Cesta přes hory

09.11.2018 16:00

Z Tram Tau bahnem na hřeben

 

V Tram Tau začalo silně pršet. To nebyl dobrý začátek. Čekal mne 15ti kilometrový výstup s kolem po bahnité cestě. Tak jsem cestu zatím odložil a ještě zašel na trh kde jsem si koupil kávu a hliníkový kastrůlek  na vaření vody. Z mých cest vím, že ohníček obrovsky posílí psychiku. Najednou nejsem sám, jsem s ohníčkem, mám činnost.  A je to dobré strávení času, od setmění ke spánku to docela trvá. I kdybych si nic neměl vařit, ohníček je dobrý. A také jsem si koupil hmongskou dýku, mačetu. Každý Hmong jí má za pasem. Ne že bych se tak bál, ale trochu hrdinsky jsem se jim chtěl vyrovnat, kdyby cokoliv, tak ji moci ukázat, že nejsem dvojka. Bylo to samozřejmě směšné, ale bylo to i pro radost.  Dýku jsem připevnil na rám kola.

Slejvák se změnil v normální déšť, pak mrholení, tak jsem nakonec vyrazil.  Ale hned na začátku mne potkal vůbec nejhorší úsek cesty. Silnice byla zničená stavebními stroji, které zde začaly silnici obnovovat.  Ze silnice stroje udělaly totálně rozbahněné koryto, kde se kolo nedalo ani tlačit. Tak jsem ho místy musel nést, zatímco jsem se sám propadal do bahna, někde až po kolena. Silnice se nedala obejít. Jeden kilometr mne trval asi dvě hodiny. Nakonec ale aktivita silničních strojů skončila a ocitl jsem se na standardní rozbité cestičce vinoucí se vysoko do hor.  

 

Následovala skoro 8mi hodinová cesta do kopce, to je asi 15 km. To ale nebyla jízda, ale tlačení a tlačení. Místy i nesení. Na jednu stranu bylo nevýhodou, že jsem z loňska věděl, jak to bude dlouhé. Ale bylo to i dobré, věděl jsem, že bych to mohl zvládnut, věděl jsem co mne čeká a znal vrchol, cíl a mohl jsem si spíše rozvrhnout síly.

Přestalo pršet a s přestávkami jsem úspěšně kolo tlačil. Udělal jsem si první větší přestávku u brodu a alespoň v základu odbahnil kolo a i sebe.  Cestou jsem řídce potkával Hmongy, někteří šli pěšky, jiní jeli na terénních motorkách. Je to umění to projet na motorce, sám bych si to netroufl. Ale oni v tom žijí denně. Ženy jsou zde velice milé a krásné.  Vůbec se nestydí a k focení mne spíše vyzývají. 

 

Vesnice směrem k vrcholu jsou jenom tři, jinak je to pustina. U jedné vesničky jsem se zastavil a požádal o horkou vodu na kávu. Zde každý dům má ohniště, na kterém se permanentně vaří voda. Byl jsem pro ně exot a všichni se hned se mnou chtěli fotit. Neměl jsem nejmenší 

strach.   Překvapivě z jsem potkal jednoho cizince jedoucího na terénní motorce z protější strany kopce, Australana. Tu a tam se blázni ve Vietnamu objevují. S kolem zde samozřejmě nikdo nejezdí. 

Nocování v horách

Minul jsem místo, kde jsem stanoval vloni a tlačil dále. Kolo bylo velmi těžké, vážila hlavně voda.  Postupně džungle vymizela, stejně jako vesnice, nikde nikdo. U cesty jsme našel přístřešek, kde jsem se rozhodl přenocovat. Je to vždy lepší než stan.  I když už několik hodin nepršelo, oheň jsem rozdělával více jak hodinu. Ve Vietnamu je stále velmi vysoká vlhkost, není to jednoduché. Navíc jsem se při hledání suchého troudu spálil přes kalhoty o nějakou vietnamskou superkopřivu, pálilo to jak čert až do rána. Vody jsem měl neomezeně, vedle přístřešku byl malý vodopád. Byl jsem již vysoko v horách, voda byla čistá, na vaření stačila. Balenou vodu jsem si raději šetřil na cestu.  Posilněn sušeným masem jsem zmožený usnul. V noci jsem se ale začal potit, objevila se zase moje nedoléčená nemoc. Dostal jsem strach, jak to se mnou bude dále.

Ale ráno lepší večera a s načerpanými silami jsem opět začal tlačit kolo a v poledne konečně dosáhl vrcholu. Dostal se na hřeben rozdělující provincie Yen Bai a Son La. 

Na druhé straně průsmyku se otevřela už krásná krajina s bez vysoké vegetace a bylo možné i nasednou a užívat si jízdy.  Ještě mne čekal jeden větší brod. Původně jsem si chtěl sundat kalhoty a kolo brodem vést. Ale nakonec jsme se rozhodl jenom vyhrnout nohavice a brod projet. Dopadlo to tak, jak jsem mohl čekat. Uprostřed jsem spadl a totálně jsem se ponořil i s kolem, se vším, co jsem sebou měl. Počasí se ale na mne usmálo, a tak jsem si mohl užít krásnu sušící zastávku.  Cestou jsem opět poznal několik Hmongů, každý s mačetou u pasu. Zaujaly mne také hmongské ženy okopávající půdu s malými dětmi na zádech. Dva Hmongové mne předjeli, velmi podobně jako minulý rok a zastavili asi 20 m přede mnou a čekali. Jeden měl mačetu připravenou v ruce. Já začal rozjímat. Má jí na bambus nebo na mne? No měl jí na bambus,.. 

 

Asi ve 2 hodiny odpoledne jsem dorazil na místo, kde jsem se minulý rok obrátil zpět. Protože dostat se zpět jinudy znamená mnoho desítek kilometrů na sever nebo na jih a na to jsem minule čas neměl. Zde konečně skončila rozkopaná kamenitá cesta a dorazil jsem k asfaltové silnici. 

 

Tím také skončilo moje horské dobrodružství. Byl jsem ve výšce asi 2500 m a očekával, že pojedu už jenom dolů  k Černé řece.  Zde již byl život, spousta terasovitých rýžových políček, krásné vesničky. Teď už mne měla čekat jenom příjemná cesta. 

 
Z Tram Tau bahnem na hřeben
 
V Tram Tau začalo silně pršet. To nebyl dobrý začátek. Čekal mne 15ti kilometrový výstup s kolem po bahnité cestě. Tak jsem cestu zatím odložil a ještě zašel na trh kde jsem si koupil kávu a hliníkový kastrůlek  na vaření vody. Z mých cest vím, že ohníček obrovsky posílí psychiku. Najednou nejsem sám, jsem s ohníčkem, mám činnost.  A je to dobré strávení času, od setmění ke spánku to docela trvá. I kdybych si nic neměl vařit, ohníček je dobrý. A také jsem si koupil hmongskou dýku, mačetu. Každý Hmong jí má za pasem. Ne že bych se tak bál, ale trochu hrdinsky jsem se jim chtěl vyrovnat, kdyby cokoliv, tak ji moci ukázat, že nejsem dvojka. Bylo to samozřejmě směšné, ale bylo to i pro radost.  Dýku jsem připevnil na rám kola.
 
 
Slejvák se změnil v normální déšť, pak mrholení, tak jsem nakonec vyrazil.  Ale hned na začátku mne potkal vůbec nejhorší úsek cesty. Silnice byla zničená stavebními stroji, které zde začaly silnici obnovovat.  Ze silnice stroje udělaly totálně rozbahněné koryto, kde se kolo nedalo ani tlačit. Tak jsem ho místy musel nést, zatímco jsem se sám propadal do bahna, někde až po kolena. Silnice se nedala obejít. Jeden kilometr mne trval asi dvě hodiny. Nakonec ale aktivita silničních strojů skončila a ocitl jsem se na standardní rozbité cestičce vinoucí se vysoko do hor.  
Následovala skoro 8mi hodinová cesta do kopce, to je asi 15 km. To ale nebyla jízda, ale tlačení a tlačení. Místy i nesení. Na jednu stranu bylo nevýhodou, že jsem z loňska věděl, jak to bude dlouhé. Ale bylo to i dobré, věděl jsem, že bych to mohl zvládnut, věděl jsem co mne čeká a znal vrchol, cíl a mohl jsem si spíše rozvrhnout síly.
Přestalo pršet a s přestávkami jsem úspěšně kolo tlačil. Udělal jsem si první větší přestávku u brodu a alespoň v základu odbahnil kolo a i sebe.  Cestou jsem řídce potkával Hmongy, někteří šli pěšky, jiní jeli na terénních motorkách. Je to umění to projet na motorce, sám bych si to netroufl. Ale oni v tom žijí denně. Ženy jsou zde velice milé a krásné.  Vůbec se nestydí a k focení mne spíše vyzývají. 
 
Vesnice směrem k vrcholu jsou jenom tři, jinak je to pustina. U jedné vesničky jsem se zastavil a požádal o horkou vodu na kávu. Zde každý dům má ohniště, na kterém se permanentně vaří voda. Byl jsem pro ně exot a všichni se hned se mnou chtěli fotit. Neměl jsem nejmenší strach.   Překvapivě z jsem potkal jednoho cizince jedoucího na terénní motorce z protější strany kopce, Australana. Tu a tam se blázni ve Vietnamu objevují. S kolem zde samozřejmě nikdo nejezdí. 
 
Nocování v horách
 
Minul jsem místo, kde jsem stanoval vloni a tlačil dále. Kolo bylo velmi těžké, vážila hlavně voda.  Postupně džungle vymizela, stejně jako vesnice, nikde nikdo. U cesty jsme našel přístřešek, kde jsem se rozhodl přenocovat. Je to vždy lepší než stan.  I když už několik hodin nepršelo, oheň jsem rozdělával více jak hodinu. Ve Vietnamu je stále velmi vysoká vlhkost, není to jednoduché. Navíc jsem se při hledání suchého troudu spálil přes kalhoty o nějakou vietnamskou superkopřivu, pálilo to jak čert až do rána. Vody jsem měl neomezeně, vedle přístřešku byl malý vodopád. Byl jsem již vysoko v horách, voda byla čistá, na vaření stačila. Balenou vodu jsem si raději šetřil na cestu.  Posilněn sušeným masem jsem zmožený usnul. V noci jsem se ale začal potit, objevila se zase moje nedoléčená nemoc. Dostal jsem strach, jak to se mnou bude dále.
 
Ale ráno lepší večera a s načerpanými silami jsem opět začal tlačit kolo a v poledne konečně dosáhl vrcholu. Dostal se na hřeben rozdělující provincie Yen Bai a Son La. 
Na druhé straně průsmyku se otevřela už krásná krajina s bez vysoké vegetace a bylo možné i nasednou a užívat si jízdy.  Ještě mne čekal jeden větší brod. Původně jsem si chtěl sundat kalhoty a kolo brodem vést. Ale nakonec jsme se rozhodl jenom vyhrnout nohavice a brod projet. Dopadlo to tak, jak jsem mohl čekat. Uprostřed jsem spadl a totálně jsem se ponořil i s kolem, se vším, co jsem sebou měl. Počasí se ale na mne usmálo, a tak jsem si mohl užít krásnu sušící zastávku.  Cestou jsem opět poznal několik Hmongů, každý s mačetou u pasu. Zaujaly mne také hmongské ženy okopávající půdu s malými dětmi na zádech. Dva Hmongové mne předjeli, velmi podobně jako minulý rok a zastavili asi 20 m přede mnou a čekali. Jeden měl mačetu připravenou v ruce. Já začal rozjímat. Má jí na bambus nebo na mne? No měl jí na bambus,.. 
 
 
Asi ve 2 hodiny odpoledne jsem dorazil na místo, kde jsem se minulý rok obrátil zpět. Protože dostat se zpět jinudy znamená mnoho desítek kilometrů na sever nebo na jih a na to jsem minule čas neměl. Zde konečně skončila rozkopaná kamenitá cesta a dorazil jsem k asfaltové silnici. 
 
Tím také skončilo moje horské dobrodružství. Byl jsem ve výšce asi 2500 m a očekával, že pojedu už jenom dolů  k Černé řece.  Zde již byl život, spousta terasovitých rýžových políček, krásné vesničky. Teď už mne měla čekat jenom příjemná cesta. 
 

Pokračování 

Zpět na cestopisy