3 Na plovoucím trhu

27.09.2015 21:16

Ráno chceme na plovoucí trh. Jsou zde organizované výlety lodí na trh. Je to určitě dobré, kdybych neměl vietnamskou kamarádku, asi bych nějaký využil. Ale takto přece jenom máme možnosti daleko větší. Jdeme přímo na trh, kde je spousta obchodníků na malých lodičkách a domlouváme se s jednou paní, že nás na své bárce naloží vedle melounů a kokosových ořechů a bude se s námi dvě hodiny plavit po trhu. Ráda přeruší svůj obchod, hotové peníze jsou hotové peníze. Znalost vietnamštiny nám zde velice pomáhá. Tím jsem měli možnost se stát skutečně součástí trhu, nikoli divákem, navlečeným v oranžové záchranné vestě pozorující trh z výletní lodi. Cestou na řece i nakupujeme, především mango.

Potom jsme si dohodli ještě trochu větší lodičku a odjeli dále od trhu po Mekongu do Cai be a zpět. Cestou se zastavujeme u paní prodávající vařenou kukuřici. Bylo mne jí líto. Bavíme se s ní, jak jí jde „byznys“. Když má velmi dobrý den, prodá kukuřici celkem za 150 dongů (15 korun) obvykle ale pouze za 100 dongů. Bylo to velice smutné. Cestou několikrát zastavujeme a čistíme vrtuli od namotaných igelitových pytlíků. Když vidím to obrovské množství odpadků odplavující řekou Mekong, ptám se sám sebe, jak to dlouho to chudák moře může vydržet?

V horku si často připravujeme v hotelovém pokoji ovocný salát. V kuchyni si vyprosíme sklenice, nakoupíme mango, rambutan, mangosten, lichi, durian, meloun, ananas, dragon fruit a nakrájíme a polijeme jogurtem. Už i tento produkt dorazil i do Vietnamu. Jak známo, Vietnamci, jako většina asiatů, mléčné produkty nezná. Už jenom proto, že nemají lednice. Vždy mne fascinuje, jak kamarádka okrajuje a krájí ovoce. S ostřím od sebe. Tím se zásadně liší Asiat od Evropana. My používáme nůž s ostřím k sobě, oni od sebe.

Druhý den trochu bloudíme. Snažíme se cestovat „nízkonákladově“ a máme problém, koho se zeptat. Každý totiž zařídí vše, každý doporučí, že jediná možná cesta je právě s ním. Ptát se třeba mototaxikáře na cestu je holý nesmysl. Protože ten určitě řekne, že to je daleko že tam bus nejezdí a že jedině s ním, Ptát se na parkovišti chlápka co hlídá skútry na možnost pronájmu lodě, tak okamžitě opustí místo a sdělí všem lodím, že on to organizuje a že má dostat provizi. Vlastně vše je o penězích. Cestovatel znalejší, s více zkušenostmi, zaplatí méně. Ale to neplatí jenom o Vietnamu, to platí všude na světě.

 

Ale zase na druhou stranu není problém vše zajistit, hotel, mototaxi. Během dvou minut, nejdéle tří, čtyř nějakého máme. Všude je spousta lidí a nabídka je obrovská. Ale někdy se na nás někdo přilepí a stále něco nabízí a nemůžeme se ho zbavit.

Já dnes dokonce říkám, že cestování po Asii je nejenom levnější jako v Evropě, ale výrazně jednodušší. Zkuste jet do Berlína a nemít předem zarezervovaný hotel, nebo si u hoteliéra koupit autobusovou jízdenku z nádraží na druhém konci města.

Snídáme obvykle rýži, dnes dokonce s masem. Vietnamci musí mít denně tři teplá jídla. Zde se každé ráno trochu s kamarádkou názorově rozcházíme co snídat. Ona se chce nacpat, já si představuji dobrý prdlavý chleba se sýrem a kakao. V hotelu platíme opět 8 dolarů, 150 dongů

 

Jsme asi 10 km od Can Tho a zůstali jsme ještě jednu noc v hotelu. Druhý jsme si sedli na břeh a pozorovali plovoucí trh. Já vždy říkám, že velikost zážitku je přímo úměrná s dobou pozorování, dobou tohoto zážitku. I dnes, kdy uplynula dlouhá doba od tohoto výletu, si nejvíce pamatuji, kdy jsme hodiny seděli na břehu, na lodi, pojídali mango a pozorovali trh.

 

V jednu hodinu odjíždíme něčím mezi autem a malým autobusem,

Ve Vietnamu je zvláštní systém autobusové dopravy. Koupíte si lístek na dálkový autobus, který jede z autobusového nádraží. Když je ale na kraji města, k autobusu sváží cestující malé transportery, auta. Ty jezdí z centra, někdy se zastaví i v hotelích. Tato služba je zadarmo, v rámci jízdenky na autobus. Stejně když přijedete na nádraží, pouze přestoupíte na do malého auta a to vás odveze do centra. Jenže to má háček. Cizinec to neví, nedomluví se. Tzn při příjezdu na autobusové nádraží se na cizince vrhne banda taxikářů, mototaxikářů a odvezou cestujícího za peníze, přitom by se stejnou cestu mohl vézt pohodlně v autě v ceně již zaplacené jízdenky na dálkový autobus.

 

Nás proto dnes vyzvedává u hotelu auto a odvezlo nás na autobusové nádraží, odkud pojedeme asi 200 km do Ca Mau. Na autobusovém nádraží je opět veliký ruch, autobusy jsou většinou korejské. Ve Vietnamu je dobrý systém spacích autobusů. Někteří si stěžují, že jsou pro Evropany krátké, já s touto kritikou zásadně nesouhlasím. Ano jsou krátké, ale pro dlouhou cestu výrazně pohodlnější jako sedací. Nemůžeme očekávat, že si v autobuse lehneme do postele a přikryjeme peřinou. Naopak čím je kdo větší, tím mu jakákoliv úleva proti sedačce výrazněji pomůže. Lehátka jsou ve ve třech řadách se dvěma uličkami. Nohy ležícího jsou zasunuty pod záda před ním ležícího.

 

Projíždíme krajinou, která patří k nejbohatším ve Vietnamu. Okolo benzinové stanice různých značek, spousta firem, jako bychom nebyli v komunistickém Vietnamu. Vidíme stavět velké firmy v západním stylu. I komunistických symbolů je zde výrazně méně jako na severu. Staví se zde i nové pagody většinou z betonu, který je ale obložen dřevem a na první ohled nejsou k rozeznání od pagod stovky let starých. Většinou je financují soukromé firmy Velmi zvláštní to komunistický kapitalizmus. Staví se zde i křesťanské kostely.

 

Pokračování