díl 1 Nghia Lo – cesta do Yen Bai

25.07.2015 19:22

Zápisky z mojí první cesty k severním hranicím Vietnamu v roce 2012    druhá cesta zde 

 

Z mnoha následných mých cest po Vietnamu tuto považuji stále za jednu z nejlepších. Už proto, že to byl první moje větší cesta k hranicím s Čínou.

Cestovali jsme autobusem, na skútru i lodí po řece.

Dnes mám za sebou tisíce kilometrů na skútru, ale tehdy jsem byl nováček. Navíc jsem měl za sebou nepříjemný pád na skútru, tak jsem raději využil mototaxikáře. Později jsem tuto oblast projel znovu, již sám.

Cestoval jsem s mojí vietnamskou kamarádkou z malého zapomenutého městečka Nghia Lo, po tom, co jsem strávil v nedaleké vesnici několik týdnů. Do městečka je možné dojet přímým autobusem z Hanoje.

Cesta na Sever

Městečko NghiaLo je stále neobjevené turisty, i když má krásné okolí s malebnými vesničkami obývanými minoritami především Dao a Hmong. 

Ve vesničce jsem se také vykoupal s místními kluky v horkém prameni, což patří k mým největším zážitkům. Bez lázeňských, bez vstupného, pouze kruhová  betonová nádrž s horkou vodou vyvěrající ze země. Návštěva takového místa patří přesně mezi ty zajímavosti, které osamělý turista bez průvodce nebo bez znalosti vietnamštiny nemá šanci navštívit.

 

Po dobré snídani, samozřejmě rýže vařená ve správném dřevěném rýžovaru, jsme vyrazili autobusem. Vzhledem k mojí kamarádce, která v Nghia Lo dokonce chodila do školy, jsem nemusel nádraží hledat. Stejně jako se orientovat do kterého autobusu nastoupit. Ve Vietnamu dnes vládne skutečný kapitalizmus bez hranic. Že se vláda nazývají komunistická ani není podstatné. To znamená, že všichni řidiči a jejich náhončí se mne snaží přesvědčit, že právě ten jejich autobus je nejlepší a jede přesně tam, kam chci. Opak je ale pravdou. Třeba i jede kam chci, ale přes všechna horoucí pekla. Takže nasedáme do toho správného.

 

Doprava těmito místními autobusy je zcela odlišná od dálkových, kterými turisté většinou jezdí. Ty jezdí poměrně na čas a  průvodčí (náhončí) autobusu nemají mnoho vedlejších „kšeftů“ jako např. doprava zboží. Průvodčí samozřejmě určí místo a nikdo neodmlouvá. Klučina je v autobusu pánem a jasně rozděluje umístění lidí a balíků bez jakýchkoliv diskuzí.

 

Naivně jsem si myslel, potom co hned vyrazil, že je to výborně časově naplánované. Ale autobus jel nejprve několik kilometrů krokem, snad ještě pomaleji. Autobusy jsou zde soukromé tak se snaží přesvědčit k jízdě kohokoli snad i ty, co nikam nechtějí. Je to systém, jak posbírat cestující. Po hodině kroužení městem teprve vyráží směr Yen Bai. Rychlost je ale vietnamská, tak nám 80 km trvá skoro tři hodiny.

Je velmi zajímavé, jak se mění různé oblasti, kterými projíždíme, Vždy se něčím vyznačují. Nejprve projíždíme oblastí kameníků, kde dělají ze zeleného kamene sochy. U každého domu stojí kamenné sochy, hlavně Buddhové, draci, živí se tím snad všichni. Potom zase vjíždíme do oblasti dýhařů, kde dělají dýhu. Silnice obložené kamením se změnily na silnice obložené dýhou, kterou zde suší. Všude mají nějaký jednoduchý stroj na dýhu. Vietnamci jsou jako Číňané. Nejsou kreativní. Jestliže vidí, že soused má zajímavý byznys, začnou to dělat také. Nějak nepřemýšlí nad slovem konkurence. U nás dva konkurenti vedle sebe dělající totéž by si nejraději zakroutili krkem. My se snažíme vymyslet něco, co soused nedělá a ne to co dělá. Výsledkem jsou potom takovéto vesnice. Později při mém cestování jsem narazil i na vesnice keramické, okurkové, kukuřičné,..

 

Trochu pršelo ale cesta je celkem příjemná. Autobus byl  bez klimatizace, místo nich měl dva obrovské větráky. Autobus slouží i jako náklaďák, na střeše našeho autobusu byl i skútr. Na některých místech autobus pouze přibrzdí, otevře dveře, něco vyhodí nebo naloží. Naloží i za jízdy z vedle jedoucího Skútru. Je to docela o ústa. Některé vesnice jsme projížděli za trvalého houkání abychom upozornili, že autobus je tady. Cesty jsou dobré, asfaltové, jenom některé krátké úseky jsou horší. Mobilní telefony obrovsky podpořily byznys s dopravou balíků autobusy. Cenu za dopravu asi všichni znají, neviděl jsem smlouvat.  

 Pokračování