Smutný zážitek

Smutný zážitek

Před řadou let mne srazil na kolena zážitek na trhu ve NghiaLo a který  jsem později prožíval ještě mnohokrát i na dalších místech, především severního Vietnamu, 

 

Paní na trhu prodávala čápy a krásné malé barevné ptáčky. Samozřejmě na jídlo. 

To samo o sobě ještě tak strašné nebylo. Ale nejhorší bylo, že paní ty krásné ptáčky škubala. A škubala je živé! Usmívala se při tom, povídala si s kamarádkami a já pozoroval ubohé ptáčky, jak se potácejí na dně mísy bez peří, polomrtvé. Ptáčky prodávala s peřím, nebo bez peří. Hlavní důvod, je ten, že nemají lednice.

 

Přestože miluji Vietnam, Vietnamce, jedna z věcí, kterou těžko vstřebávám, je jejich přístup ke všemu živému. Pro Vietnamce je vše živé mimo lidí věc. Věc, která neví, co to je bolest. Nechápou, že by bolest zvíře mohlo cítit a že bychom se podle toho měli chovat.  Vše živé vidí pouze jako něco k jídlu a podle toho se chovají. 

 

Je smutné vidět, jak třeba chovají medvědy na žluč. Jsou uzavřeni desítky let v malinké kleci bez možnosti pohybu. A ještě jim vytlučou zuby, aby je nemohli pokousat.  Podobně zacházejí s husami, slepicemi…. klidně je uchopí za křídlo, hází s nimi a  nevadí, že jim přitom křídlo zlomí. Žáby stahují živé, prasatům, slepicím, nejprve proříznou tepnu a nechají vykrvácet.  Dokonce na trzích na to mají „zlepšovák“.  Slepici doslova hodí do kbelíku s vyříznutým dnem, které kouká dnem hlava. A na krku jí oškubou a otevřou tepnu. Mne při tom ale nejvíce irituje, že se při tom ještě usmívají a vůbec nechápou můj údiv. A to nemluvím o klecích, o způsobu přepravy. 

 

My, když už nějaké zvíře usmrtíme, tak se při tom alespoň nesmějeme. I když zase tak nevinní nejsme, víme, jak se myslivci radují, když střelený zajíc udělá kotrmelec. Ale to jsou spíše vyjímky.

 

Určitě ale nebudeme zvíře týrat. Nebudeme ho dnes zaživa odkrvovat, nebudeme ho dráždit, aby se jeho krev rozproudila. Nezlomíme huse křídlo, aby neuletěla. 

 

Nám Evropanům přístup Vietnamců (platí to i pro další země JV Asie) to skutečně velmi vadí. Ale než vyslovíme všechny soudy nad Vietnamci, musíme si uvědomit, že Vietnam je země, která neprošla vývojem jako Evropa. Není to tak dlouho, kdy se u nás vykrmovaly husy šiškami uzavřené v malé bedničce bez jakéhokoliv pohybu …,  chytali ptáčci a  při zabíjení se velkým zvířatům nejprve vypouštěla krev zaživa. Ptáčci se běžně jedli i v Evropě , nakonec nám naší historii připomínají různá rčení, názvy,, „Chytat lelky, Na číhané, Na Čihadle ..

 

Je ale určitě hloupost Vietnamce za to odsuzovat. Kdybychom se ve Vietnamu narodili my, jsme stejní. 

Ale už se ve Vietnamu objevují aktivisté, kteří se snaží tuto situaci napravit. Dnes už lidé mají doma i miláčky, psy kočky, které by nikdy nezabili. Ale často nemají problém ukrást sousedovi psa a upéci si ho k večeři.  

 

Při cestování hlavně musíme pochopit místní zvyky. Nemáme právo se vyvyšovat nad jiné národy. 

 

Vietnamec zase nedovede pochopit že Evropan strčí staré rodiče do starobince. O ptáčcích jsem říkal mé Vietnamské kamarádce. Ona mne na to odpověděla „a co ten váš Orange agent?“ (Chemické bomby rozhazované Američany, které zničily miliony hektarů přírody a zabily statisíce lidí). K tomu není co dodat.  

 

Je to i tím, že ptáčky mám velice rád. Ráno švitořící sýkorky jsou pro mne tou nejkrásnější hudbou. Protože kde jsou ptáci, tam je ještě skutečná příroda.

 

Pokud někoho příspěvek zaujal, dejte LIKE, alespoň uvídímm, že to někdo četl. Nepíši, zda se to někomu líbí, to snad ani nejde,..