2 Motocros, mezi Hmongy

27.09.2015 11:59

Druhý den se otáčíme na sever, severozápad. Jedeme do hor, které jsou vysoké skoro 3000 m. Ze začátku je cesta dobrá, asfaltová, ale postupně se horší a horší. Myslel jsem, že to co jsem zažil den předem, již nemůže být děsivější. Ale bylo, a to desetkrát. Místy je to skutečně kritické. Opět prožíváme pády na rozbité cestě. Na některých úsecích musíme slézt z motorky, kterou vedu, aby se „vytlačila“ do strmého kopce alespoň sama. Místy mám strach, že spadneme ze srázu. Brodíme se přes potoky, přejíždíme velké kameny, obrovské výmoly.

 

Místní domorodci mi připomínají filmy z Jižní Ameriky. Všude květinkoví Hmongové, Potkáváme skupinu překrásně obležených Hmonských žen nesoucí dřevo.

 

Kamarádka nakoupila bonbony a dva balíky dětských ponožek. Jako by tušila, že je brzy využijeme.

Potkáváme na rozbité cestě, spíše pěšině, skupinu žen, dětí a několik mužů, kteří srovnávali zem pro stavbu domu. Snažíme se s nimi domluvit, ale i přes znalost hmnogštiny to jde špatně.

Evidentně zde žijí odříznuti od okolního světa. Zjišťujeme, že vlastně celá vesnice pomáhá jedné rodině postavit dům. Ženy jsou překrásné, jak všichni Hmongové, mají překrásné ručně vyšívané sukně, některé mají na zádech dítě, ale všechny, i ty s dětmi, mají v ruce motyky a srovnávají zemi. Děti pomocí hrabla a buvola odhrabují vykopanou zem. Asi tři muži, kteří zde jsou, s pomocí heveru a řetězu odtahují velké balvany. Tomu všemu „šéfuje“ stařešina. Připadám si jako ve středověku. S dýkou za pasem rozděluje úkoly. Přesně v tento okamžik se nám hodil balík malých dětských ponožek, které rozdáváme všem dětem.

Vzpomněl jsem si na nedávnou aféru o zákazu dětské práce v Jižní Americe. Kdo nezná situaci, nemůže kritizovat. Zde prostě musí pracovat každý. Jak může, tak se musí podílet na obživě. Ženy pracují velmi tvrdě, ale já hlavně nechápu, proč v tak krásném oblečení.

 

Jedeme dále po velmi krkolomné cestě na hraně prudkého srázu a zastavujeme se v jednom domě Hmongů, kam nás okamžitě zvou.

 

Přes velkou chudobu je dnes ve Vietnamu stále méně a méně míst bez elektřiny. Hmongové mají elektřinu zadarmo. Bohužel výpadky jsou velice časté. Když je sucho, není voda do vodních elektráren, když je mokro, je elektřina vypnutá, protože by zabíjela.

Rodina má spoustu dětí, nemohu se dopočítat. V jedné místnosti žije asi 12 lidí, mají celkem 4 široké postele nebo spíše nazvat místem na spaní, V místnosti visí jedna žárovka u stropu. Obydlí nemají okna, světlo jde dveřmi a škvírami ve stěnách. Ale při tak vzácné návštěvě jako jsme my, vyměnili žárovku za silnější. Na hliněnou podlahu rozprostřeli plachtu a připravili slavností jídlo. Přestože jsem ve Vietnamu již na ledacos zvyklý, jím skutečně opatrně. Myslím že slovo hygiena v jejich jazyku ani nebude existovat .

Tentokrát ani rýži, která byla vše jen ne bílá, jsem se neodvážil jíst. Vzal jsem si pouze několik kousků vařené zeleniny Je to na mne skutečně moc. Mám strach. Nechci úplavici.

Panáky liji za sebe jeden za druhým, naštěstí zde není problém. Už na to mám metodu, nalije mně první, já hned neprůhlednou skleničku vezmu a nenápadně za zády vyliji do hlíny. V tomto okamžiku nedávají pozor, nalívají ostatním. Pak slavnostně „si připiji až do dna“. Další ochranou je šero, ani příliš nepoznám co jím. Bez oken při jedné žárovce světlo není a podlaha pojme všechno.

 

Vrcholem všeho bylo představení novomanželů, měli svatbu před třemi dny. Nevěstě je 14 let, jemu 12. Její pohled je vystrašený, smutný a on klouček vyjevený asi vůbec neví jaká bije. Bylo mi jí moc líto. Rodiče nevěsty dostali dvě prasata a asi 10 litrů alkoholu. Vůbec pití je zde velký problém. Nechtěli nás pustit setkání bylo velice vřelé. Velký problém ve Vietnamu, jako v mnoha zemích Asie, jsou odpadky. Zde je ale čisto, plasty sem ještě nedorazily. I když stoprocentně to neplatí. Kdo zná severní Vietnam ví, že v každé rodině je vodní dýmka, trubka z bambusu, která se kouří tak, že se do malé trubičky vetknuté do bambusu dá malinko tabáku pro jeden, maximálně dva „čoudy“. Zde ale život posunuli do moderní doby. Ta trubka byla z černé polyetylenové plynové nebo vodovodní trubky. Fuj, strašné. 

Zde za šmejd považují bambus, daleko lepší je plast. Proto krásné bambusové židličky nahrazují odpornými plastovými. Vlastně na vině jsme my. A mohu říci, že i konkrétně já. Dětem jsem dal bonbony a ony po rozbalení igelitový obal hází na zem, přímo před dům. Po společném fotografování se loučíme. Jsme přesvědčený, že si budou o této návštěvě ještě roky vyprávět. Připomíná mne to jednu mojí návštěvu ve vesnici u Nghia Lo. Starosta vesnice mne řekl, ano, asi před deseti lety zde byli dva Francouzi.

Při tom stále myslím na časté věty, Vietnam je profláknutý, turisty zkažený. Hloupost. Jenom rozumím, že pro člověka bez průvodce se těžko do takových oblastí dostane. A tato oblasti jsou daleko větší jako ty, které turisté navštěvují.

Pokračování