Plán a cesta do Dien Điện Biên Phủ

20.05.2017 09:57
Cesta do Dien Điện Biên Phủ.
Ve Vietnamu se velmi rád vydávám na místa o kterých se v turistických průvodcích nepíše. Někdy nerozumím proč se na některá místa ženou hordy turistů, když jsou stejně krásná, často i zajímavější místa, kde ale nikdo není. Je to dáno především dostupností a informacemi. Čím je místo hůře dostupné, tím méně turistů. 
Jedním z takových míst je nejzápadnější místo Vietnamu "A Pa Chải" kde se setkává hranice Číny, Laosu a Vietnamu.  Je to také určitá meta jako všechna místa „nej“. Vedle nejjižnějšího, nejzápadnějšího a nejsevernějšího místa ve Vietnamu bylo toto pro mne  dlouho zapovězeno. Především vzdáleností a obtížnou dostupností. Vyvstává otázka proč se tam vydat. 
Velmi se mi líbila odpověď jednoho horolezce PROČ leze na Mout Everest. Jeho odpověď byla: protože existuje.  Stejně jako třeba existuje jižní, severní pól a další geografické body na Zemi.
Ale já jsem skromnější, tak jsem se rozhodl pro A Pa Chải. 
I když černou skvrnou na celé cestě bylo to, že jsem hraniční kámen neviděl a skončil 4 km od hranice na policejní stanici. To ale  nesnižuje  dojem z návštěvy tohoto symbolického místa. 
Informací bylo málo a i to většinou ve vietnamštině, o Češích, kteří na tomto místě již byli, nevím, myslím, že to byl český primát.  
Jak jsem později zjistil, cesta sama tak obtížná nebyla. Problém byl, že jsme nevěděli přesně kudy, jaká bude cesta, zda bude sjízdná, případně jak daleko budeme muset jít pěšky, kolik budeme potřebovat dní, kde budeme spát. 
Na cestu jsme se vydali tři: Já a dva mladí Vietnamci, sourozenci, Tung a Mai. Vyrážíme nejprve autobusem z NghiaLo, kde často pobývám. Cestování s Vietnamci je vůbec to nejlepší. Mít lokálního kamaráda je totiž k nezaplacení. Často slýchávám, že mít průvodce ve Vietnamu je blbost, že s průvodcem jezdí jenom srabové. Já tam jezdil bez problémů. Nemyslím, že bych byl ve Vietnamu takový jelimánek, nakonec sám jsem cestoval ve Vietnamu docela dost, ale cestovat s Vietnamcem je fakt jiný level. Strašně se dozvím, okusím spousty jídel o kterých bych se ani nedozvěděl, dostanu se tam, kam bych sám neměl šanci, vidím Vietnam zevnitř. Sám jenom koukám. 
Museli jsme se ale nejprve dostat do hlavního provinčního města Điện Biên Phủ. Vede tam sice výrazně kratší cesta přes hory, ale prý je velmi komplikovaná, paradoxně daleko jednodušší i rychlejší je značně delší cesta přes Lai Châu.  Bydlel jsem ve vesnici SonA , za městečkem Nghia Lo v našem směru cesty. Stačilo mávnout na autobus před naším domem a byli jsme na cestě. Obrovskou výhodou byla naše možnost domluvy ve vietnamštině. Bez ní to je samozřejmě také možné, ale je to nejenom daleko obtíženější, dražší, ale i časově náročnější. Moji kamarádi vše zařídí telefony. Jeli jsme normálním malým korejským autobusem a jak je ve Vietnamu obvyklé, z poloviny plným různých beden a balíků. Autobusy zde běžně slouží i pro nákladní dopravu. Pro provozovatele autobusové dopravy je to slušný vedlejší příjem který umožnily mobilní telefony.  Našich asi 200km do Lai Châu trvalo 5 hodin, ale protože v autobuse bylo docela veselo, cesta uběhla rychle. 
V Lai Châu jsme čekali asi 6 hodin až do půlnoci na další autobus, přímo do Điện Biên Phủ. Dalších 5 hodin v autobuse. Autobus byl lehátkový, luxusní, využívají jej i turisté, kteří jedou ze Sapy do Điện Biên Phủ. Hodiny v autobuse, čekání, to samozřejmě moc příjemné není. Ale já nemám rád cestovatele, kteří se snaží se dostat na dané místo, „pamětihodnost“, co nejrychleji, nejpohodlněji, nejlépe se tam dostat nějakým kouzlem.  Přece to cestování je také krása, zážitek. Jaká by to byla cesta, kdybych zavřel oči a objevil se v A Pa Chải? A za hodinku zpět. Po prvním rozpoložení bych zjistil, že takový život stojí za psa. Koukat se vlastně jenom na fotky.  Jenže cestování je film, pohyb.
Điện Biên Phủ navštěvují především mladí francouzští a němečtí turisté, aby se podívali, kde v roce 1954 padli jejich dědové. Ve městě se totiž odehrála v roce 1954 rozhodující bitva mezi  francouzskými koloniálními vojsky v Indočíně na jedné straně a silami komunistického Việtminhu, podporovaných Sovětským svazem a komunistickou Čínou, na straně druhé. Bitva skončila velkým triumfem pro Vietnamce, kteří si vybojovali svoji svobodu, skutečnou nezávislost. Že toto období bylo nahrazeno komunistickou vládou, je věc druhá.  
Zde definitivně skončila 100 let trvající francouzská nadvláda ve Vietnamu. Tehdy ve francouzských legiích bylo i hodně naverbovaných Němců, (prý až 50%) kteří po druhé světové válce neměli domov, nevěděli co dál a legie pro ně byla určité východisko. O tom se mimochodem moc nepíše, není čím se také chlubit. 
Do Điện Biên Phủ jsme přijeli okolo páté a hned taxíkem jeli do krámku, kde moji kamarádi zarezervovali dva mopedy. Sehnat v Điện Biên Phủ moped není jednoduché, většina turistů si jenom prohlédne město a vrací se. Mopedy byly silné, ve velmi dobrém stavu.

Ve Vietnamu se velmi rád vydávám na místa o kterých se v turistických průvodcích nepíše. Někdy nerozumím proč se na některá místa ženou hordy turistů, když jsou stejně krásná, často i zajímavější místa, kde ale nikdo není. Je to dáno především dostupností a informacemi. Čím je místo hůře dostupné, tím méně turistů. 

Jedním z takových míst je nejzápadnější místo Vietnamu "A Pa Chải",  kde se setkává hranice Číny, Laosu a Vietnamu.  Je to také určitá meta jako všechna místa „nej“. Vedle nejjižnějšího, nejzápadnějšího a nejsevernějšího místa ve Vietnamu bylo toto pro mne  dlouho zapovězeno. Především vzdáleností a obtížnou dostupností. Vyvstává otázka proč se tam vydat. 

Velmi se mi líbila odpověď jednoho horolezce PROČ leze na Mout Everest. Jeho odpověď byla: protože existuje.  Stejně jako třeba existuje jižní, severní pól a další geografické body na Zemi.

Ale já jsem skromnější, tak jsem se rozhodl pro A Pa Chải. 

I když černou skvrnou na celé cestě bylo to, že jsem hraniční kámen neviděl a skončil 4 km od hranice zadržen v kasárnách. To ale  nesnižuje  dojem z návštěvy tohoto symbolického místa. 

Druhý důvod byl, že tuto oblast jsem ještě neznal, je obývaná menšinou Ha Nhi, oblast je ještě minimálně ovlivněná turizmem. Nemám zcela rád slovo zkažená turizmem, protože sám jsem turistou, je to normální vývoj. 

Informací bylo málo a i to většinou ve vietnamštině, o Češích, kteří na tomto místě již byli, nevím, myslím, že to byl český primát.  

 

Jak jsem později zjistil, cesta sama tak obtížná nebyla. Problém byl, že jsme nevěděli přesně kudy, jaká bude cesta, zda bude sjízdná, případně jak daleko budeme muset jít pěšky, kolik budeme potřebovat dní, kde budeme spát. 

Na cestu jsme se vydali tři: Já a dva mí kamarádi, mladí Vietnamci, kluk a holka, sourozenci. Vyrážíme nejprve autobusem z NghiaLo, kde často pobývám. Cestování s Vietnamci je vůbec to nejlepší. Mít lokálního kamaráda je totiž k nezaplacení. Často slýchávám, že mít průvodce ve Vietnamu je blbost, že s průvodcem jezdí jenom srabové. Říkají, já tam jezdil bez problémů. Nemyslím, že bych byl ve Vietnamu takový jelimánek, nakonec sám jsem cestoval ve Vietnamu docela dost, ale cestovat s Vietnamcem je fakt jiná dimenze. Strašně se dozvím, okusím spousty jídel o kterých bych se ani nedozvěděl, dostanu se tam, kam bych sám neměl šanci, vidím Vietnam zevnitř. Sám jenom koukám. 

Museli jsme se ale nejprve dostat do hlavního provinčního města Điện Biên Phủ. Vede tam sice výrazně kratší cesta přes hory, ale prý je velmi komplikovaná, paradoxně daleko jednodušší i rychlejší je značně delší cesta přes Lai Châu.  Bydlel jsem ve vesnici SonA , za městečkem Nghia Lo v našem směru cesty. Stačilo mávnout na autobus před naším domem a byli jsme na cestě. Obrovskou výhodou byla naše možnost domluvy ve vietnamštině. Bez ní to je samozřejmě také možné, ale je to nejenom daleko obtíženější, dražší, ale i časově náročnější. Moji kamarádi vše zařídí telefony. Jeli jsme normálním malým korejským autobusem a jak je ve Vietnamu obvyklé, z poloviny plným různých beden a balíků. Autobusy zde běžně slouží i pro nákladní dopravu. Pro provozovatele autobusové dopravy je to slušný vedlejší příjem který umožnily mobilní telefony.  Našich asi 200km do Lai Châu trvalo 5 hodin, ale protože v autobuse bylo docela veselo, cesta uběhla rychle. 

V Lai Châu jsme čekali asi 6 hodin až do půlnoci na další autobus, přímo do Điện Biên Phủ. Dalších 5 hodin v autobuse. Autobus byl lehátkový, luxusní, využívají jej i turisté, kteří jedou ze Sapy do Điện Biên Phủ. Hodiny v autobuse, čekání, to samozřejmě moc příjemné není. Ale já nemám rád cestovatele, kteří se snaží se dostat na dané místo, „pamětihodnost“, co nejrychleji, nejpohodlněji, nejlépe se tam dostat nějakým kouzlem.  Přece to cestování je také krása, zážitek. Jaká by to byla cesta, kdybych zavřel oči a objevil se v A Pa Chải? A za hodinku zpět. Po prvním rozpoložení bych zjistil, že takový život stojí za psa. Koukat se vlastně jenom na fotky.  Jenže cestování je film, pohyb.

Điện Biên Phủ navštěvují především mladí francouzští a němečtí turisté, aby se podívali, kde v roce 1954 padli jejich dědové. Ve městě se totiž odehrála v roce 1954 rozhodující bitva mezi  francouzskými koloniálními vojsky v Indočíně na jedné straně a silami komunistického Việtminhu, podporovaných Sovětským svazem a komunistickou Čínou, na straně druhé. Bitva skončila velkým triumfem pro Vietnamce, kteří si vybojovali svoji svobodu, skutečnou nezávislost. Že toto období bylo nahrazeno komunistickou vládou, je věc druhá.  

Zde definitivně skončila 100 let trvající francouzská nadvláda ve Vietnamu. Tehdy ve francouzských legiích bylo i hodně naverbovaných Němců, (prý až 50%) kteří po druhé světové válce neměli domov, nevěděli co dál a legie pro ně byla určité východisko. O tom se mimochodem moc nepíše, není čím se také chlubit. 

Do Điện Biên Phủ jsme přijeli okolo páté a hned taxíkem jeli do krámku, kde moji kamarádi zarezervovali dva skútry. Sehnat v Điện Biên Phủ skútr není jednoduché, většina turistů si jenom prohlédne město a vrací se. skútry byly silné, ve velmi dobrém stavu.