Co dál

Co dál 
Jenže jsem se musel rozhodnout co dál. Strávil jsem skoro celé dva dny drápáním do kopce abych zvládl nějakých 20 kilometrů. I když zde je již byla asfaltová silnice, nevěděl jsem, co mne čeká, minimálně další dva dny k Černé řece. A zpět autobusem to stejnou cestou nejde, musel bych objíždět hory asi 150 km, to za den bych už neměl šanci zvládnout. 
Tak jsem se rozhodl, že se stejnou cestou vrátím přes hřeben. Sice jsem nedosáhl kýžené mety, Černé řeky, ale hlavního cíle bylo dosaženo. Přes hřeben jsem se dostal, viděl krásy Vietnamu. K Černé řece se snad dostanu příště, napotřetí.
Takže jsem se vydal zpět.  Za předchozí sjezd, který jsem si užil, jsem zaplatil zase strašným tlačením. Na hrubé kamenité cestě nebyla nejmenší šance jet do prudkého kopce. Ale postavil jsem stan v nejkrásnější oblasti s výhledy. Daleko široko nikde nikdo, ticho, pouze ptáci. Fakt krása.  
V noci byla opět bouřka, opět jsme začal uvažovat, kterou ze stanových tyček si blesk vybere.  A protože jsem byl na hřebenu, tentokrát jsem to myslel vážně. Ale čtete tento deník, evidentně to dopadlo dobře.   K ránu déšť přestal, ale už jsem nečekal, až mi stan uschne a vyrazil.  
Ráno u mne zastavil Hmong na mopedu se ženou. Ta měla v nůši krásnou mačetu, moc se mi líbila, chtěl bych jí. Takové „suvenýry“ mám strašně rád, ne nové koupené na trhu.  Ale usoudil jsem, že v této pustině diskutovat o ceně mačety s nějakým analfabetem není zrovna to pravé a bezpečné. I když jsem zásadně strach neměl, rouhat se nemělo smysl.
Po projetí průsmykem se mi znovu otevřel fascinující pohled na údolí zakrytá mraky. Cestou mne předjely dvě motorky, na druhé sedí tři kluci, jeden má připravenu velkou mačetu. Pak zastavili. Po chvíli jsem je s trochou úzkosti předjel, kluk měl mačetu stále v ruce. Přestože jsem cestu považoval za bezpečnou, přece jenom jiskřička pochybnosti ve mně bleskla. Nevím, proč zastavili. Aby nasekali nějaký bambus nebo divoký banánovník pro prasata, nebo mne usekli hlavu? No nakonec to byl asi ten bambus. 
Zde má každý Hmong za pasem asi 50 cm dlouhou mačetu v dřevěném pouzdru.  Nakonec jsem začal uvažovat, že bych jí měl mít také. Alespoň by viděli, že nejsem zase takový jeliman. Je to těžké. Paní domácí mne nechtěla pustit samotného, že to je prý nebezpečné. Já si zase myslím, že vůbec ne. Ve výsledku si opravdu myslím, že to bezpečné je. Jako většinou na světě, jenom to tu a tam nevyjde. 
Dolů to bylo již lepší, pouze na nejprudší a hlavně nejrozbitější úseky jsem slezl. Drncalo to ale tak, že mi praskl nosič. Opravu jsem zajistil provázkem, který sebou na cesty vždy vozím. 
Před jedním brodem čekalo asi 6 buvolů. Snad naschvál těsně přede mnou vstoupili do vody a bez výjimky do něj pustili obsah svých střev. Mimochodem prý to dělají vždy, když vstoupí do vody. Takže jsem musel čekat asi půl hodiny, v čerstvých buvolích hovnech se mi fakt brodit nechtělo  

Jenže jsem se musel rozhodnout co dál. Strávil jsem skoro celé dva dny drápáním do kopce abych zvládl nějakých 20 kilometrů. I když zde již byla asfaltová silnice, nevěděl jsem, co mne čeká, vůbec netušil, kam a kudy vlastně vede, tzn. minimálně další dva dny k Černé řece. A zpět autobusem to stejnou cestou nejde, musel bych objíždět hory asi 150 km, to za den bych už neměl šanci zvládnout. 

Tak jsem se rozhodl, že se stejnou cestou vrátím přes hřeben. Sice jsem nedosáhl kýžené mety, Černé řeky, (Song Da) ale hlavního cíle bylo dosaženo. Přes hřeben jsem se dostal, viděl krásy Vietnamu. K Černé řece se snad dostanu příště, napotřetí.

Takže jsem se vydal zpět.  Za předchozí sjezd, který jsem si užil, jsem zaplatil zase strašným tlačením. Na hrubé kamenité cestě nebyla nejmenší šance jet do prudkého kopce. Ale postavil jsem stan v nejkrásnější oblasti s výhledy. Daleko široko nikde nikdo, ticho, pouze ptáci. Fakt krása.  

V noci byla opět bouřka, opět jsem začal uvažovat, kterou ze stanových tyček si blesk vybere.  A protože jsem byl na hřebenu, tentokrát jsem to myslel vážně. Ale čtete tento deník, evidentně to dopadlo dobře.   K ránu déšť přestal, ale už jsem nečekal, až mi stan uschne a vyrazil.  

Ráno u mne zastavil Hmong na skútru se ženou. Ta měla v nůši krásnou mačetu, moc se mi líbila, chtěl bych jí. Takové památky mám strašně rád, ne nové suvenýry koupené na trhu. Ale usoudil jsem, že v této pustině diskutovat o ceně mačety s nějakým analfabetem není zrovna to pravé. I když jsem zásadně strach neměl, rouhat se nemělo smysl.

Po projetí průsmykem se mi znovu otevřel fascinující pohled na údolí zakrytá mraky. Cestou mne předjely dvě motorky, na druhé sedí tři kluci, jeden má připravenu velkou mačetu. Pak zastavil a čekali. Po chvíli jsem je s trochou úzkosti předjel, kluk měl mačetu stále v ruce. Přestože jsem cestu považoval za bezpečnou, přece jenom jiskřička pochybnosti ve mně bleskla. Nevím, proč zastavili. Aby nasekali nějaký bambus nebo divoký banánovník pro prasata, nebo mně usekli hlavu? No nakonec to byl asi ten bambus. 

Zde má každý Hmong za pasem asi 50 cm dlouhou mačetu v dřevěném pouzdru. Začal jsem uvažovat, že bych jí měl mít za pasem také. Alespoň by viděli, že nejsem zase takový jeliman. Je to těžké. Paní domácí mne nechtěla pustit samotného, že to je prý nebezpečné. Já si zase myslím, že vůbec ne. Ve výsledku si opravdu myslím, že to bezpečné je. Jako většinou na světě, jenom to tu a tam nevyjde. 

 

Dolů to bylo již lepší, pouze na nejprudší a hlavně nejrozbitější úseky jsem slezl. Drncalo to ale tak, že mi praskl nosič. Opravu jsem zajistil provázkem, který sebou na cesty vždy vozím. 

Před jedním brodem čekalo asi 6 buvolů. Snad naschvál těsně přede mnou vstoupili do vody a bez výjimky do něj pustili obsah svých střev. Mimochodem prý to dělají vždy, když vstoupí do vody. Takže jsem musel čekat asi půl hodiny, v čerstvých buvolích hovnech se mi fakt brodit nechtělo  

Pokračování

Aktuální přednášky    

 

novinky, aktuality

2.8.2022 Život s duchy
25.7.2022 Poupata zázvoru
18.9.2021 Bambusová krysa
 
 

info@vietnamista.cz  / veškeré kontakty