díl 7 sháníme loď

25.07.2015 09:04

Po čtvrté hodině odpoledne jsme přijeli do Bac Me kde jsem doufali, že si pronajmeme loď.

 

Ubytovali jsem se  v hotelu hned vedle trhu. Tentokrát luxus, za 7 doláčů i s klimatizací.

 

Počasí byl náš největší nepřítel. Několik dní 36 - 38 stupňů což pro stovky kilometrů na těch jejich motorbajcích bylo skutečně zničující. Když zapršelo, tak teplota klesla na třicítku. Proto děti mají školu od 6.00 což je čas, kdy zde začíná život. A cestování v těch jejich rozbitých autobusech, které slouží spíše pro dopravu všeho jiného nežli lidí, také není nic moc. Nakládají do autobusů snad vše. Televize, pytle, dokonce zvládají nacpat moped do uličky autobusu.

 

Ale Vietnam není Indie, vše je velice civilizované. Jenom v oblastech minorit, kde žijí velice chudí vesničané v hliněných domcích se ženami v krásných krojích, si připadám, jak jsme již psal, jako mezi indiány někde v Mexiku nebo Jižní Americe. Ty jejich krásné barevné vyšívané oděvy nikdy neodkládají.

 

Cítil jsem se velice bezpečně, běžně chodím zcela sám. Policajti jsou zde obrovská kasta, sen každého kluka být policajtem. Případně vojákem.  Dokonce jezdí někteří i v bourácích. Viděl jsem policistku za volantem BMW. Podle mého názoru je to hlavně korupcí a vysokým platem.

 

Odtud, z Bac Me, jsme plánovali  jet po řece Gam river. Bylo ale  řadu dní horko a řeka měla asi 7 metrů podstav.

 

K večeři jsme si dali dobré říční krevety které se jí i se slupkami. Bylo to velmi dobré. Dříve jsem nechápal jedení krevet i se slupkami, ale pokud nejsou příliš velké, nevadí. Nejenom že se mi již zešikmují oči, ale i chuť se přizpůsobuje.

 

Hotel byl standardní, tzn na první pohled dobrý. Při bližším zkoumání opět nic nefunguje. Pro bojler i klimatizaci musím nejprve najít jistič. A když jsem viděl připojení bojleru, jistič jsem raději nezapnul. Teplá voda se někdy pouští vlevo, někdy vpravo, někdy mne zůstane páka kohoutku v ruce. Zde dokonce voda spořádaně odtékala z umyvadla a mizela ve stěně aby v druhém koutě koupelny zase ze zdi vytékala.

 

Snídáme zase na ulici. Nevím jak to nazývat, zda bistro, přirovnat se to nedá k ničemu. Ale nakonec dostáváme polévku s rozemletým masem, je to docela dobré a pak ještě ty slabounké placky z rýže. Pamatuji, jak jsem pozoroval jejich výrobu v Sapě v Praze na Libuši.

 

Protože se odtud skutečně po řece jet nedalo, kamarádka sehnala černé taxi které by nás odvezlo k již splavné části. Jeli jsme zpět směrem Ha Giang a asi v polovině odbočili doleva na jih a jeli malou silničkou do Ta Luong. Byl to náročná cesta podél skal. Jenom jsem se modlil aby někdo neměl podobný ztřeštěný nápad a nejel proti nám

 

Řidič nás nechal na jednom opuštěném místě u řeky a odjel. Měl jsme  trochu problémy sehnat loď. Jezdil tam pouze přívoz.

 

Kamarádka telefonovala  na všechny světové strany až se konečně spojila s jedním rybářem. On ale že prý zrovna narazil na hejno krevet, že až je naloví. Čekali jsme hodinu, dvě, nakonec rybář nám sdělil, že pro něj jsou ryby a krevety důležitější a poslal nás k šípku.

 

Docela jsem se dostal do stresu ale kamarádka to, jako ostatně vždy, vyřešila. Po různém dalším telefonování přijela malá lodička plná nějakých žen z pole. Některé ženy měly jak je zde zvykem zcela černé zuby. Ony jsou na svoje černé zuby náležitě pyšné.

 

Přejeli jsme na druhou stranu řeky, a čekali, prý přijde někdo jiný, kdo bude loď řídit.

 

Pokračování