Konečně vrchol

Pátek 21.10. 2016 

Ráno nás průvodce probudil v sedm hodin, ale nikomu se z postele nechtělo a tak jsme ještě chvíli polehávali. Kolem půl deváté však  již sedíme kolem stolu a snídáme. Naše kuchařka nám připravila palačinky s medem, ovoce, čaj, kávu. Po snídani jsme se nalehko sbalili a cca v 10 hod vyrazili na cestu k vrcholu. Doprovází nás gaid a dva nosiči. Jeden je oblečený v černých krátkých kalhotách a černém triku, druhý má modré kraťasy a červené tričko s velkou zlatou hvězdou na hrudi a nápisem Vietnam. ( Červené triko se státním symbolem nosí ve Vietnamu hodně mladých lidí). Na to, že nás čeká skoro tisíc metrů převýšení a cesta zpět na základnu, vycházíme opět hodně pozdě. Kousek za tábořištěm vstupujeme do bambusového lesa. Stromy jsou zde již o hodně nižší.

Pěšina vede strmě nahoru a po noční průtrži je rozblácenější, než včera. Stoupáme do kopce a boty obalené bahnem nám řádně klouzají.  Po nějaké době bambusový porost vystřídají keře a my se konečně můžeme rozhlédnout po okolí. Vlhkost z údolí stoupá vzhůru a spojuje se do bílé peřiny ve které si hoví vrcholky hor. Nádhera ! Asi by se nenašel nikdo, kdo by si nechtěl tuto krásu schovat do chytré krabičky, a tak spouště fotoaparátů nenasytně cvakají .. V nízkém porostu dále stoupáme  na vrcholek, který je kousek nad námi. Na lavičkách tam již odpočívají nosiči.

Sundáváme batohy a po téměř dvou hodinách chůze si dopřáváme odpočinek také. Jsme přibližně ve výšce 2 800 m na úžasném místě s dalekým, téměř kruhovým rozhledem. Všude kolem bílé mraky , ze kterých vykukují horské vrcholy, jen před námi se tyčí hřeben, který připomíná hřbet ležícího dinosaura. Nevím , jestli má toto místo jméno, ale určitě by si ho zasloužilo. Je to nejhezčí místo z celé cesty. Bylo by nádherné zde zůstat,  postavit stan a pozorovat úžasnou krajinu v plynoucím čase dne, při různém světle od rána do soumraku, a po setmění nebe plné hvězd. A stačí ! Dost rozjímání, jde se. Před námi je další skalnatý vrcholek, výstup usnadňují schůdky se zábradlím. Cesta vede z vršku dolů, aby zase za chvíli stoupala na vršek další. Několikrát se vystřídá volný terén s křovím, s nízkým, hustým, bambusový lesem, plným bahna. Nosiči jdou před námi, a občas  klacky cestu rozšiřují, aby se nám šlo snadněji. V jednom místě přecházíme říčku, za kterou je ohrada s buvoly a pár chatrčí. Žádné lidi však zde nevidíme, a tak jdeme dál. Před námi se opět vypíná další horský hřbet, který se zdál být nejvyšší z těch, co před sebou vidíme. Že by to byl ten náš ?  Stoupáme strmě vzhůru, postupně se ocitáme v mracích. Výhledy jsou ty tam, všude šedo, horko, vlhko .  Pěšina před námi začíná horu obtáčet a znovu stoupat. Přidržujeme se tenkých bambusových kmenů a postupujeme  rozbahněnou stezkou stále výš. Konečně vrchol ! Přibližně ve 14,30 hod., se ocitáme na vysekané ploše, kde stojí pár laviček a stůl. Na nejvyšším místě je na kameni umístěný necelý metr vysoký , kovový jehlan, který označuje čtvrtý nejvyšší vrchol Vietnamu : 

Bạch Mộc Lương Tử

3 046 m

Naše vrcholové kříže, jsou jistě důstojnější, ale i tak jsme se rádi s tímto symbolem hory stojícím v mlze několikrát zvěčnili. Vždyť je docela možné, že jsme první Češi, kteří na Bach Moc Long Tu vystoupili, neboť  ještě nedávno byl oficiálně přístupný a označený jen nejvyšší vrchol Indočíny Fansipan  3 143 m. Vrchol na kterém stojíme byl označen teprve na jaře 2014, kdy skupina mladých lidí zde umístila jehlan se jménem a výškou hory . Ochladilo se, v bundách s chutí pojídáme svačinu, kterou nám nosiči připravili. Bagety, masové konzervy, vajíčka, sýr a zelenina nám dodávají sílu. Asi po hodině se posilněni vydáváme stejnou cestou zpět na základnu.  Zpáteční cesta ubíhá rychle. Při sestupu se mlha rozplývá, otepluje se a když dojdeme na nám  již známé kouzelné místo u laviček je  jasno. Kocháme se výhledy. 

 

Pod námi vidíme základnu, odkud jsme vyšli, nad ní na kopci další dřevěné budovy, a spoustu kopců a kopečků, ty nejvyšší hory jsou již v Číně. 

Za necelou hodinu jsme zpět na základně. Již to není to tiché, horské místo, které jsme ráno opustili, ale je plná mladých Vietnamců, kteří půjdou zítra na vrchol. Je zde pěkně rušno. Hraje hlučná, moderní asijská hudba, na rožni se opékají slepice a jejich ještě živé kamarádky se krčí na dně košů. Děvčátka nosí kbelíky horké vody a smývají ze sebe bláto, mladíci popíjejí saké a hlučně se baví. No, jsem zvědavá, jak se jim zítra pošlape nahoru. Po řádné hygieně usedáme k večeři, jeden přes druhého si doplňujeme talíře obsahem misek a mističek. Kuchařka se opět vyznamenala, bylo to výborné !  Unaveni po celodenní túře zalézáme pod deky. Chvíli si povídáme o zážitcích z dnešního dne, a jeden po druhém usínáme.  

 
Sobota 22.10. 2016

Stejně jako včera, se nám vstávat nechce, ale co naděláme , dnes nás čeká sestup do vesnice. V noci zase pršelo a tak si dovedu představit , jak bude cesta vypadat.  A vypadala …  všude plno bláta, na rovině kaluže vody. 

Bahnem obalené boty těžknou, cesta lesem prudce klesá. Zatím jdeme ve stínu stromů, ale i tak je horko. Občas někdo uklouzne a vyválí se, ale je to jedno, 

stejně máme bahno všude. Chvíli si ještě pod stromy odpočineme a pak se znovu dáme na pochod. Docházíme k vesnici, procházíme kolem políček, slunce nám spaluje zátylky. Cesta klesá dolů mezi domy a pak se zvedá do protisvahu a tam někde  nás čeká auto. Procházíme kolem školy. Děti si nás zvědavě prohlížejí. Nosiči vcházejí na školní dvorek, kde nám na zastíněné terase připraví svačinu. S úlevou zouváme zablácené boty a na chvíli rovnáme záda na chladných kachličkách terasy a pak usedáme k nízkému stolečku na dětské židličky a dáváme se do jídla. 

Děti nás stále zvědavě pozorují  a tak jim nabídneme část naší svačiny. Neodmítnou, cpeme se všichni společně. Děti vypadají roztomile, my komicky.

 

Bohužel jsme zahnali hlad, ale ne žízeň. Nosiči k pití sehnali jen malé krabičky se sladkým sójovým mlékem a tím se žízeň zahnat nedá. Zamáváme děckám, hodíme krosny na záda ,  mimochodem jsou těžší ,  než prázdné 

koše nosičů, a vyrážíme zdolat poslední úsek cesty. Stoupáme do kopce, potíme se. Před námi je již vidět cíl, místo odkud jsme před dvěma dny vycházeli. Za necelou hodinu to máme za sebou. 

Zalézáme do stínu obchůdku, hasíme žízeň pivem a kolou. Láhve se chladí v kbelících a je jich dost. Popíjíme a pomalu nám dochází, že to je konec našeho horského putování. Za chvíli nasedneme do auta, které se rozjede a my navždy opustíme tuto krásnou , zelenou krajinu, s milými pracovitými lidmi.

 

Možná ještě v zatáčce zahlédneme horu  Bạch Mộc Lương Tử ,  která bude navěky bdít nad zdejším údolím. Tento obraz si odvezeme sebou. Nevím jak ostatní, ale já na těch pár krásných dnů nikdy nezapomenu.

Auto nás odváží zpět do městečka SAPA, kde nás jistě čekají další zážitky. Před sebou máme ještě dalších 10 dnů, ve kterých navštívíme horské vesnice, pohádkovou krajinu v provincii Ha Giang, ostrov Cat Ba, dračí zátoku Ha Long. ..

K O N E C 

Text článku :  Jana Bočková

fotky Zdeněk D, Petr C. Jana B. a Ludvík B.Pátek 21.10. 2016 
 
Ráno nás průvodce probudil v sedm hodin, ale nikomu se z postele nechtělo a tak jsme ještě chvíli polehávali. Kolem půl deváté však  již sedíme kolem stolu a snídáme. Naše kuchařka nám připravila palačinky s medem, ovoce, čaj, kávu. Po snídani jsme se nalehko sbalili a cca v 10 hod vyrazili na cestu k vrcholu. Doprovází nás gaid a dva nosiči. Jeden je oblečený v černých krátkých kalhotách a černém triku, druhý má modré kraťasy a červené tričko s velkou zlatou hvězdou na hrudi a nápisem Vietnam. ( Červené triko se státním symbolem nosí ve Vietnamu hodně mladých lidí). Na to, že nás čeká skoro tisíc metrů převýšení a cesta zpět na základnu, vycházíme opět hodně pozdě. Kousek za tábořištěm vstupujeme do bambusového lesa. Stromy jsou zde již o hodně nižší . Pěšina vede strmě nahoru a po noční průtrži je rozblácenější, než včera. Stoupáme do kopce a boty obalené bahnem nám řádně klouzají.  Po nějaké době bambusový porost vystřídají keře a my se konečně můžeme rozhlédnout po okolí. Vlhkost z údolí stoupá vzhůru a spojuje se do bílé peřiny ve které si hoví vrcholky hor. Nádhera ! Asi by se nenašel nikdo, kdo by si nechtěl tuto krásu schovat do chytré krabičky, a tak spouště fotoaparátů nenasytně cvakají .. V nízkém porostu dále stoupáme  na vrcholek, který je kousek nad námi. Na lavičkách tam již odpočívají nosič.
 
Sundáváme batohy a po téměř dvou hodinách chůze si dopřáváme odpočinek také. Jsme přibližně ve výšce 2 800 m na úžasném místě s dalekým, téměř kruhovým rozhledem. Všude kolem bílé mraky , ze kterých vykukují horské vrcholy, jen před námi se tyčí hřeben, který připomíná hřbet ležícího dinosaura. Nevím , jestli má toto místo jméno, ale určitě by si ho zasloužilo. Je to nejhezčí místo z celé cesty. Bylo by nádherné zde zůstat,  postavit stan a pozorovat úžasnou krajinu v plynoucím čase dne, při různém světle od rána do soumraku, a po setmění nebe plné hvězd. A stačí ! Dost rozjímání, jde se. Před námi je další skalnatý vrcholek, výstup usnadňují schůdky se zábradlím. Cesta vede z vršku dolů, aby zase za chvíli stoupala na vršek další. Několikrát se vystřídá volný terén s křovím, s nízkým, hustým, bambusový lesem, plným bahna. Nosiči jdou před námi, a občas  klacky cestu rozšiřují, aby se nám šlo snadněji. V jednom místě přecházíme říčku, za kterou je ohrada s buvoly a pár chatrčí. Žádné lidi však zde nevidíme, a tak jdeme dál. Před námi se opět vypíná další horský hřbet, který se zdál být nejvyšší z těch, co před sebou vidíme. Že by to byl ten náš ?  Stoupáme strmě vzhůru, postupně se ocitáme v mracích. Výhledy jsou ty tam, všude šedo, horko, vlhko .  Pěšina před námi začíná horu obtáčet a znovu stoupat. Přidržujeme se tenkých bambusových kmenů a postupujeme  rozbahněnou stezkou stále výš. Konečně vrchol ! Přibližně ve 14,30 hod., se ocitáme na vysekané ploše, kde stojí pár laviček a stůl. Na nejvyšším místě je na kameni umístěný necelý metr vysoký , kovový jehlan, který označuje čtvrtý nejvyšší vrchol Vietnamu : 
Bạch Mộc Lương Tử
3 046 m
 
Naše vrcholové kříže, jsou jistě důstojnější, ale i tak jsme se rádi s tímto symbolem hory stojícím v mlze několikrát zvěčnili. Vždyť je docela možné, že jsme první Češi, kteří na Bach Moc Long Tu vystoupili, neboť  ještě nedávno byl oficiálně přístupný a označený jen nejvyšší vrchol Indočíny Fansipan  3 143 m. Vrchol na kterém stojíme byl označen teprve na jaře 2014, kdy skupina mladých lidí zde umístila jehlan se jménem a výškou hory . Ochladilo se, v bundách s chutí pojídáme svačinu, kterou nám nosiči připravili. Bagety, masové konzervy, vajíčka, sýr a zelenina nám dodávají sílu. Asi po hodině se posilněni vydáváme stejnou cestou zpět na základnu.  Zpáteční cesta ubíhá rychle. Při sestupu se mlha rozplývá, otepluje se a když dojdeme na nám  již známé kouzelné místo u laviček je  jasno. Kocháme se výhledy. 
 
Pod námi vidíme základnu, odkud jsme vyšli, nad ní na kopci další dřevěné budovy, a spoustu kopců a kopečků, ty nejvyšší hory jsou již v Číně. 
Za necelou hodinu jsme zpět na základně. Již to není to tiché, horské místo, které jsme ráno opustili, ale je plná mladých Vietnamců, kteří půjdou zítra na vrchol. Je zde pěkně rušno. Hraje hlučná, moderní asijská hudba, na rožni se opékají slepice a jejich ještě živé kamarádky se krčí na dně košů. Děvčátka nosí kbelíky horké vody a smývají ze sebe bláto, mladíci popíjejí saké a hlučně se baví. No, jsem zvědavá, jak se jim zítra pošlape nahoru. Po řádné hygieně usedáme k večeři, jeden přes druhého si doplňujeme talíře obsahem misek a mističek. Kuchařka se opět vyznamenala, bylo to výborné !  Unaveni po celodenní túře zalézáme pod deky. Chvíli si povídáme o zážitcích z dnešního dne, a jeden po druhém usínáme.  
 
Sobota 22.10. 2016
 
Stejně jako včera, se nám vstávat nechce, ale co naděláme , dnes nás čeká sestup do vesnice. V noci zase pršelo a tak si dovedu představit , jak bude cesta vypadat.  A vypadala …  všude plno bláta, na rovině kaluže vody. 
                                                                          
                         
 
Bahnem obalené boty těžknou, cesta lesem prudce klesá. Zatím jdeme ve stínu stromů, ale i tak je horko. Občas někdo uklouzne a vyválí se, ale je to jedno, stejně máme bahno všude. Chvíli si ještě pod stromy odpočineme a pak se znovu dáme na pochod. Docházíme k vesnici, procházíme kolem políček, slunce nám spaluje zátylky. Cesta klesá dolů mezi domy a pak se zvedá do protisvahu a tam někde  nás čeká auto. Procházíme kolem školy. Děti si nás zvědavě prohlížejí. Nosiči vcházejí na školní dvorek, kde nám na zastíněné terase připraví svačinu. S úlevou zouváme zablácené boty a na chvíli rovnáme záda na chladných kachličkách terasy a pak usedáme k nízkému stolečku na dětské židličky a dáváme se do jídla. 
 
 
Děti nás stále zvědavě pozorují  a tak jim nabídneme část naší svačiny. Neodmítnou, cpeme se všichni společně. Děti vypadají roztomile, my komicky.
 
                                   
 
 Bohužel jsme zahnali hlad, ale ne žízeň. Nosiči k pití sehnali jen malé krabičky se sladkým sójovým mlékem a tím se žízeň zahnat nedá. Zamáváme děckám, hodíme krosny na záda ,  mimochodem jsou těžší ,  než prázdné koše nosičů, a vyrážíme zdolat poslední úsek cesty. Stoupáme do kopce, potíme se. Před námi je již vidět cíl, místo odkud jsme před dvěma dny vycházeli. Za necelou hodinu to máme za sebou. Zalézáme do stínu obchůdku, hasíme žízeň pivem a kolou. Láhve se chladí v kbelících a je jich dost. Popíjíme a pomalu nám dochází, že to je konec našeho horského putování. Za chvíli nasedneme do auta, které se rozjede a my navždy opustíme tuto krásnou , zelenou krajinu, s milými pracovitými lidmi. Možná ještě v zatáčce zahlédneme horu  Bạch Mộc Lương Tử ,  která bude navěky bdít nad zdejším údolím. Tento obraz si odvezeme sebou. Nevím jak ostatní, ale já na těch pár krásných dnů nikdy nezapomenu.
 
Auto nás odváží zpět do městečka SAPA, kde nás jistě čekají další zážitky. Před sebou máme ještě dalších 10 dnů, ve kterých navštívíme horské vesnice, pohádkovou krajinu v provincii Ha Giang, ostrov Cat Ba, dračí zátoku Ha Long. ..
 
Text článku :  Jana B.:  
fotky Zdeněk D, Petr C. Jana B. a Ludvík B.

 

Pokud se článek líbil neváhejte kliknout na LIKE, uděláte radost.