Psi ve Vietnamu

Psi ve Vietnamu

Psy mám velmi rád, pes je opravdu nejlepší přítel člověka. Navíc mám blízko k vodicím psům pro nevidomé. Při této příležitosti zmiňuji práci sdružení Mathylda pod vedením paní hraběnky Nostitzové, které shání peníze pro podporu psů pro nevidomé a zaslouží si největší úctu. Pro člověka, kterému pes navíc nahrazuje smysl, je jeho součástí, je samotná myšlenka, že někdo sní psa, strašná.

99% Vietnamců (samozřejmě ve Vietnamu)  netuší, že pes by mohl člověku pomáhat. Neví, co to je vodící pes pro handicapované. Nikdy o takových psech neslyšeli.

Na vesnicích psi jsou, někde skoro u každého obydlí. Především jako psi hlídací. Samozřejmě nemají žádné obojky, žádné očkování. Živí se nejvíce tím, co doma sami najdou, někdy dostanou misku suché rýže. Obvykle nemají jméno, je to prostě Pes. Jsou ale velice milí, přítulní, žádní útoční psi. V této souvislosti vždy uvažuji, jak vlastně hlídají. Vietnamci se ale se psy nemazlí, prostě si jich nevšímají. Neviděl jsem, že by je nějak využívali, ani prakticky (jako třeba indiáni na utírání rukou) Psi ve městech prakticky nejsou. Vyjímka existovat může, ale psa na vodítku jsem ve Vietnamu ještě neviděl.

Jestliže ale slyšíme současně slovo Vietnam a pes, okamžitě nás napadne jejich zvyk, jedení psů. To ihned komentujeme s největším odporem, opovržením, odsouzením. Stejným způsobem jsem k tomu přistupoval i já. Nepřipustí na toto téma vůbec žádnou diskuzi a ihned jí ukončí s největším opovržením.

Stejné to bylo se mnou. Ne že bych se s tím později smířil, ale více jsem porozuměl.

Předně si musíme uvědomit, že Vietnam je jiná část světa. Kdybychom se ve Vietnamu narodili my sami, jsme stejní. Jiná země jiný mrav. Zkuste sníst v Americe králíčka. Nebo v Indii krávu. A zase jiná situace bude u Židů nebo Arabů. Uvědomili jste si někdy, že my třeba jíme překrásné bažanty?

Předně si musíme uvědomit, že Vietnamci pokud mají psa u domu, jej nikdy nesní. Je potřeba zásadně odlišit psa na jídlo od domácího miláčka. Navíc Vietnamec sní vše co má čtyři nohy, snad jedině mimo stolu a židle.

 

Je ale bohužel smutnou pravdou, že si Vietnamci psy hodně mezi sebou kradou a pak je sní. Další věc, která nám Evropanům vadí ještě výrazně více jako vlastní jedení psů, je jejich chování ke zvířatům. Vietnamci se zvířaty nesoucítí, zacházejí s nimi velmi hrubě. Na trhu bez problémů živé huse zlomí křídlo, nohu, psa při zabíjení mlátí. Ptáčky často škubají živé.

Já jsem toto velmi silně kritizoval při diskuzi s jednou Vietnamkou. Ona mne ale zcela uzemnila otázkou: A co ten VÁŠ Orange Agent? (dioxiny rozprášené Američany které způsobily, že se dodnes se rodí ve Vietnamu zmrzačení lidé) Jestliže pominu impertinentní slovo „váš“ (asi také můj), je potřeba si uvědomit, že lidé, bez ohledu kde na světě, v určité situaci, v daném prostředí a pod daným vlivem se chovají strašně. .

Pro nás to znamená Vietnamce neodsuzovat, nevyvyšovat se, respektovat je, ale snažit se na ně působit tak, aby si něco převzali i z moderní kultury. Také neodsuzujeme naše předky, chovali se podobně.

Pes ve Vietnamu ale není běžné jídlo. Patří k drahým jídlům a jí se spíše pří různých významnějších příležitostech. Běžně se s jedením psů nesetkáte.

V současné době se ale již ve Vietnamu vyskytují skupiny, které se snaží postavit jedení psů mimo zákon. Stejně jako chování medvědů pro žluč.

Další zajímavost: Jídlo ve Vietnamu