Maneki-neko, mávající kočička

Mèo thần tài vẫy tay  (mávající kočka štěstí), někdy zkráceně  Mèo thần tài nebo Mèo vẫy tay.  Nejznámější však je pod původním názvem Maneki-neko, zvoucí kočka. 
 
Asiaté si myslí, že když kočka zvedá pravou tlapku, přitahuje peníze, když levou tlapku, přitahuje zákazníky. Proto vás při vstupu do vietnamského obchodu často zdraví právě mávající kočička. 
 
My ji považujme za příklad strašného kýče, něco, co bychom si na stůl určitě nedali. Ale jakmile se o ní něco dozvíme, okamžitě začneme být tolerantnější, smířlivější a jsme připraveni si ji i vystavit. Najednou nemáme před sebou kus křiklavé kýčovité umělé hmoty s elektrickou ručičkou, ale symbol. A o symbol zde jde.

Řada z nás si myslí, že je to zvyk z Číny. Není tomu tak, symbol kočičky se zvednutou pracičkou, později mávající, pochází z Japonska. 
 
Někdy vidíme, že si kočička pacičkou omývá obličej. A právě zde je počátek tohoto zvyku. Japonci věří, že když si kočka omývá obličej, tak brzy dorazí návštěvník. Nálezy hliněných kočiček se zvednutou pacičkou omývající si uši jsou velmi staré a byly doloženy již z období dynastie Wei (386 až 534 n.l.). Avšak první písemný známý záznam o kočičce jako symbolu štěstí pochází až z roku 1852. 
 
Současně se traduje legenda o původu Maneki-neko, která vypráví, že v 17. století žil při jednom malém tokijském chrámu chudý mnich. Měl velmi těžký život, ale vždy se o jídlo dělil se svou milovanou kočičkou.  A jednou okolo projížděl samuraj, kterého právě zastihla bouřka. Ukryl se pod stromem ale všiml si, že z nedalekého chrámu na něj mává kočka. Tak opustil svůj úkryt a šel se schovat do chrámu. Právě v tom okamžiku úder blesku strom rozpoltil, takže pokud by pod ním samuraj zůstal, jistě by úder nepřežil. Naokata z vděčnosti celý chrám nechal opravit a zvětšit. Kočička mu nejen zachránila život, ale hlavně přinesla chrámu bohatství.
 
A tak se Maneki-neko,  v japonštině doslova "zvoucí kočka", stala symbolem štěstí a hojnosti. A dnes ji nacházíme všude od Číny po Japonsko na pultech recepcí hotelů, obchodů, krámků, ale i v domácnostech. 
Bývají obvykle bílé s barevnou kresbou. Pouze v Číně jsou dnes většinou zlaté. Původně bývaly hliněné, dřevěné, později keramické, dnes jsou nejčastěji z plastu. Na krku má Maneki-neko vždy červený obojek s rolničkou.

My Evropané mávání chápeme spíše jako pozdrav, Asiaté však gesto ohnutou packou chápou jako pozvání, přivolání pozornosti. 
 
V posledních desetiletích se navíc začaly Maneki-neko spojovat i s přáním štěstí při studiu, protože i úspěchy ve škole člověku nakonec přinášejí hojnost. A tak dnes k nezbytnému vybavení pokojíků studentů, ale i univerzitních studoven a knihoven patří  soška mávající kočičky.
 
 
Pokud vás to zaujalo klikněte na like, potěšíte, že jsem to nepsal jenom pro sebe. 
Zajímavost. Při psaní tohoto článku jsem nevěděl zda pracka nebo packa,..  Nikdy jsme nad tím nepřemýšlel.Mèo thần tài vẫy tay  (mávající kočka štěstí) někdy zkráceně  Mèo thần tài nebo Mèo vẫy tay.  Nejznámější ale pod původním názvem Maneki-neko, zvoucí kočka. 
Tvrdívá se, že když kočka zvedá pravou tlapku přitahuje peníze, když levou tlapku, přitahuje zákazníky. Na krku má Maneki-neko vždy červený obojek s rolničkou.
Když vstoupíte do vietnamského obchodu, často vás zaujme mávající kočička. My jí považujme za příklad strašného kýče, něco, co bychom si na stůl určitě nedali.
Ale jakmile se o ní něco dozvíme, okamžitě začněme být tolerantnější smířliví a jsme připraveni si jí i sami dát na stůl. Najednou nemáme před sebou kus křiklavé kýčovité umělé hmoty s elektrickou ručičkou, ale symbol. A o symbol zde jde.
Předně si řada z nás myslí, že je to zvyk z Číny. Není tomu tak, tento zvyk kočičky se zvednutou pracičkou, později mávající, pochází z Japonska. 
Víme, že kočička se někdy pacičkou omývá obličej. A z toho vše pochází. Japonci věří, že kočička, když si omývá obličej, tak brzy dorazí návštěvník. Nálezy hliněných kočiček se zvednutou pracičkou omývající si uši jsou velmi staré a byly nalezeny již v období dynastie Wei (386 až 534 nl). Ale první písemný známý záznam o kočičce jako symbolu štěstí je až z roku 1852. 
Současně se traduje legenda o původu Maneki-neko, která vypráví, že v 17. století žil při jednom malém tokijském chrámu chudý mnich. Měl velmi těžký život, ale vždy se o jídlo dělil se svou milovanou kočičkou.  A jednou okolo projížděl samuraj, kterého právě zastihla bouřka. Ukryl se pod stromem ale všiml si, že z nedalekého chrámu na něj mává kočička. Tak opustil svůj úkryt a šel se schovat do chrámu, a v tom okamžiku úder blesku strom rozpoltil a kdyby pod ním samuraj zůstal, jistě by úder nepřežil. A tak Naokata z vděčnosti celý chrám nechal opravit a zvětšit. Kočička, nejenom že mu zachránila život, ale hlavně přinesla chrámu bohatství.
A tak se Maneki-neko,  v japonštině doslova "zvoucí kočka", stala symbolem štěstí a hojnosti. A dnes jí nacházíme všude od Číny po Japonsko na pultech recepcí hotelů, obchodů, krámků ale i v domácnostech. 
Bývá obvykle bílá s barevnou kresbou. Pouze v Číně je dne většinou zlatá. Původně bývala hliněná, dřevěná, později keramická, dnes jsou nejčastěji z plastu. 
My Evropané mávání chápeme spíše jako pozdrav, Asiaté ale  gesto ohnutou packou chápaní jako pozvání, přivolání pozornosti. 
V posledních desetiletích se navíc začaly Maneki-neko spojovat i s přáním štěstí při studiu, protože i úspěchy ve škole člověku nakonec přinášejí hojnost. K nezbytnému vybavení pokojíků japonských studentů, ale i univerzitních studoven a knihoven – také patří tato soška mávající kočičky.
 
Zajímavost. Při psaní tohoto článku jsem nevěděl zda pracka nebo packa,..  Nikdy jsme nad tím nepřemýšlel.

PROSBA – říjen 2021   

Web byl kompletně předělán. Pokud najdete chybu, nefungující odkaz, nejde vám rozkliknout obrázek či mapa, napište na info@vietnamista.cz. Stejně tak, pokud jste na webu něco nenašli nebo máte-li nějaké doporučení… 
Pomůžete ostatním i sobě. Děkuji vám! 
 

 

novinky, aktuality

18.9.2021 Bambusová krysa
 
 

info@vietnamista.cz  / veškeré kontakty