2 Tam Son

14.03.2016 19:32

 

V Tam Son zastavujeme na oběd. Je zde několik možností ubytování, všude billboardy s reklamami na vesnice, jeskyně. Turisty ale nikde nevidíme, nikoho nepotkáváme. Jedeme dál po silnici směrem na Yen Minh. Těsně za Tam Son je odbočka vlevo do hor do nově otevřených jeskyní Lung Khuy Cave.  Na ceduli je napsáno asi 5 km. Protože je ale špatné počasí, nechceme se zdržovat a odbočku míjíme. Také hraje roli to, že jeskyní ve Vietnamu jsem již viděl spousty a jsou velmi podobné. Navíc nejraději mám ty, co jsou bez cedulí, bez vstupného, ke kterým s prosekám džunglí. Tyto jeskyně jsou ale veliké. Prý se dá jet přes jeskyně zkratkou a vrátit se zase na hlavní silnici, ale v tomto počasí nechceme experimentovat. Místo toho po dalších asi 500 m odbočujeme doprava do jedné vesnice. Je zde ale bláto, nezdržujeme se a po chvíli se vracíme na hlavní cestu. Dále projíždíme fascinujícím kaňonem podél velice čisté říčky. Každou chvíli zastavujeme, fotíme, bohužel jsou stále drsné podmínky. Sice už neprší, jsme ale stále v mracích. Potkali jsme jeden turistický pár na motorce, Francouze. Vidím první cizince po více jak 14 dnech.

Yen Minh

Asi ve 4 hodiny odpoledne přijíždíme do městečka Yen Minh. Prohlížíme si jeden hotel, malá místnost, miniaturní okna a smrdí. Jdeme jinam, nacházíme docela dobrý asi za 200.000 dongů blízko trhu. Už mám zkušenosti, vždy je potřeba si hotel předem prohlédnout. V Asii jsou běžné místnosti bez oken, může to být smradlavá špeluňka. Také není na závadu vyzkoušet, jak teče voda, často jsou rozbité kohoutky, voda neodtéká. Kdyby ale tak měli topení. Přání je ovšem z říše snů a první co dělám, že tak jak jsem oblečený, skáču pod deku. Klepu se zimou.

Ve Vietnamu je to v zimě strašné. Ne že by byla taková zima, to je u nás daleko větší, ale oni netopí. A mají stále otevřeno. Nemohu si stále zvyknout sedět u počítače, u večeře, nabalený a v kulichu.

Je zima, v noci okolo 5ti stupňů, ale pod dekou to šlo. Má to ale velkou výhodu. Když ráno vycházíme ven, nebojíme se, jaká bude venku zima. Venku je stejně jako vevnitř, takže dobré. Zima do nosu nás nepraští.

Bereme benzin, ani nesnídáme a asi v 10:00 hodin vyrážíme. S benzinem ve Vietnamu vůbec není problém. Pokud není benzinová stanice, načerpáme u domácí ruční pumpy. Nebo se prodává benzín v plastových lahvích ve stánku. Sice je trochu dražší, ale stále je to polovina jako u nás.

Jedeme směr Pho Bang, Dong Van. Cesta je fantastická. Je to asi nejhezčí cesta, jakou jsem v životě kdy jel. Samé skály, domorodci, kteří na neuvěřitelně strmých svazích mezi kameny se snaží něco vypěstovat. Špičaté kopce, serpentiny, překrásné. Nedá se to přirovnat vůbec k ničemu. Zde, jako by někdo do svahů zapíchal nějaké čedičové nebo sopečné skaliska, pícháky. Vůbec nepochopím, že zde žijí lidé. Drápou se do svahů a mezi kameny se snaží zapíchat do země alespoň kukuřici nebo nějakou zeleninu. Myslím, že maso mimo nějakých slepic ani nejedí. S Mai jsme místní lidi začali nazývat kozí, já bych řekl kamzíčí lidi. Lezou po skalách jako kamzíci. O děti se zde nikdo nebojí.

Pho Bang

Odbočujeme ze silnice 4c doleva do městečka Pho Bang, je to směrem na přechod do Číny. Odbočka z hlavní silnice je asi pouze 5 km. Přijíždíme do vesničky, pamatuji si jí, už jsem v ní jednou byl. Dá se zde přespat, je zde pěkný přízemní hotýlek. Domy jsou z jílu nebo z tvárnic, zvláštní styl, všude nade dveřmi jsou čínské znaky, ale prý je to starovietnamština. Slouží k ochránění příbytku od zlých duchů. Je zde historie, žádný umělý skanzen. Originální vesnička s typickými zdejšími domy.

Pho La

Lidé jsou zde také spíše podobní Číňanům. Až k hranici nejedeme, nechceme se zaplést s policí. Naopak zde odbočujeme doleva do kopce asi 5 km průsmykem do vesničky Pho La. Má to být hmongská vesnice. Zatímco do Pho Bang se dá jet bez problémů autem, do Pho La bych to nedoporučoval. I když jsme tam auta viděli, je to spíše na teréňák. Vesnice je velmi zajímavá, opět typické zdejší hliněné domky z jílu. Vidíme hmongské ženy prát u nádrže prádlo ve studené vodě. Vzpomínám na babičku, jak měla revmatické zničené ruce od praní ve studené vodě. Oblečení mají zcela jiné jako Hmongové jaké znám u Nghia Lo. Daleko jednodušší, zcela jiné barvy. U rybníku také vidíme prát ženy. Je ale smutné, jak je okolí plné odpadků, prázdných pytlíků od prášků na praní. 

Nemají ani nejmenší potuchu o tom, že by snad vyhození plastového pytlíku bylo něco špatného. Prostě to berou jako normální, jako že na zem padá listí, tak padají i odpadky. Vůbec nechápou, že by se odpadky neměly odhazovat. Ani v nejmenším se za tím nepozastaví. U nás, když nějaký idiot odhodí odpadky, ví, že se to nemá. Zde ne. Pamatuji se na cestu z roku 2012. Dal jsem prázdnou láhev od vody zpět do košíku na skútr. Můj společník, Vietnamec, ji hned vzal a vyhodil na silnici. Nerozuměl, proč ji chci vézt zpět. Asi si myslel, že jsem si nevšiml, že je láhev již prázdná a spletl jsem se. Prostě odpadky nevidí jako problém. Ten problém máme my. Spolu s tím, že žijí přítomností, nemyslí na budoucnost, bude zde změna velmi obtížná. Jestli vůbec někdy bude.

Vracíme se do Pho Bang a dále zpět na silnici 4c . Přijíždíme na křižovatku, doleva je odbočka asi 20 km do Lung Cu, nejsevernějšího místa Vietnamu. Ale protože jsme tam už byli, jedeme dále na Dong Van po 4c.  Cestou míjíme palác Vuong Chi Sinh v údolí Sa Phin. Ten jsem navštívil při svojí poslední cestě, takže tentokrát ho míjíme bez zastávky. 

 

Pokračování