jídlo. To je hodně turistické místo, ale co. V designově pěkné restauraci jsme si dali pár long drinků a krokodýlí maso, co chutnalo jako tuhý vepřový a Saša si vyhlídl před hospodou na ulici tuk-tukáře. Domluvil s ním, že nás tu bude pořád vozit na místa, co chceme vidět (a jsou i dost daleko) za 85 USD. Super! Sašovi se líbil, že byl jinej. Měl silnější motorku, všechno krásně natřené a udržované a hlavně na boku měl nápis Lamborghini VIP J Tak byl náš.
Jedeme koupit lístky na Angkor. Celkem zbytečně, dneska je kasa zavřená, je dnes z nějakého důvodu vstup volný.
Mohutnost a monumentálnost Angkor Watu je i podruhé omračující. Oproti minulé návštěvě jsou tu všude vidět opice J Ale přijíždíme po 17:00 a už nás tam nechtějí pustit, že se v 18:00 zavírá. No co už, nevadí.
Jedeme do města na dlabanec a bumbání J
8.1.2016, Siem Reap, Sam So Gest House
MALÝ OKRUH
Ráno si dáváme hezky snídani na terásce, všichni vajíčkovou omeletu. Tak schválně, jestli to s námi něco udělá.
Okolo 9:00 hned vyrážíme na Angkor Wat. Projedeme dnes základní okruh, ten má asi 26 km a my jsme ho absolvovali už před čtyřmi roky. Postupně jsme se stavili na Angkor Wat a pak na Prasat Kravan, Banteay Kdey a bazén Sras Srang, Ta Keo, Thommanom a Chau Say Thevoda a míříme do velkého komplexu chrámů Central Angkor Thom. Na Bayon jdeme jako první a pak projdeme i Baphuon, Phimeanakas, projdeme se po Elephant Terrace a Terrace Lepper King. Na Preah Palialy už v podvečer fakt nemáme síly a necháme si ho na zítřek.
Za mě je jednoznačně nejkrásnější Bayon. Ty hlavy všude jsou fenomenální. Angkor Wat je samozřejmě plný turistů, ale i tak se to dá. Oproti minule mi ale přijde všude několikanásobně víc turistů. A to jsme tu zase ve stejnou roční dobu jako posledně. Fotka u „Thomb Rider“ stromu letos nepřichází v úvahu, je tu spousty Číňanů? Korejců? Japonců? Ale když si člověk chvilku počká, tak na fotkách to bude vypadat, že tu nejsou vůbec žádní lidé J
Nemáme úplně nejhezčí počasí, ale fotkám to dává báječnou temnost. Nedá se to moc dobře popsat. Stačí se podívat na fotky a víc nic dodávat netřeba.
Oproti minulé návštěvě je tu daleko méně mnichů a daleko více pokřikujících prodavačů a dětí, co chtějí prodávat pohledy.
Večer u hotelu místní kluci (od tří do sedmi let) tahali dost nevybíravě štěně, tak jsme zasáhli a vysvětlovali, že se štěně do pytle ani ze srandy nestrká atd. kluci patrně nikdy neviděli barevné tetování a tak na mě nesměle prstíčkama sahali.
Ivče bylo špatně, tak zůstala večer na hotelu. My jsme šli do restaurace, kde jsme byli před čtyřmi lety na jídle. Ceny super, jídlo tak tak. Obecně mě moc v Kambodži nechutná, Sašovi a Ivče jo. Našli jsme super bar, kde je do 20:00 happy hours na drinky. Máme už jen 45 minut. Co to pro nás je J Dokázali jsme pozřít 3 long drinky každej J a pokračovali jsme dál na masáž nohou. U pouličního baru si dáváme další pití. Vůbec to nešidí a je to dost levný. Drink za 1,5 USD. Je sice do plastového kelímku, ale je nám šumák. Finální konto je 7 long islandů na hlavu a ve 23:00 jsme byli úplně na šrot J. V hotelu jsem měla krutou noc a ještě horší ráno, Saša přežil úplně bez úhony a Merlinovi zmizel svět sotva zavřel dveře od pokoje a nic si nepamatuje. A to si ještě další 2 hodiny s Ivčou povídali J
9.1.2016, Siem Reap, Sam So Gest House
VELKÝ OKRUH
I přes strašnou kocovinu snídáme a vyrážíme na delší okruh, ten by měl mít asi 36 km. Máme báječné počasí, je sluníčko a teplo. A kupodivu na vzdálenějších chrámech je výrazně míň lidí. Super! Nicméně nutno poznamenat, že hlučnost, zabedněnost a bezohlednost Korejců, Číňanů a jiných asiatů nezná mezí. Křičí, hulákají, lezou bezohledně do záběrů. A nepomáhá, ani když jim Saša důrazně a nahlas říká, že tu nejsou sami. Asi mu nerozumí.
Fotky máme ale zase naprosto parádní. Někde nás třeba překvapily nálety nádherně zbarvených vážek.
Byli jsme na Pre Rup a pak jsme jeli na vzdálený Bantea Srei. Ten je tak nádherně vytesávaný a zdobený v pískovci, že se předpokládá, že to asi dělaly ženy. Fakt úchvatný. Takový malý, ale neuvěřitelně detailní výzdoba. Saša byl jako u vytržení a fotil a fotil a fotil, jedna paní si ho fotila, jak je zaujatý J A pořád jsme na něho čekali. Pak jsme pokračovali na East Mebon, Ta Som (tam byly ty vážky), vodní Neak Pean a velký Preah Khan. Pak jsme už v podvečer zamířili zase do Central Angkor Thom na Preah Palialy, co jsme ho včera nestihli.
Večer nás strašně zklamali v té „naší“ restauraci, jak jsme tam byli před 4mi lety a včera. Dnes tam byl docela chaos, byli hodně pomalí a jídlo zase nic moc. Už sem nepůjdeme. Takže jdeme na drinky a zase na masáž, nějak se nám to zalíbilo J No za 3 USD, proč ne J Tentokrát si s Ivčou necháváme ožírat nožičky rybičkama. Oproti Čechům jsou ale docela velké, i přes 10 cm. Chlapi jdou zase na masáž nohou, Merlinovi se tam zalíbila jedna mladá masérka a pořád k ní chce, tak mu to dnes vyšlo. Včera Sašovi. A ten bar před masážema na ulici je vražednej. No, zase jsme měli 4 – 5 long islandů každej J
10.1.2016, Siem Reap, Sam So Gest House
JEDEME NA BENG MEALEA
Dnes pojedeme asi 70 km za Siem Reap na východ na Beng Melaea. Saša tam mermomocí chce jet, prý je tam nějaký chrám. A cestou další tři. Jako by jich tady nebylo málo J
Cesta je zajímavá, chvilku státovka s asfaltem, pak dlouho prašná cesta s červenou hlínou a pak zase asfalt. Vidíme jak žijí obyčejní kambodžští vesničané. Je to opravdu strašně chudá zem. Není tu žádný sociální systém a ani zdravotní. Dělník ve fabrice na oděvy vydělává měsíčně cca 100 USD. Lidé žijí v chatrčích z prken a plechu, někteří mají i zděné domky, ale to jsou výjimky. Většinou ale ani nedosáhnou toho příjmu dělníka z fabriky, jsou to většinou zemědělci. Přesto se usmívají. Děti, které nežebrají (prodávají pohledy á 1 USD) u chrámů, jsou daleko víc dětské než u nás. Cokoli uděláš za blbost, tak se řežou smíchy jako koně, mávají nám do tuk-tuku a piští „Helloooo!“.
Domlouváme se s naším tuk-tukářem ještě na vození zítra za dalších 25 USD včetně letiště.
Večer jdeme klasicky do centra na drinky a masáže J Tentokrát si s Ivčou místo masáže necháváme dělat pedikúru, Merlin jde na masáž celého těla a Saša na záda. Ty trosky nehtů už po pedikúře volaly.
…to množství long islandů nás možná zabije J
Jóó a zapomněla jsem se zmínit, že jeden tuk-tukář, co nás vezl z centra na hotel za dohodnuté 2 USD, jasně oznamuje, že ví, kde je So Sam Gest House, že to zná. A směle vyráží na úplně opačnou stranu a cestou se ještě ptá jiných tuk-tukářů, kde že to je J Jak jsme byli veselí, tak mu Saša nabízí, že nás všechny odveze, že má driving license, co vyvolalo řidičův děsnej smích a celou cestu do hotelu podle Sašových pokynů se mocně řehtal.
11.1.2016, Siem Reap, Sam So Gest House
KAMPOG PLUK A ODJÍŽDÍME
Merlin od rána odmítá opustit doběhovou vzdálenost od hajzlu J
Bereme jen Ivču a jedeme asi hodinu do vesnice na muřích nožkách Kampog Pluk. Je v jednom bočním rameni Mekongu. A protože Mekong každý rok spláchne celé okolí, místní si postavili své domy (expresivní výraz) na cca 6 a více metrů vysokých dřevěných kůlech. A tady je fakt vidět chudoba a bordel fakt nejvíc. Stejně jako ve Vietnamu ani tady neexistuje odvoz odpadků, tak jsou prostě úplně všude. Zatracený plasty. Ale nevypadá to, že by byli nešťastní. V bahnité vodě stojí po prsa a loví minirybky do malých sítí. Jak ty ryby v tak kalné vodě vidí? Vtipný jsou prasata v chlívkách na nožičkách nad vodou. Ony jsou to spíš dřevěné klícky než chlívky.
Jedeme zpět do Siem Reapu nakoupit poslední dárky, co chceme přivézt. Ještě si necháváme udělat manikýru rukou včetně kluků. Jen si nenechávají nalakovat nehty, i když jim to ze srandy nabízejí J
Saša vyhazuje svoje boty, které odšlapaly Mexiko a Belize a Vietnam a Kambodžu a už se rozpadají. Ale to bylo v plánu, že tu zůstanou. Poslední sbohem Salomon botám J
Batohy se nám daří sbalit docela kompaktně na to, že v nich máme kompletní zimní oblečení North Face navíc a někteří i víckrát J
Naše Lamborghini VIP nás odveze ještě na letiště i s komplet bagáží (proto Saša chtěl silnější motor toho mopedu, co tahá tuk-tuk), loučíme s ním srdečně. Byl opravdu hodnej, milej, ochotnej a pozornej. Jako před 4 lety. Prostě jsou tu takoví milí a líbí se nám to.
Na letišti je dost lidí, většinou asiati. Letíme naštěstí jiným spojem J Necháváme zabalit batohy do fólie, převlékáme se do cestovního a do dlouhých kalhot. Doma je zima, tak ať jsme připravení. Saša na záchodě převléká „bílou“ košili za tričko a lehce se oplachuje. Po umytí a utření je košile celá červená, jak jsme plní červeného prachu z cest.
Děkujeme Kambodžo za všechny drinky a zase někdy!
Cesta do Saigonu je v pohodě, v Saigonu na letišti v klidu čekáme na půlnoční spoj do Paříže. Jsme lehce posmutnělí, že už to končí. Let na CDG proběhl bez problémů, letíme v noci asi 11 hodin, tak jsme to většinou prospali a prokoukali na filmy. Pohoda, klídek, tak to má být. Merlin hlídá svůj stav a záchody J
12.1.2016, Paříž, Praha
A JSME DOMA
Mažeme přes letiště v Paříži, letadlo mělo 30 minut zpoždění. I přesto, že přicházíme 30 minut před odletem, tak check-in už má zavřeno a my máme smůlu, nikdo nám letenku už nevystaví. V Siem Reapu to nešlo, protože neviděli do systémů. Vietnam Airlines nás posílá k Air France, se kterými vůbec neletíme. Saša odchytává nějakou hodnou paní a ta nám to pomáhá vykomunikovat – nakonec nám zařizuje letenky do Prahy o pět hodin později a ještě nám dává vouchery na jídlo za 25 EUR na osobu do místních restaurací. Tak jdeme královsky dlabat francouzské bagety a saláty. Čas ubíhá a my později odpoledne odlétáme do Prahy, kde sedáme asi v 18:30.
Je tma a asi 4 stupně nad nulou. Čekáme na bágly a nic. Tak jdeme reklamovat a nalehko vyrážíme domů taxíkem. Odvážíme Ivču a Merlina na autobus a my vyrážíme pro Shadow za Mladou Boleslav. Měsíc jsme ji neviděli, asi bude trochu šílet J
Bágly nám nakonec za dva dny dovezli až domů bez ztráty kytičky.
Galerie
