Popis desetidenního výletu na skútrech mezi Hmongy

Pobývám ve Vietnamu již počtvrté v malé vesničce v horách severního Vietnamu zajímavého jména SonA blízko městečka NghiaLo u mých vietnamských přátel. Není nic lepšího pro poznání země, jako mít lokální dobré přátele.  Tuto cestu  považuji za jednu z nejlepších. Prakticky jsem nepotkal turistu, měl jsem možnost poznat skutečný život minorit ve Vietnamu. 

Já rozděluji poznání na tři části, první vnější, druhé vnitřní a třetí tajemné. 

Vnější je vše viditelné, krása přírody, staveb, tváří, oděvů, vše co registrujeme především očima, případně ostatními smysly. Tuto část turista bez problému pozná.

Pod druhou částí si představuji život, zvyky, tradice. Myslím, že tuto část jsem díky mým dlouhým pobytům v rodině měl také možnost poznat, vidět ji, zažít ji.

Třetí část ale stále zůstává přede mnou uzavřená, tajemná. A uzavřená zůstane. Ta část je snad největší, nejhůře poznatelná. To jsou vnitřní vztahy, jejich důležitost, jejich nutnost. Vědět co si myslí. Jak je co pro ně důležité. Jak silně cítí víru. Jak berou vážně různé zvyky. Do jaké míry je to pouze tradice, do jaké míry to vnitřně cítí. Dále jak akceptují skutečnosti, jak vnímají autority, dokumenty, úplatky,...  Do jaké míry přemýšlí nad svobodou, právem, ..do jaké míry to považují za důležité.. tisíce věcí.

.

Po několikatýdenním pobytu ve vesničce, odkud jsem vyrážel především na kole na kratší výlety, jsme vyrazili na desetidenní výlet na dvou skútrech . Já a mí tři mladí vietnamští kamarádi. Jeden skůtr řídím já a druhý jeden z Vietnamců. Pro dva z nich je to vlastně první výlet v životě. Vietnamci (mimo moderních Vietnamců ve městech) neznají zábavu, dovolenou, cestování pro poznání. Znají výhradně a jenom cestování za prací.

První den nás čeká cesta dlouhá asi 100 km.

Je únor, trochu zima. Cestuji do Vietnamu s minimem zavazadel, jedny boty, jedny kalhoty. Univerzální sandály s pevnou špičkou do horka, s ponožkami i do zimy. Uvažovat nad módou by zde bylo trochu komické.. Dále, mikinu a slabou bundu proti dešti a kalhoty s odepínacími nohavicemi. Náhradní tričko a slipy, kartáček a to je snad vše. Naštěstí celý výlet nezapršelo, byl jsem připraven si natáhnout pod ponožky igelitový pytlík. Na dlouhou cestu na skůtru jsem zcela jistě dobře vybaven nebyl.

100 km zvládáme za 5 hodin, je to standardní průměr ve Vietnamu na hlavních silnicích.

Pomalu se s skútrem sžívám. Jedeme do horských oblastí minimálně navštěvovaných turisty. Ti, pokud jedou do hor, směřují svoje cíle spíše na sever k čínským hranicím.

Ubytováváme se v hotelu v Bac Yen. Ale ještě před tím si děláme krátký výlet na jih pod Bac Yen do hor, do oblastí, kde žijí květinkoví Hmongové. Máme sice podrobnou mapu, ale to znamená, že na ní jsou značené silnice. Ne cesty, pěšinky, které vedou do vesnic, přes hory. Samozřejmě obrovská výhoda je, že kamarádi jsou Vietnamci, znají dokonce jazyk Hmongů. Ale přesto jedeme spíše „nablind“. Po úzkých cestičkách. To jsou jediné cesty do vesnic, kam auto nemá šanci dojet.

Vesnice zdejších minorit se liší od vesnic u čínských hranic, kde turizmus přece jenom peníze přináší. Zde v absolutní většině domorodci vidí bílého cizince prvně v životě.

Přiznám se, že jsem větší chudobu ve Vietnamu neviděl. Ale evidentně pro ně stát i zde něco dělá, mají skútry , dokonce jsem viděl i řetězové pily. Ale domy jsou strašně malinké, spíše boudy a ohniště. Cesta byla velice náročná, dvakrát jsme spadli, nohy mám promočené při brodění potokem. Byl bych potok projel, tak hluboký nebyl, zvedl jsem nohy, ale přede mnou se zrovna zastavil pitomý buvol a já se mu musel vyhýbat a přitom jsem ztratil rovnováhu.

I když jsou velice chudí, velké množství Hmongů zde má crosové motorky. Skůtry zde jsou minimálně, většina cest je pro skůtr obtížně sjízdná. Domy jsou neuvěřitelně chudé, bambusová chýše, hlína na podlaze, ohniště, ale crosovou motorku mají. A nebojí se ji ani půjčit dcerám. Já měl sice silný skútr , ale holky mne v rozbláceném někdy zase prašném terénu lehce předjížděly. Odhadoval jsem, že některým je 14,15 let.

Moje hobby je fotografování a zde si to užívám. Zde často vidí fotoaparát prvně, vůbec nemusím mít pocit, že jim lezu do soukromí. Nenatahují ruce pro peníze, nežebrají. Naopak dívky rády před fotoaparátem zapózují a pak se rozchechtají když jim ukáži fotku na displeji. Většinou vietnamsky neumí.

Jak jsem psal, máme mapu severního Vietnamu , asi nejlepší co vůbec existuje.

Zjišťujeme, že řada cest je označena mylně, ještě větší množství cest, cestiček, na mapě vůbec nejsou. Cesty jsou obvykle ze začátku betonové, pak se ale mění nejprve v dobrou prašnou cestu a následně v rozryté koryto. Protože jsme v horách, při dešti se cesty vyplavují. Nyní to jsou koryta s prachem, pro jízdu na skútru je to fakt náročné. Navíc jedeme na skútru dva. Hlavní silnice jsou asfaltové. Ve vesnicích, pokud nejsou plně prašné, používají více beton. Ten na rozdíl od asfaltu se dá udělat na místě.

Pokračování