Němci ve Vietnamu. Proč byla tato válka tak brutální

Němci ve Vietnamu. Proč byla tato válka tak brutální
Němci ve Vietnamu. Proč a byla tato válka tak brutální
 
Správu po odchodu Japonců z Vietnamu na konci II světové války převzali Angličané, kteří jí ale velmi rychle předali  původní koloniální mocnosti, Francii. Ale ve Vietnamu se mezitím rozhořel „osvobozenecký boj“ a došlo k přímému střetu mezi Francií a VietMinhem, Ligou za osvobození Vietnamu,  vietnamskou armádou, vedenou  generálem Giapem, řízeným HoChiMinem. 
 
VietMinh dostával zbraně z Číny a Ruska, později se Číňané přímo podíleli na velení a na bojích. 
Na straně Francie bojovaly francouzské legie a ty potřebovaly nutně vojáky. A Francouzi nechtěli ztratit svojí  kolonii.  
 
Velmi významnou roli hráli ve francouzských legiích Němci, které Francie verbovala. Francouzům se po válce v roce 1945  bojovat nechtělo a Francie vojáky nutně potřebovala. 
 
Francouzi jimi opovrhovali, Vietnamci se jich báli a nenáviděli je. Němci ve Vietnamu nebojovali z patriotizmu ani pro  slávu, nýbrž proto, že bojovat pro Francii bylo lepší než  viset na šibenici. Nejvíce Němců bylo z původních jednotek SS a Gestapa a ty po 2 světové válce čekal v obou německých zónách válečný soud. A Francie byla ochotna zavřít oči.
 
Zemi galského kohouta se upsali bývalí frontoví vojáci i mladí kluci, kteří byli vychováváni k pevné disciplíně a sebeobětování se. Tváří v tvář drtivé porážce, vyhánění ze svých bývalých domovů a bídě ve válkou zničeném Německu, tito muži pro sebe v novém uspořádání světa nenacházeli žádné uspokojení.
 
Francie jim nabízela šanci vymanit se z truchlivé letargie. K tomu pravidelné jídlo, ubytování a nějaké peníze. Podepsáním pětiletého kontraktu získali demoralizovaní muži nový domov, novou identitu a na konci úvazku i potenciální možnost začít nový život s francouzským pasem a změněným jménem. Němečtí muži se stávali příslušníky francouzské Cizinecké legie. Navíc no byla obrovská lákavá nabídka pro Němce, kteří utíkali před zákonem. A i pro mnoho dalších Němců, kteří po válce už nenašli své rodiny, domy. A také pro spoustu odsunutých Němců z Východu. 
 
Ve francouzských legiích byly z Němců vytvořeny celé jednotky. Zajímavě je toto popsáno v knížce Ďábelská garda od G.R. Elforda.
 
Válka ve Vietnamu byla neuvěřitelně brutální. Brutalita byla odplácena brutalitou a odplata ještě větší brutalitou... 
 
Zde neexistovaly válečné konvence.   Neexistovaly limity. A pokud třeba Vietnamci nepoužívali chemické zbraně, bylo to jenom proto, protože je neměli.
Otrávené vody, vypalování, plamenomety, pasti s bodáky, nastražené miny v mrtvých tělech, živé štíty, nepředstavitelná mučení,.. používali všichni,  Zajatci se se brali pouze vyjímečně, většinou za účelem získání informací,  ale pak byli nemilosrdně likvidováni.... Velení legií nechtělo oficiálně vědět, jaké metody jejich jednotky používají. Vietnamci nepovažovali cizince za sobě rovné a cizinci si mysleli totéž o Vietnamcích. Zde každý považoval nepřítele za podčlověka.... Tak známý německý výraz „Untermench“
 
Pro partyzánský boj muže proti muži, kdy jediným účelem bylo zabít toho druhého,  byli „nejlepší“ právě Němci.  Francouzi a později Američané také nezacházeli s Vietnamci zrovna v rukavičkách, ale brutalitě Němců elitních jednotek SS se nevyrovnali. 
 
Domorodci, vesničané, logicky každého „bílého“ považovali za vetřelce, za nepřítele, který ve Vietnamu nemá co dělat. Většina vesničanů neměla potuchy, co to je svoboda, komunizmus, stát, ale vetřelec, nepřítel, byl vizuálně jasný. Proto většina mužů z vesnic byla spojena s VietnMinhem a tím i ostatní civilisté.  Ženy pomáhaly svým mužům. Navíc uniformy prakticky neexistovaly. Nebyla to válka, kde by byla straně Vietnamu řádná armáda a vedle nich nevinní civilisté.  Zde platila jediná jistota, smrt. Jedině mrtvého  nebyla potřeba se bát. A proto se příliš nerozlišoval civilista od vojáka.
 
VietnMinh dostával na svojí stranu obyvatelstvo velmi lehce.  Sliboval jim nezávislost, svobodu od  kolonistů a pak nastolení „spravedlivé společnosti“, kdy je potřeba, aby chudáci ve vesnici zlikvidovali boháče a rozdělili si jeho půdu, majetek. A protože chudáků je vždy daleko více než těch bohatých, tak to dobře fungovalo. 
 
Byla to válka, kde technika se moc nedala použít. Proti partyzánskému boji Vietnamců v džungli se používal zase partyzánský boj  
 
Tento boj, který přijaly legie, nechtěli přijmout Američané a proto nasadili letadla, vrtulníky, shodili na Indočínu násobně více bomb jako na Německo za 2 světové války, zničili chemicky porost. Válka spojené státy neuvěřitelně ekonomicky zatěžovala. 
 
Ale co je důležité. Ve Vietnamu se všude prezentuje „my jsme vyhráli“  To určitě není pravda. Američané umí bojovat s nepřítelem v džungli, viz Okinawa, Guadalcanal,... Ale v určitý okamžik válku vždy neřídí generálové, ale politici.  
 
Válka se řídila v Paříži, později ve Washingtonu a tu silně ovlivňovalo veřejné mínění, které v demokratických státech má obrovskou sílu. To ukončilo definitivně válku se spojenými státy. Pak ještě následovalo období, kdy severní Vietnam vojensky sjednotil jih pod správu Hanoje.  
 
Nedozvíme se kolik Němců v Indočínské válce bojovalo. Cizinecká legie údaje o legionářích tradičně tají.
 
Některé prameny říkají, že po roce 1946 mohlo být v Indočíně 50 až 60% vojáků německé národnosti. Střízlivé odhady hovoří o 35.000 vojácích z nichž 2.500 prokazatelně padlo a tyto jediné lze zdokumentovat.
 
Dnes už to není ani tak podstatné, ale je to minimálně zajímavá informace.
 
Zajímavostí je, že se bojů v rámci Legiií ůčastnilo i 1620 Čechů. Jejich osud popisuje film Pochoduj a zemři.
 
Dnes z historického hlediska ale hlavní vinu na nešťastném poválečném vývoji Vietnamu Francie má. Mohla si vzít příklad z Anglie, kde podobný osvobozenecký boj v Indii vedl Gándí. I když ze začátku neochotně, přece jenom Anglie s Gándím začala spolupracovat.
 
Kdyby tehdy Francie více komunikovala, spolupracovala a nesnažila se za každou cenu kolonii udržet silou, možná nemuselo dojít k takové komunistické radikalizaci s podporou Moskvy a Pekingu.  Ale to je již čistá spekulace.
 
Viz fotografie, která ukončila válku ve Vietnamu.

Správu po odchodu Japonců z Vietnamu na konci II světové války převzali Angličané, kteří jí ale velmi rychle předali  původní koloniální mocnosti, Francii. Ale ve Vietnamu se mezitím rozhořel „osvobozenecký boj“ a došlo k přímému střetu mezi Francií a VietMinhem, Ligou za osvobození Vietnamu,  vietnamskou armádou, vedenou  generálem Giapem, řízeným HoChiMinem. 

 

VietMinh dostával zbraně z Číny a Ruska, později se Číňané přímo podíleli na velení a na bojích. 

Na straně Francie bojovaly francouzské legie a ty potřebovaly nutně vojáky. A Francouzi nechtěli ztratit svojí  kolonii.  

Velmi významnou roli hráli ve francouzských legiích Němci, které Francie verbovala. Francouzům se po válce v roce 1945  bojovat nechtělo a Francie vojáky nutně potřebovala. 

Francouzi jimi opovrhovali, Vietnamci se jich báli a nenáviděli je. Němci ve Vietnamu nebojovali z patriotizmu ani pro  slávu, nýbrž proto, že bojovat pro Francii bylo lepší než  viset na šibenici. Nejvíce Němců bylo z původních jednotek SS a Gestapa a ty po 2 světové válce čekal v obou německých zónách válečný soud. A Francie byla ochotna zavřít oči.

 

Zemi galského kohouta se upsali bývalí frontoví vojáci i mladí kluci, kteří byli vychováváni k pevné disciplíně a sebeobětování se. Tváří v tvář drtivé porážce, vyhánění ze svých bývalých domovů a bídě ve válkou zničeném Německu, tito muži pro sebe v novém uspořádání světa nenacházeli žádné uspokojení.

Francie jim nabízela šanci vymanit se z truchlivé letargie. K tomu pravidelné jídlo, ubytování a nějaké peníze. Podepsáním pětiletého kontraktu získali demoralizovaní muži nový domov, novou identitu a na konci úvazku i potenciální možnost začít nový život s francouzským pasem a změněným jménem. Němečtí muži se stávali příslušníky francouzské Cizinecké legie. Navíc no byla obrovská lákavá nabídka pro Němce, kteří utíkali před zákonem. A i pro mnoho dalších Němců, kteří po válce už nenašli své rodiny, domy. A také pro spoustu odsunutých Němců z Východu. 

Ve francouzských legiích byly z Němců vytvořeny celé jednotky. Zajímavě je toto popsáno v knížce Ďábelská garda od G.R. Elforda.

 

Válka ve Vietnamu byla neuvěřitelně brutální. Brutalita byla odplácena brutalitou a odplata ještě větší brutalitou... 

Zde neexistovaly válečné konvence.   Neexistovaly limity. A pokud třeba Vietnamci nepoužívali chemické zbraně, bylo to jenom proto, protože je neměli.

Otrávené vody, vypalování, plamenomety, pasti s bodáky, nastražené miny v mrtvých tělech, živé štíty, nepředstavitelná mučení,.. používali všichni,  Zajatci se se brali pouze vyjímečně, většinou za účelem získání informací,  ale pak byli nemilosrdně likvidováni.... Velení legií nechtělo oficiálně vědět, jaké metody jejich jednotky používají. Vietnamci nepovažovali cizince za sobě rovné a cizinci si mysleli totéž o Vietnamcích. Zde každý považoval nepřítele za podčlověka.... Tak známý německý výraz „Untermench“

Pro partyzánský boj muže proti muži, kdy jediným účelem bylo zabít toho druhého,  byli „nejlepší“ právě Němci.  Francouzi a později Američané také nezacházeli s Vietnamci zrovna v rukavičkách, ale brutalitě Němců elitních jednotek SS se nevyrovnali. 

 

Domorodci, vesničané, logicky každého „bílého“ považovali za vetřelce, za nepřítele, který ve Vietnamu nemá co dělat. Většina vesničanů neměla potuchy, co to je svoboda, komunizmus, stát, ale vetřelec, nepřítel, byl vizuálně jasný. Proto většina mužů z vesnic byla spojena s VietnMinhem a tím i ostatní civilisté.  Ženy pomáhaly svým mužům. Navíc uniformy prakticky neexistovaly. Nebyla to válka, kde by byla straně Vietnamu řádná armáda a vedle nich nevinní civilisté.  Zde platila jediná jistota, smrt. Jedině mrtvého  nebyla potřeba se bát. A proto se příliš nerozlišoval civilista od vojáka.

VietnMinh dostával na svojí stranu obyvatelstvo velmi lehce.  Sliboval jim nezávislost, svobodu od  kolonistů a pak nastolení „spravedlivé společnosti“, kdy je potřeba, aby chudáci ve vesnici zlikvidovali boháče a rozdělili si jeho půdu, majetek. A protože chudáků je vždy daleko více než těch bohatých, tak to dobře fungovalo. 

Byla to válka, kde technika se moc nedala použít. Proti partyzánskému boji Vietnamců v džungli se používal zase partyzánský boj  

Tento boj, který přijaly legie, nechtěli přijmout Američané a proto nasadili letadla, vrtulníky, shodili na Indočínu násobně více bomb jako na Německo za 2 světové války, zničili chemicky porost. Válka spojené státy neuvěřitelně ekonomicky zatěžovala. 

Ale co je důležité. Ve Vietnamu se všude prezentuje „my jsme vyhráli“  To určitě není pravda. Američané umí bojovat s nepřítelem v džungli, viz Okinawa, Guadalcanal,... Ale v určitý okamžik válku vždy neřídí generálové, ale politici.  

 

Válka se řídila v Paříži, později ve Washingtonu a tu silně ovlivňovalo veřejné mínění, které v demokratických státech má obrovskou sílu. To ukončilo definitivně válku se Spojenými státy. Pak ještě následovalo období, kdy severní Vietnam vojensky sjednotil jih pod správu Hanoje.  

Nedozvíme se kolik Němců v Indočínské válce bojovalo. Cizinecká legie údaje o legionářích tradičně tají.

Některé prameny říkají, že po roce 1946 mohlo být v Indočíně 50 až 60% vojáků německé národnosti. Střízlivé odhady hovoří o 35.000 vojácích z nichž 2.500 prokazatelně padlo a tyto jediné lze zdokumentovat.

Dnes už to není ani tak podstatné, ale je to minimálně zajímavá informace.

Zajímavostí je, že se bojů v rámci Legiií ůčastnilo i 1620 Čechů. Jejich osud popisuje film Pochoduj a zemři.

Dnes z historického hlediska ale hlavní vinu na nešťastném poválečném vývoji Vietnamu Francie má. Mohla si vzít příklad z Anglie, kde podobný osvobozenecký boj v Indii vedl Gándí. I když ze začátku neochotně, přece jenom Anglie s Gándím začala spolupracovat.

Kdyby tehdy Francie více komunikovala, spolupracovala a nesnažila se za každou cenu kolonii udržet silou, možná nemuselo dojít k takové komunistické radikalizaci s podporou Moskvy a Pekingu.  Ale to je již čistá spekulace.

 

Viz fotografie, která ukončila válku ve Vietnamu.