díl 5 cesta k Lung Cu

25.07.2015 09:06

Kamarádka mne řekla, druhý den start v 6.00. Začal jsem pochybovat o svojí angličtině a její výslovnosti, nechtěl jsem tomu věřit. Ale ráno mne skutečně v 5.30 budí. Bylo horko, zde život začíná výrazně dříve.

Překvapilo  mne množství dětí, které jdou do školy a která tak brzy ráno skutečně začíná.

Bylo horko. Jeli jsme k nejsevernějšímu místu Vietnamu. Cestou jsem potkali spoustu dětí, u některých jsme se zastavili. Některé byly krásně oblečené,  jsou ale velice chudí. Jsou to Hmongové a neumí Vietnamsky, Obvykle při spatření cizince děti křičí Hello, Hello, ale tito ne. Zde totiž cizince neznají, navíc se mne báli. Ani když holky dostaly bonbony, tak se neusmály. Teprve když jsem odcházel a mával jim, tak se začaly smát.

Přijjeli jsem do místa Sa Phin, kde je bývalý mnišský klášter, kde sídlil i místní vládce a kterého bohužel smetla komunistická revoluce. Nyní je sídlo prázdné a asi vyrabované. Ale platili jsme dokonce vstupné i když zde nikdo jiný nebyl.

V Sa Phin mne ještě zaujalo spalování odpadků. Později jsem to viděl běžně, ale zde to bylo prvně. Neodolal jsem a vyfotil si malou holčičku jak zcela samozřejmě přikládá na oheň plnou náruč plastů. Zápach to byl nepopsatelný.

Cestou jsem potkaly ženy pracující na silnici. Práce kamenice je zde asi zvláštní ženská profese. Ženy normálně kopou výkopy, rozbíjejí kamení, dělají silniční práce. Hmonské ženy jsou ale krásně oblečené při každé práci, na poli, na trhu, doma, vždy. Jsou ale strašně nabalené. V horku, které je až nesnesitelné, v poledne kdy skutečně není vůbec žádný stín a ony pracují zcela oblečené. Viděl jsem malého kluka v péřové bundě.

Musím zde ještě popsat jeden zážitek, který mne od té doby provází a vždy si na něj vzpomenu. Měl jsem dvě lahve s vodou vpředu v košíku na skútru. Při jedné zastávce jsem jednu dopil a prázdnou lahev vrátil do košíku. Můj řidič jí ihned vzal a vyhodil ven. Bez mrknutí, beze slov, jako by dělal něco správného, něco zcela samozřejmého. V nejmenším nepochopil, proč jsem prázdnou, už nepoužitelnou lahev, vrátil do košíku. Na mne to působilo tím více, že okolo byla překrásná čistá příroda. Jako někde ve Švýcarsku. Nemají nejmenší povědomi o ochraně přírody.

 

Cestou jsem také potkali ležícího opilce na silnici. 

Připadal jsem si jako v Mexiku nebo někde v Jižní Americe. Všude tradičně oblečené ženy s koši a motyčkami. Je neuvěřitelné jak pěstují hlavně kukuřici mezi kameny. Navíc na velmi strmých svazích kde je obtížné se bez lana udržet. U nás by takovou půdu nikdo neobdělával. Rýže zde v horách není. Domy jsou hliněné nebo si lidé sami dělají betonové cihly. Střechy jsou většinou z vlnitého plechu. Je vidět značný rozdíl ve srovnání s Vietnamskými vesnicemi jižněji.

Hlavním cílem naší cesty byla Lung Cu, nejsevernější vesnička Vietnamu a monumentální pomník s obrovskou Vietnamskou vlajkou. Pomník je ve velkém kontrastu s chudými domky.

Tato oblast je plná vojáků, prý není vhodné chodit mimo cesty, prý je dokonce země okolo zaminovaná. Před výstupem k pomníku nás kontroloval voják, nebo policajt, nevím. Pečlivě opisoval  snad můj celý pas, nevím co je tak důležité. Je to bolševický sběr nepotřebných dat, ve kterých se stejně nikdo nevyzná. Navíc on seděl  v budce a my se museli před budkou smažit v horku. Vystoupili jsme nahoru. Nahoře jsme byli sami, pouze tam vystrčil hlavu jeden žebravý hošík. Neříkal nic, jenom prostě ke mne přišel. Bylo  to smutné.

Konečně sjem se mohli  podívat do rozsáhlé Číny. Po půl hodině na vrcholu jsme se vrátili.

Pokračování