Štěstí, které nás řadu dní provázelo, skončilo

20.05.2017 09:00

Skončilo vedle nás zastavujícím ruským vojenským Gazem, kterému jsem zprvu nevěnoval pozornost

Vystoupil voják a chtěl hned dokumenty. Samozřejmě posunky, neznají ani slovo passport.   Následovala asi hodinová, mne nesrozumitelná diskuze,  konfiskace cestovního pasu, Vietnamcům občanek. Pak přijel na skútru nějaký papaláš, všechny dokumenty, i kamarádky  průvodcovskou licenci, strčil do kapsy a řekl, abychom jeli za ním. 

 

Nepotřebuje zde nikdo nikoho zatýkat, omezovat. Stačí, když mu sebere pas, a ten ho bude poslušně následovat jako psík. Takže se strachem, abychom ho neztratili z očí, jsme ho stále sledovali na skútru, přesněji sledovali jeho kapsu.

K mému potěšení (toho dne asi poslední), jsme jeli dále směr A Pa Chải  . Asi 1 km před A Pa Chải jsme odbočili do kopce a vjeli do kasáren. 

Mám za sebou vojnu v socialistické armádě, a zde jako bych se vrátil do mého mládí. Krásně navápněné obrubníky, všude komunistická hesla, „déveťárna“.  (pro mladší, místnost dozorčího důstojníka). Vážné ksichty, žádný úsměv. 

Po asi dvou hodinách sepisování se dozvídám, že já jako cizinec jsem měl mít povolení z Điện Biên Phủ. Fotografovali můj pas, občanky, nesmyslně a nekonečně diskutovali. Bylo mi přeloženo, že mne nepustí dále a navíc je pokuta 5 milionů (nelekejte se ale i tak je to dost, 5.000 Kč). Že již do města Mường Nhé je potřeba povolení, že to je také hraniční oblast. Tam nás naštěstí paní v hotelu nenahlásila policii, jinak jsme skončili už tam.

Snažili jsem se  je  přemluvit, přece máme internet, telefon, že jsme připraveni zaplatit vojáka, který by šel s námi. Zkusili jsme úplatky, ale bylo jich moc.  

Nic, nic nebylo platné. Stále dokola odpověď: nemáte povolení, nejde to. 

Asi po 3 hodinách jsem podepsal protokol, co v něm, toť otázka, pokutu naštěstí nezaplatili a začali jsme se vracet.  Zastavili jsme ještě ve vesnici, kde nás zadrželi, u krásných Ha Nhi holek. Snažili jsme se odbočit do vesnice ke škole, ale zase nám cestu zahradil civilista, který byl při našem zadržení nejaktivnější. Prý je to nějaký místní potentát. Zde jsem si alespoň přímo užil možnost mu něco hezky od plic velmi hlasitě říci jadrnou češtinou. Hezky si na někoho vulgárně zařvat česky, také není někdy špatné. Pro moje vlastní, trochu hloupé, uspokojení. Zvlášť když vím, že neexploduje a nepíchne do mne kudlu. 

Vrátili jsme se do Mường Nhé, kde okolo třetí hodiny padáme do postelí, načež přišla opět policie. Prý zde  nemůžeme zůstat. Nemáme povolení.

Jenomže kdybychom se zvedli, jeli bychom do setmění maximálně hodinu. Nejbližší hotel je od města vzdálen více jak 100 km. Jet v noci na skútru ve Vietnamu je sebevražda. Zrádná díra na silnici může být konečná.

Do diskuze jsem se samozřejmě nezapojil, ale velmi jsem ocenil kamarádku, jak mi později přeložila: „Vyhazovat nás z hotelu, kde jsme pod policejní kontrolou na cestu lesem podél hranic, je stupidní. Ale jestli řeknete, že  máme jít, půjdeme.  Postavíme si někde stan. Ale prosit vás nebudu!“

Na to řekli, že můžeme zůstat. Kamarádka je už trochu načichlá Západem, zde není totiž zvykem jakkoli policii odporovat. Je to komunistická země.

Šli jsme na trh a v tom jsem viděl přicházet „bílou tvář“. Jedinou, co jsem tyto dny viděl.  Na otázku „Where are you from?“ zjišťujeme, že je to  Čech. Do této zapadlé díry z cizinců zavítá asi jenom Čech. Bohužel jméno jsem zapomněl, cestoval sám se stanem stopem. Zde v hotelu ho také chtěli vyhodit, ale totální neschopnost komunikace pro něj byla naopak výhodou. Zde údajně jeho cesta končila, vracel se. 

Kamarád si nakoupil na trhu za pár dongů pro svoji holku orchideje a vrátili jsme se zpět do Điện Biên Phủ.

Na tuto cestu navazovala další cesta, do Laosu, ale to je již jiný příběh.

Byl to krátký a zajímavý výlet. Severozápad je vůbec nejchudší oblastí v celém Vietnamu.  Určitě by bylo zajímavé trochu cestovat mimo hlavní silnici vedoucí do A Pa Chải, do džungle, do vesnic místních minorit.  Se stanem. Sem se turisté nepoženou asi nikdy. 

 

 
 
Pokud jste to vydrželi a náhodou dočetli až sem, klikněte na LIKE, potěšíte
 
Celkem na mopedu z D Điện Biên Phủ tam a zpět jsme ujeli 510 km. Klasický moped, terénní motorka není potřeba.Štěstí, které nás řadu dní provázelo, skončilo
Skončilo vedle nás zastavujícím ruským vojenským Gazem, kterému jsem zprvu nevěnoval pozornost. Vystoupil voják a chtěl hned dokumenty. Samozřejmě posunky, neznají ani slovo passport.   Následovala asi hodinová, mne nesrozumitelná diskuze,  konfiskace cestovního pasu, Vietnamcům občanek. Pak přijel na mopedu nějaký papaláš, všechny dokumenty, i Mai průvodcovskou licenci, strčil do kapsy a řekl, abychom jeli za ním. 
Nepotřebuje zde nikdo nikoho zatýkat, omezovat. Stačí, když mu sebere pas, a ten ho bude poslušně následovat jako psík. Takže se strachem, abych ho neztratili z očí, jsme ho stále sledovali na mopedu, přesněji sledovali jeho kapsu.
K mému potěšení (toho dne asi poslední), jsme jeli dále směr A Pa Chải  . Asi 1 km před A Pa Chải jsme odbočili do kopce a vjeli do kasáren. 
Jsem ročník 1953. Mám za sebou vojnu v socialistické armádě, a zde jako bych se vrátil do mého mládí. Krásně navápněné obrubníky, všude komunistická hesla, „déveťárna“.  (pro mladší, místnost dozorčího důstojníka). Vážné ksichty, žádný úsměv. 
Po asi dvou hodinách sepisování se dozvídám, že já jako cizinec jsem měl mít povolení z D Điện Biên Phủ. Fotografovali můj pas, občanky, nesmyslně a nekonečně diskutovali. Bylo mi přeloženo, že mne nepustí dále a navíc je pokuta 5 milionů (nelekejte se ale i tak je to dost, 5.000 Kč). Že již do města Mường Nhé je potřeba povolení, že to je také hraniční oblast. Tam nás naštěstí paní v hotelu nenahlásila policii, jinak jsme skončili už tam.
Snažili jsem se  je  přemluvit, přece máme internet, telefon, že jsme připraveni zaplatit vojáka, který by šel s námi. Zkusili jsme úplatky, ale bylo jich moc.  
Nic, nic nebylo platné. Stále dokola odpověď: nemáte povolení, nejde to. 
Asi po 3 hodinách jsme podepsal protokol, co v něm, toť otázka, pokutu naštěstí nezaplatili a začali jsme se vracet.  Zastavili jsme ještě ve vesnici, kde nás zadrželi, u krásných Ha Nhi holek. Snažili jsme se odbočit do vesnice ke škole, ale zase nám cestu zahradil civilista, který byl při našem zadržení nejaktivnější. Prý je to nějaký místní potentát. Zde jsem si alespoň přímo užil možnost mu něco hezky od plic velmi hlasitě říci jadrnou češtinou. Hezky si na někoho vulgárně zařvat česky, také není někdy špatné. Pro moje vlastní, trochu hloupé, uspokojení. Zvlášť když vím, že neexploduje a nepíchne do mne kudlu. 
Vrátili jsme se do Mường Nhé, kde okolo třetí hodiny padáme do postelí, načež přišla opět policie. Prý zde  nemůžeme zůstat. Nemáme povolení.
Jenomže kdybychom se zvedli, jeli bychom do setmění maximálně hodinu. Nejbližší hotel je od města vzdálen více jak 100 km. Jet v noci na mopedu ve Vietnamu je sebevražda. Zrádná díra na silnici může být konečná.
Do diskuze jsem se samozřejmě nezapojil, ale velmi jsem ocenil Mai, jak mi později přeložila: „Vyhazovat nás z hotelu, kde jsme pod policejní kontrolou na cestu lesem podél hranic, je stupidní. Ale jestli řeknete, že  máme jít, půjdeme.  Postavíme si někde stan. Ale prosit vás nebudu!“
Na to řekli, že můžeme zůstat. Mai je už trochu načichlá Západem, zde není totiž zvykem jakkoli policii odporovat. Je to komunistická země.
Šli jsme na trh a v tom jsem viděl přicházet „bílou tvář“. Jedinou, co jsem tyto dny viděl.  Na otázku „Where are you from?“ zjišťujeme, že je to  Čech. Do této zapadlé díry z cizinců zavítá asi jenom Čech. Bohužel jméno jsem zapomněl, cestoval sám se stanem stopem. Zde v hotelu ho také chtěli vyhodit, ale totální neschopnost komunikace pro něj byla naopak výhodou. Zde údajně jeho cesta končila, vracel se. 
Tung nakoupil na trhu za pár dongů pro svoji holku orchideje a vrátili jsme se zpět do Điện Biên Phủ.
Na tuto cestu navazovala další cesta, do Laosu, ale to je již jiný příběh.
Byl to krátký a zajímavý výlet. Severozápad je vůbec nejchudší oblastí v celém Vietnamu.  Určitě by bylo zajímavé trochu cestovat mimo hlavní silnici vedoucí do A Pa Chải, do džungle, do vesnic místních minorit.  Se stanem. Sem se turisté nepoženou asi nikdy. 
Celkem na mopedu z D Điện Biên Phủ tam a zpět jsme ujeli 510 km. Klasický moped, terénní motorka není potřeba.Štěstí, které nás řadu dní provázelo, skončilo
Skončilo vedle nás zastavujícím ruským vojenským Gazem, kterému jsem zprvu nevěnoval pozornost. Vystoupil voják a chtěl hned dokumenty. Samozřejmě posunky, neznají ani slovo passport.   Následovala asi hodinová, mne nesrozumitelná diskuze,  konfiskace cestovního pasu, Vietnamcům občanek. Pak přijel na mopedu nějaký papaláš, všechny dokumenty, i Mai průvodcovskou licenci, strčil do kapsy a řekl, abychom jeli za ním. 
Nepotřebuje zde nikdo nikoho zatýkat, omezovat. Stačí, když mu sebere pas, a ten ho bude poslušně následovat jako psík. Takže se strachem, abych ho neztratili z očí, jsme ho stále sledovali na mopedu, přesněji sledovali jeho kapsu.
K mému potěšení (toho dne asi poslední), jsme jeli dále směr A Pa Chải  . Asi 1 km před A Pa Chải jsme odbočili do kopce a vjeli do kasáren. 
Jsem ročník 1953. Mám za sebou vojnu v socialistické armádě, a zde jako bych se vrátil do mého mládí. Krásně navápněné obrubníky, všude komunistická hesla, „déveťárna“.  (pro mladší, místnost dozorčího důstojníka). Vážné ksichty, žádný úsměv. 
Po asi dvou hodinách sepisování se dozvídám, že já jako cizinec jsem měl mít povolení z D Điện Biên Phủ. Fotografovali můj pas, občanky, nesmyslně a nekonečně diskutovali. Bylo mi přeloženo, že mne nepustí dále a navíc je pokuta 5 milionů (nelekejte se ale i tak je to dost, 5.000 Kč). Že již do města Mường Nhé je potřeba povolení, že to je také hraniční oblast. Tam nás naštěstí paní v hotelu nenahlásila policii, jinak jsme skončili už tam.
Snažili jsem se  je  přemluvit, přece máme internet, telefon, že jsme připraveni zaplatit vojáka, který by šel s námi. Zkusili jsme úplatky, ale bylo jich moc.  
Nic, nic nebylo platné. Stále dokola odpověď: nemáte povolení, nejde to. 
Asi po 3 hodinách jsme podepsal protokol, co v něm, toť otázka, pokutu naštěstí nezaplatili a začali jsme se vracet.  Zastavili jsme ještě ve vesnici, kde nás zadrželi, u krásných Ha Nhi holek. Snažili jsme se odbočit do vesnice ke škole, ale zase nám cestu zahradil civilista, který byl při našem zadržení nejaktivnější. Prý je to nějaký místní potentát. Zde jsem si alespoň přímo užil možnost mu něco hezky od plic velmi hlasitě říci jadrnou češtinou. Hezky si na někoho vulgárně zařvat česky, také není někdy špatné. Pro moje vlastní, trochu hloupé, uspokojení. Zvlášť když vím, že neexploduje a nepíchne do mne kudlu. 
Vrátili jsme se do Mường Nhé, kde okolo třetí hodiny padáme do postelí, načež přišla opět policie. Prý zde  nemůžeme zůstat. Nemáme povolení.
Jenomže kdybychom se zvedli, jeli bychom do setmění maximálně hodinu. Nejbližší hotel je od města vzdálen více jak 100 km. Jet v noci na mopedu ve Vietnamu je sebevražda. Zrádná díra na silnici může být konečná.
Do diskuze jsem se samozřejmě nezapojil, ale velmi jsem ocenil Mai, jak mi později přeložila: „Vyhazovat nás z hotelu, kde jsme pod policejní kontrolou na cestu lesem podél hranic, je stupidní. Ale jestli řeknete, že  máme jít, půjdeme.  Postavíme si někde stan. Ale prosit vás nebudu!“
Na to řekli, že můžeme zůstat. Mai je už trochu načichlá Západem, zde není totiž zvykem jakkoli policii odporovat. Je to komunistická země.
Šli jsme na trh a v tom jsem viděl přicházet „bílou tvář“. Jedinou, co jsem tyto dny viděl.  Na otázku „Where are you from?“ zjišťujeme, že je to  Čech. Do této zapadlé díry z cizinců zavítá asi jenom Čech. Bohužel jméno jsem zapomněl, cestoval sám se stanem stopem. Zde v hotelu ho také chtěli vyhodit, ale totální neschopnost komunikace pro něj byla naopak výhodou. Zde údajně jeho cesta končila, vracel se. 
Tung nakoupil na trhu za pár dongů pro svoji holku orchideje a vrátili jsme se zpět do Điện Biên Phủ.
Na tuto cestu navazovala další cesta, do Laosu, ale to je již jiný příběh.
Byl to krátký a zajímavý výlet. Severozápad je vůbec nejchudší oblastí v celém Vietnamu.  Určitě by bylo zajímavé trochu cestovat mimo hlavní silnici vedoucí do A Pa Chải, do džungle, do vesnic místních minorit.  Se stanem. Sem se turisté nepoženou asi nikdy. 
Celkem na mopedu z D Điện Biên Phủ tam a zpět jsme ujeli 510 km. Klasický moped, terénní motorka není potřeba.