Za medem divokých včel

Vietnam je můj druhý domov v němž každoročně strávím i několik měsíců. V roce 2022 jsem pobýval v hmongské rodině, u městečka Mu Cang Chai vysoko v horách severního Vietnamu.
 
Ve Vietnamu žije 52 různých menšin, každá má specifickou kulturu diametrálně se lišící od většinové populace Vietnamců. Některé menšiny mají i vlastní jazyky. I když menšiny tvoří pouze asi 15 % téměř stomilionového Vietnamu, v řídce obydlených horách severního Vietnamu představují většinové obyvatelstvo. 
Jednou z výrazných menšin jsou Hmongové, jejichž ženy dodnes nosí i při denní práci tradiční překrásně vyšívané šaty. Obydlí Hmongů jsou velmi jednoduchá. Dřevěný dům má pouze jednu místnost. Hmongové jsou animisté, věří v řadu různých dobrých a zlých duchů. Aby jim zlí duchové nemohli narušit spánek, staví Hmongové domy bez oken. Dveřmi duch přijít nemůže, neboť tomu zabraňují modlící papírky naproti vchodu. 
Podlahu obvykle představuje udupaná hlína, pouze v bohatších domech najdeme beton. Vaří se na otevřeném ohništi. Elektřinu mají, u stropu i přes den svítí jediná žárovka.
A v tomto domě jsem s Hmongy pobýval. Ráno jsem se podílel na přípravě krmení pro prasata, chodil okopávat kukuřici, pracoval jsem na rýžovém poli, krmil ryby v přilehlém rybníčku. V domě se mluvilo hmongsky, a tak jsem si s domácími moc nepopovídal. Avšak občas se zastavil jejich syn Khang, který částečně angličtinou vládne. Právě díky němu jsem se mohl zúčastnit výpravy do džungle za medem divokých včel. Spolu s manželkou se totiž zabývá zpracováváním plástů divokých včel, které mu z lesa vozí dva jeho kamarádi.
Ve Vietnamu žije celkem šest druhů včel medonosných a dalších osm bezžihadlových. I když v celé zemi je dnes přes milion řízených včelstev, v horách severního Vietnamu jsou stále hlavním zdrojem medu včely lesní, divoké. Vesničané plástve dobývají hlavně z dutin stromů. A ne jenom s medem, ale i s larvami, které se grilují, opékají, a tak se také rovnou jí. Život včel ve Vietnamu se zásadně liší od jejich života v Evropě, protože nemají období klidu, zimního spánku. 
Jednoho dne mě Khang naložil na svůj skútr a jeli jsme za medem. Cesta se postupně zužovala a měnila v malou krkolomnou pěšinku. Asi po deseti kilometrech, už hluboko v džungli, naši jízdu zastavil potok a za ním strmý kopec. Právě tam na nás čekali jeho dva kamarádi. Na zádech měli nůše, v jedné měli motorovou pilu a  v druhé plastové nádoby na med, za pasem mačety.  
A s nimi jsme se začali drápat do prudkého porostlého kopce. Nejprve jsme stoupali po úzké pěšince, ale i ta se brzy ztratila. 
V našich končinách, snad převážně vlivem televize, jsme nabyli představy, že džungle vždy roste v rovině. Může to však být velmi daleko od pravdy. Prodírat se džunglí mimo cesty, navíc ve strmém svahu, je mimořádně náročné. K tomu kulisu dělá ohlušující řev různých cikád a ptáků, všude kape voda, a panuje nesnesitelné vlhko. Sice neškodné, ale nepříjemné jsou všudypřítomné pijavice. Jsou to potvory, které vlezou naprosto všude. A umí se zakousnout oběma svými konci. Když je strhnete, tekoucí krev zastaví až přiložené tabákové listy. 
Na pijavice jsem už trochu zvyklý, a tak pro mne byl nejhorší výstup samotný. Nejsem už žádný mladík, počet křížků na mých bedrech jasně ukazuje dědkovská léta.  Postupně jsem tak začal padat na všechny čtyři a do strmého svahu postupoval se zatnutými zuby. Hmongové se mnou museli mít soucit, neboť sami by šli třikrát rychleji.
 
Výstup měl svoje opodstatnění. Včely si totiž staví svá hnízda v tropickém pralese nejčastěji v dutinách velkých stromů. A všechny níže položené stromy už byly dávno poraženy a proměněny v hmongské příbytky. Pohoří v severním Vietnamu dosahuje až 3000 m a my se přitom museli dostat minimálně do dvou tisíců. 
Cestou mně můj průvodce ukazoval, kde všude včely přebývají. Nechápal jsem to, já neviděl vůbec nic. Zato oni je byli schopni identifikovat i v obrovské dálce. Pokud dovolí počasí, med dobývají denně, a za celá léta si na včelstva vypěstovali obrovský cit.  
Konečně jsme dorazili k prvnímu hnízdu. V patě stromu ve velmi prudkém svahu Hmongové pilou vyřízli otvor a začali ven vytahovat jednotlivé plásty. Pracovali holýma rukama, bez jakékoliv ochrany. Plásty ukládali do plastového kbelíku.  Za půl hodiny bylo hotovo a vydali jsme se dále. Další hnízdo bylo ve výšce asi osmi metrů nad zemí. Hmongové velmi rychle z okolních kmenů sestavili jednoduchý žebřík a hnízdo vyřezali. Obdivoval jsem, jak se pohybují v korunách stromů s přímo opičí dovedností. Tentokrát naplnili kbelík téměř z poloviny, hnízdo bylo obrovské. 
U dalšího hnízda to bylo složitější. Hmongové mě varovali, abych se držel dále, že to jsou zvlášť agresivní včely. V tomto případně se již chránili starou roztrhanou sítí. 
A tak jsme postupovali dále a dále, a dobývali další a další hnízda. Při tom jsme ušli džunglí spoustu kilometrů, neboť hnízda byla od sebe velmi vzdálena. Čtenář může nabýt dojmu, že tam bylo včel spousta. Avšak to by byla mylná představa, ani já je jinde než bezprostředně u hnízda neviděl. 
Hmongové byli stále plni energie, já však byl už definitivně na konci svých sil.
Tak jsme se domluvili, že se rozdělíme, můj průvodce Khang se se mnou vrátí a Hmongové budou dále dobývat med. 
Ale ještě před rozdělením jsme se zastavili v jedné chýši, kterou si Hmongové v džungli zřídili, aby se nemuseli každý den vracet domů. Vybalili oběd, což byla v papíru zabalená hrouda suché rýže a k tomu v sáčku sušené rybičky. To bylo vše. Jídlo jsme zapíjeli vodou z potoka. Zde naštěstí vůbec není problém s vodou, všude je spousta pramenů a tečou zde četné potůčky.
Pro mě začal nejhorší úsek cesty s cílem dostat se zpět k našemu skútru. Spíše než o sestup se jednalo o jízdu po zádech či rovnou po zadku. Cestou se mně navíc rozpadla bota, a tak jsem byl nucen se prodírat džunglí částečně bos, zapadajíc do bahna. Problém je, že vůbec není možné odhadnout, po čem se šlape, vše je pokryté vrstvou vegetace. A pod ní se skrývá všechno možné: kameny, kmeny, liány, bahno, voda… Z pijavic už jsem si nic nedělal, byly mně skutečně jedno. Vlekl jsem se dál na samém pokraji svých sil. Stejně tak jsem ztratil strach z hadů, veškerou energii jsem soustředil na to se dostat zpět.  Kdyby mi někdo řekl, že je za mnou tygr, asi bych se ani neotočil. Byl jsem už totálně mimo. 
S jednou celou botou a druhou provizorně svázanou jsem se prodíral zpět s jediným cílem. Vrátit se.  V jednu chvíli mě zradila noha, a já se zřítil z prudkého svahu až na břeh potoka. Celý rozmlácený jsem zůstal ležet na zádech. Po prvním ohledání jsem zjistil, že naštěstí nemám nic zlomeného, a s pomocí průvodce, který ke mně mezitím sestoupal, jsem byl schopen vstát. S jeho podporou jsem po několika dalších hodinách dorazil ke skútru. Adrenalin fungoval, bolest jsem příliš nevnímal. Byl jsem zachráněn. 
"Výlet" do džungle, navíc s výstupem do 2000 m, mě dohnal na úplný kraj mých sil. 
 
V noci jsem ale už skučel a ráno zjistil, že mám celý pravý bok od pasu až k chodidlu kompletně modrý jako indigo. Paní domácí uvařila bylinky a začala o mne pečovat. 
 
Asi za dva dny jsem byl už jakž takž použitelný, a tehdy se právě oba Hmongové vrátili s plnými kbelíky plástů. Mohl jsem tak pozorovat další zpracování. Nejprve plásty roztřídili podle druhu včel, pak z nich odstranili špatné kusy a začali je jednoduše několikrát po sobě pasírovat. 
Tento med jsem si také přivezl domů. Nejsem žádný expert na med, ale je opravdu vynikající. Je poměrně řídký a vůbec necukernatí.  To je díky nízkému obsahu glukózy, včely totiž nejčastěji navštěvují květy kardamonu. 
Květy kardamonu. Vetnamsky Thảo quả, hmongsky Hop. Více zde 
 
V tomto textu nemám ambici rozebírat téma ochrany přírody. Hmongové jsou velmi chudí, a tak se chytají každé příležitosti, jak se uživit. V okolní džungli tak nemizí pouze včely, ale stěží narazíte na jakékoliv zvíře. Cokoliv Vietnamci najdou, ihned to zabijí a snědí. 
 
Tento výlet do džungle za medem lesních včel je také hezkou ukázkou, jak se dají poznávat daleké kraje.  Osobně to považuji za výrazně zajímavější, a hlavně poučné ve srovnání s výletem do Vietnamu, kde nasměrování internetem a různými průvodci se díváme na pagody, skály, kopce, tak, jako miliony lidí před námi a pouze si v 3D potvrzujeme to, co známe z fotografií. 
 
Cestování pak není jenom koukání, ale skutečně prožitek, poznání. Ale i prohlédnutí a pochopení. Za medem divokých včel
Vietnam je můj druhý domov v němž každoročně strávím i několik měsíců. V roce 2022 jsem pobýval v hmongské rodině, u městečka Mu Cang Chai vysoko v horách severního Vietnamu.
 
Ve Vietnamu žije 52 různých menšin, každá má specifickou kulturu diametrálně se lišící od většinové populace Vietnamců. Některé menšiny mají i vlastní jazyky. I když menšiny tvoří pouze asi 15 % téměř stomilionového Vietnamu, v řídce obydlených horách severního Vietnamu představují většinové obyvatelstvo. 
 
Jednou z výrazných menšin jsou Hmongové, jejichž ženy dodnes nosí i při denní práci tradiční překrásně vyšívané šaty. Obydlí Hmongů jsou velmi jednoduchá. Dřevěný dům má pouze jednu místnost. Hmongové jsou animisté, věří v řadu různých dobrých a zlých duchů. Aby jim zlí duchové nemohli narušit spánek, staví Hmongové domy bez oken. Dveřmi duch přijít nemůže, neboť tomu zabraňují modlící papírky naproti vchodu. 
Podlahu obvykle představuje udupaná hlína, pouze v bohatších domech najdeme beton. Vaří se na otevřeném ohništi. Elektřinu mají, u stropu i přes den svítí jediná žárovka.
 
A v tomto domě jsem s Hmongy pobýval. Ráno jsem se podílel na přípravě krmení pro prasata, chodil okopávat kukuřici, pracoval jsem na rýžovém poli, krmil ryby v přilehlém rybníčku. V domě se mluvilo hmongsky, a tak jsem si s domácími moc nepopovídal. Avšak občas se zastavil jejich syn Khang, který částečně angličtinou vládne. Právě díky němu jsem se mohl zúčastnit výpravy do džungle za medem divokých včel. Spolu s manželkou se totiž zabývá zpracováváním plástů divokých včel, které mu z lesa vozí dva jeho kamarádi.
Ve Vietnamu žije celkem šest druhů včel medonosných a dalších osm bezžihadlových. I když v celé zemi je dnes přes milion řízených včelstev, v horách severního Vietnamu jsou stále hlavním zdrojem medu včely lesní, divoké. Vesničané plástve dobývají hlavně z dutin stromů. A ne jenom s medem, ale i s larvami, které se grilují, opékají, a tak se také rovnou jí. Život včel ve Vietnamu se zásadně liší od jejich života v Evropě, protože nemají období klidu, zimního spánku. 
Jednoho dne mě Khang naložil na svůj skútr a jeli jsme za medem. Cesta se postupně zužovala a měnila v malou krkolomnou pěšinku. Asi po deseti kilometrech, už hluboko v džungli, naši jízdu zastavil potok a za ním strmý kopec. Právě tam na nás čekali jeho dva kamarádi. Na zádech měli nůše, v jedné měli motorovou pilu a  v druhé plastové nádoby na med, za pasem mačety.  
A s nimi jsme se začali drápat do prudkého porostlého kopce. Nejprve jsme stoupali po úzké pěšince, ale i ta se brzy ztratila. 
V našich končinách, snad převážně vlivem televize, jsme nabyli představy, že džungle vždy roste v rovině. Může to však být velmi daleko od pravdy. Prodírat se džunglí mimo cesty, navíc ve strmém svahu, je mimořádně náročné. K tomu kulisu dělá ohlušující řev různých cikád a ptáků, všude kape voda, a panuje nesnesitelné vlhko. Sice neškodné, ale nepříjemné jsou všudypřítomné pijavice. Jsou to potvory, které vlezou naprosto všude. A umí se zakousnout oběma svými konci. Když je strhnete, tekoucí krev zastaví až přiložené tabákové listy. 
Na pijavice jsem už trochu zvyklý, a tak pro mne byl nejhorší výstup samotný. Nejsem už žádný mladík, počet křížků na mých bedrech jasně ukazuje dědkovská léta.  Postupně jsem tak začal padat na všechny čtyři a do strmého svahu postupoval se zatnutými zuby. Hmongové se mnou museli mít soucit, neboť sami by šli třikrát rychleji.
 
Výstup měl svoje opodstatnění. Včely si totiž staví svá hnízda v tropickém pralese nejčastěji v dutinách velkých stromů. A všechny níže položené stromy už byly dávno poraženy a proměněny v hmongské příbytky. Pohoří v severním Vietnamu dosahuje až 3000 m a my se přitom museli dostat minimálně do dvou tisíců. 
Cestou mně můj průvodce ukazoval, kde všude včely přebývají. Nechápal jsem to, já neviděl vůbec nic. Zato oni je byli schopni identifikovat i v obrovské dálce. Pokud dovolí počasí, med dobývají denně, a za celá léta si na včelstva vypěstovali obrovský cit.  
 
Konečně jsme dorazili k prvnímu hnízdu. V patě stromu ve velmi prudkém svahu Hmongové pilou vyřízli otvor a začali ven vytahovat jednotlivé plásty. Pracovali holýma rukama, bez jakékoliv ochrany. Plásty ukládali do plastového kbelíku.  Za půl hodiny bylo hotovo a vydali jsme se dále. Další hnízdo bylo ve výšce asi osmi metrů nad zemí. Hmongové velmi rychle z okolních kmenů sestavili jednoduchý žebřík a hnízdo vyřezali. Obdivoval jsem, jak se pohybují v korunách stromů s přímo opičí dovedností. Tentokrát naplnili kbelík téměř z poloviny, hnízdo bylo obrovské. 
 
U dalšího hnízda to bylo složitější. Hmongové mě varovali, abych se držel dále, že to jsou zvlášť agresivní včely. V tomto případně se již chránili starou roztrhanou sítí. 
A tak jsme postupovali dále a dále, a dobývali další a další hnízda. Při tom jsme ušli džunglí spoustu kilometrů, neboť hnízda byla od sebe velmi vzdálena. Čtenář může nabýt dojmu, že tam bylo včel spousta. Avšak to by byla mylná představa, ani já je jinde než bezprostředně u hnízda neviděl. 
Hmongové byli stále plni energie, já však byl už definitivně na konci svých sil.
Tak jsme se domluvili, že se rozdělíme, můj průvodce Khang se se mnou vrátí a Hmongové budou dále dobývat med. 
 
Ale ještě před rozdělením jsme se zastavili v jedné chýši, kterou si Hmongové v džungli zřídili, aby se nemuseli každý den vracet domů. Vybalili oběd, což byla v papíru zabalená hrouda suché rýže a k tomu v sáčku sušené rybičky. To bylo vše. Jídlo jsme zapíjeli vodou z potoka. Zde naštěstí vůbec není problém s vodou, všude je spousta pramenů a tečou zde četné potůčky.
Pro mě začal nejhorší úsek cesty s cílem dostat se zpět k našemu skútru. Spíše než o sestup se jednalo o jízdu po zádech či rovnou po zadku. Cestou se mně navíc rozpadla bota, a tak jsem byl nucen se prodírat džunglí částečně bos, zapadajíc do bahna. Problém je, že vůbec není možné odhadnout, po čem se šlape, vše je pokryté vrstvou vegetace. A pod ní se skrývá všechno možné: kameny, kmeny, liány, bahno, voda… Z pijavic už jsem si nic nedělal, byly mně skutečně jedno. Vlekl jsem se dál na samém pokraji svých sil. Stejně tak jsem ztratil strach z hadů, veškerou energii jsem soustředil na to se dostat zpět.  Kdyby mi někdo řekl, že je za mnou tygr, asi bych se ani neotočil. Byl jsem už totálně mimo. 
S jednou celou botou a druhou provizorně svázanou jsem se prodíral zpět s jediným cílem. Vrátit se.  V jednu chvíli mě zradila noha, a já se zřítil z prudkého svahu až na břeh potoka. Celý rozmlácený jsem zůstal ležet na zádech. Po prvním ohledání jsem zjistil, že naštěstí nemám nic zlomeného, a s pomocí průvodce, který ke mně mezitím sestoupal, jsem byl schopen vstát. S jeho podporou jsem po několika dalších hodinách dorazil ke skútru. Adrenalin fungoval, bolest jsem příliš nevnímal. Byl jsem zachráněn. 
V noci jsem ale už skučel a ráno zjistil, že mám celý pravý bok od pasu až k chodidlu kompletně modrý jako indigo. Paní domácí uvařila bylinky a začala o mne pečovat. 
 
Asi za dva dny jsem byl už jakž takž použitelný, a tehdy se právě oba Hmongové vrátili s plnými kbelíky plástů. Mohl jsem tak pozorovat další zpracování. Nejprve plásty roztřídili podle druhu včel, pak z nich odstranili špatné kusy a začali je jednoduše několikrát po sobě pasírovat. 
Tento med jsem si také přivezl domů. Nejsem žádný expert na med, ale je opravdu vynikající. Je poměrně řídký a vůbec necukernatí.  To je díky nízkému obsahu glukózy, včely totiž nejčastěji navštěvují květy kardamonu. 
 
V tomto textu nemám ambici rozebírat téma ochrany přírody. Hmongové jsou velmi chudí, a tak se chytají každé příležitosti, jak se uživit. V okolní džungli tak nemizí pouze včely, ale stěží narazíte na jakékoliv zvíře. Cokoliv Vietnamci najdou, ihned to zabijí a snědí. 
Tento výlet do džungle za medem lesních včel je také hezkou ukázkou, jak se dají poznávat daleké kraje.  Osobně to považuji za výrazně zajímavější, a hlavně poučné ve srovnání s výletem do Vietnamu, kde nasměrování internetem a různými průvodci se díváme na pagody, skály, kopce, tak, jako miliony lidí před námi a pouze si v 3D potvrzujeme to, co známe z fotografií. 
Cestování pak není jenom koukání, ale skutečně prožitek, poznání. Ale i prohlédnutí a pochopení. 

PROSBA – leden 2023   

Web byl kompletně předělán. Pokud najdete chybu, nefungující odkaz, nejde vám rozkliknout obrázek či mapa, napište na info@vietnamista.cz. Stejně tak, pokud jste na webu něco nenašli nebo máte-li nějaké doporučení… 
Pomůžete ostatním i sobě. Děkuji vám! 
 

 

novinky, aktuality

2.8.2022 Život s duchy
25.7.2022 Poupata zázvoru
18.9.2021 Bambusová krysa
 
 

info@vietnamista.cz  / veškeré kontakty