Pohřeb u Bílých Thai

Pohřeb u bílých Thai
Ve Vietnamu vzhledem k množství menšin a vzhledem k jeho rozloze je velké množství různých pohřebních zvyklostí. Napříč ale všemi náboženstvími ve Vietnamu je rozšířený kult předků a tak pohřeb je ve Vietnamu největší a nejdůležitější „akce“. Naproti tomu narozeniny se často ani nepřipomínají.
Letos při mé návštěvě známých ve vesnici SonA u městečka Nghia Lo  den před mým příjezdem zemřel soused, kterého jsem znal.  Zemřel ve svých padesáti letech.  Až symbolicky následující den zahaloval kouř z pálené plastové plachty shromáždění pozůstalých. Všude přítomný zápach z pálených plastů a zdejší kouření machorky v bambusové voní dýmce která porazí i siláky, se na úmrtí v mladším věku výrazně projevuje. 
Protože už tak trochu patřím do rodiny, mohl jsem celý proces s nimi prožívat.
V domě souseda se již scházeli známí, aby vyslovili soustrast. Bylo to zvlášť smutné, protože to bylo v jejich zcela novém domě, který zemřelý právě dostavěl. Ještě byl prázdný.
Rakev zahalená dekou s obrázkem zemřelého ovívala květinami vdova, v koutě tloukli na buben a troubili na trubku muzikanti.
Před domem byl stolek s obálkami, do kterých přicházející vkládali peníze a psali na obálku svoje jméno, aby bylo poznat, kdo byl jak štědrý.
Pohřby a svatby patří k největším ekonomickým zátěžím a tím k velkým problémům u menšin. Protože se takových akcí účastní stovky lidí, znamená to pro návštěvníky velké výdaje téměř každý týden. Většina rodin žije v permanentním dluhu, v každé vesnici je někdo, kdo půjčuje peníze. A tak si i na tyto akce peníze půjčují a mnoho lidí to přivede na mizinu. Nelze se svatby, pohřbu, neúčastnit, nepřipadá v úvahu nepřispět. Na druhou stranu zadluženost má i pozitivní důsledky, protože ve vesnicích drží nad vodou mnoho malých prodejců. Ve městě by jim na dluh neprodali, ve vesnici ale ano, všichni se vzájemně znají.
Návštěvníkům vdova uvazuje na ruku provázky.  Bílá barva, která je v celé východní Asii barvou smuteční, je vidět hlavně v podobě bílých pruhů látky ovázaných okolo hlav a bílých košil. Ostatní části oděvu zůstávají beze změny, tzn. roztrhané džíny, umělohmotné pantofle, žabky.
Odpoledne jsem šel se skupinou asi patnácti kluků kopat hrob. Byl jsem překvapen kde se najednou vzali. Celkově to na mě vytvářelo dojem, jako by to pro ně byla zábava. Jako by šli rádi, jako by to pro ně byla vítaná příležitost se pobavit.  Vzali jsme rýče a lopaty, naložili na skútry a jeli asi 3 km k pohřebišti, nelze to nazvat hřbitovem.  Thai nepohřbívají v rýžových polích, ale obvykle na kraji vesnice je svah, kde jsou hroby. Většina hrobů je pouze nakupená hlína, v poslední době se ale i u Thai objevují betonové hroby se jménem zemřelého.
Připadalo mně, že místo pohřbu nemá žádný řád, prostě se rozlétli, ukázali na různá místa po krátké diskuzi, kterou jsem nepochopil místo náhodně zvolili. Vše probíhalo v jazyku Thai.
Na místo položili betelové listy s kůrou na talířek a současně na něj házeli mince s tím, zda padne panna nebo orel.  Aby si spíše potvrdili, že zvolili místo správně. Pak drn s betelovými listy vyrýpli a uložili na stranu, aby je dali později na rakev.
Kopání hrobu byla spíše taková legrace. Hlína je vlhká, tzn není potřeba použít krumpáč, stačí rýč. A při takovém počtu střídajících se kluků to nebylo příliš náročné. Postupně se ale počet kopáčů zmenšoval o ty, kteří si našli lepší zábavu. Začali hrát těsně vedle kopáčů hru pana-orel se čtyřmi bambusovými úlomky, dva byla pro odlišení ohněm začerněné.
Nejprve ten, kdo prohrál, musel vypít sklenici vody, kterou ale brzy nahradili rýžovicí. Nečekal bych při kopání hrobu tolik veselí.
Postupně se celá skupinka kopáčů přesunula pod bambusový přístřešek, kde pití pokračovalo.
Přístřešek tam byl evidentně postaven pávě pro tyto účely. Vedle přístřešku rozdělali oheň, kde začali opékat maso, které přivezla jedna žena na skútru spolu s dalším kanystrem rýžovice. Celkově ženy přítomny nebyly, pouze se staraly o zásobování. Vedle masa a rýžovice, přivážely vodu, bylo velké horko.
Prostě kopání byla spíše velká legrace, zábava. Celkově mám dojem, že život menšin se skládá z práce doplněné povídáním, jedením a popíjením. A pro popíjení je dobrá každá příležitost.
Další den byl vlastní pohřeb. Průvod měl přesné uspořádání, a přestože jsem neměl vůbec problém si udělat pár fotek, krátké video, většina z nich mne znala, zpředu jsem si průvod vyfotit nemohl, tam jsem nesměl.
Zcela vpředu šla šamanka, která při cestě zapalovala ohně u kraje cesty. Manželka zesnulého, dcera a matka zůstaly doma, průvodu a vlastního pohřbu se blízké ženy bílých Thai neúčastní.
Současně se nesla slepice a také na skútru přivezli vezli kameny které vylovili s místní říčky. Ty jsou později použity na vstupní otvor do hrobu.
Celkově vlastního pohřbu se účastnilo velmi málo žen. Přestože vše probíhalo v jazyku Thai, šamanka mluvila vietnamsky, četla z textů psaných starými čínskými znaky. Toto umění ovládá už dnes velmi málo Vietnamců.
Bohužel prostředí mne moc nedovolovalo se ptát, navíc můj kamarád na tom s angličtinou je špatně a je mladý, sám ze zvyků toho věděl velmi málo . Také jsem pochopil, že některé zvyky dělají bezmyšlenkovitě, bez toho, aniž by se sami zajímali, proč to tak dělají, co to symbolizuje.
Mezi mnoha zvyky mne ale zaujal provázek natažený od rakve na povrch, po kterém se dostane duše zemřelého z hrobu do nebe.
Slepice se už nezabíjí, pouze symbolicky jí přinesli k hrobu.  
Celkově na mne pohřeb působil zcela odlišně proti zvykům u nás. U nás nepřipadá v úvahu, že by se někdo zasmál, celý pohřeb je soustředěn na zemřelého. Zde mně to spíše připomínalo běžnou součást života, zítra zase na pole, třeba bude zase nějaká jiná zábava. Možná je to dáno i velkým množstvím účastníků, kdy velká většina z nich zemřelého sotva znala, možná tvrdou realitou života.
Závěr dne byl velmi zajímavý zvlášť pro mne, protože při cestě do blízkého městečka Nghia Lo  kde většina obyvatel je Thai, jsem náhodu narazil na pohřeb černých Thai. Přestože žijí tak blízko, jsou často i promíchaní, jejich pohřeb se zásadně liší. Černí Thai neukládají zemřelého do země ale přímo na pohřebišti ho na hranici spálí.

Ve Vietnamu existuje vzhledem k množství menšin a rozloze země velké množství různých pohřebních zvyklostí. Avšak napříč všemi náboženstvími je zde rozšířen kult předků - a proto je pohřeb největší a nejdůležitější „akcí“. Naproti tomu narozeniny se často ani nepřipomínají.

Během mé letošní návštěvy ve vesnici SonA u městečka Nghia Lo mým známým (den před mým příjezdem) zemřel soused, kterého jsem znal.  Bylo mu teprve padesát let.  Následující den při pohřbu kouř z pálené plastové plachty symbolicky halil shromáždění pozůstalých. Myslím totiž, že všudypřítomný zápach z pálených plastů a kouření machorky v bambusové vodní dýmce, která porazí i siláky, se na úmrtí v mladším věku výrazně projevuje. 

Protože už tak trochu patřím do rodiny, mohl jsem celý proces prožívat.

V domě souseda se nejprve scházeli známí, aby vyslovili soustrast. Bylo to zvlášť smutné, protože smuteční návštěvy se konaly ve zcela novém domě, který zemřelý nedávno dostavěl. Ještě byl prázdný.

Rakev zahalená dekou s obrázkem zemřelého ovívala květinami vdova, v koutě muzikanti tloukli na buben a troubili na trubku.

Před domem byl stolek s obálkami, do kterých příchozí vkládali peníze a na obálku se nezapomněli podepsat, aby jejich štědrost neunikla pozornosti.

Pohřby a svatby jsou pro menšiny ve Vietnamu velkým problémem, neboť s sebou nesou značnou ekonomickou zátěž. Těchto akcí se někdy účastní i stovky lidí, což pro návštěvníky znamená výdaje téměř každý týden v roce. Svatby nebo pohřbu se nelze neúčastnit, nepřispět nepřipadá v úvahu. A tak si i na tyto akce peníze půjčují, což mnoho lidí přivede na mizinu. Většina rodin žije v permanentním dluhu a každá vesnici má někoho, kdo půjčuje peníze.  Na druhou stranu zadluženost má i pozitivní důsledky, protože ve vesnicích drží nad vodou mnoho malých prodejců. Ve městě by jim na dluh neprodali, ve vesnici však ano, neboť všichni se vzájemně znají.

Návštěvníkům vdova uvazuje na ruku provázky.  Bílá barva, která je v celé východní Asii barvou smuteční, je vidět hlavně v podobě bílých pruhů látky ovázaných okolo hlav a bílých košil. Ostatní části oděvu zůstávají beze změny, tzn. roztrhané džíny, umělohmotné pantofle, žabky.

Odpoledne jsem šel se skupinou asi patnácti kluků kopat hrob. Byl jsem překvapen, kde se najednou vzali. Celkově to ve mně vytvářelo dojem, jako by to pro ně byla zábava. Jako by šli rádi, jako by to pro ně byla vítaná příležitost pobavit se.  Rýče a lopaty jsme naložili na skútry a jeli asi 3 km k pohřebišti, které ani nelze nazvat hřbitovem.  Thai nepohřbívají v rýžových polích, ale obvykle mívají na kraji vesnice  svah s hroby. Většinou jde pouze o navršenou hlínu, v poslední době se však i u nich objevují betonové hroby se jménem zemřelého. 

Připadalo mně, že místo pohřbu nemá žádný řád, prostě se rozlétli, ukazovali kolem sebe a po krátké mně nesrozumitelné diskuzi místo náhodně zvolili. Vše probíhalo v jazyku Thai.

Na zem nejprve položili talířek s betelovými listy s kůrou, na který pak házeli mince s tím, zda padne panna nebo orel.  Poté drn s betelovými listy vyrýpli a uložili na stranu, aby je později dali na rakev.

Kopání hrobu byla spíše taková legrace. Hlína je vlhká, takže není potřeba použít krumpáč, stačí rýč. A při velkém počtu střídajících se kluků to nebylo příliš náročné. Postupně se však počet kopáčů zmenšoval, neboť někteří z nich si našli lepší zábavu. Začali těsně vedle kopáčů hrát hru panna-orel se čtyřmi kousky bambusu, z nichž dvěma začerněnily konce ohněm.

Kdo prohrál, musel nejprve vypít sklenici vody. Tu ale brzy nahradili rýžovicí. Tolik veselí jsem při kopání hrobu nečekal. Následně se celá skupinka kopáčů přesunula pod bambusový přístřešek, kde pití pokračovalo.

Přístřešek tam byl evidentně postaven právě pro tyto účely. Vedle přístřešku rozdělali oheň a začali na něm opékat maso, které přivezla jedna žena na skútru spolu s dalším kanystrem rýžovice. Celkově ženy přítomny nebyly, pouze se staraly o zásobování. Vedle masa a rýžovice přivážely vodu, protože bylo velké horko.

Celkově jsem získal dojem, že život menšin se skládá z práce doplněné povídáním, jedením a popíjením. A pro popíjení je  každá příležitost dobrá.

Další den byl vlastní pohřeb. Průvod měl přesné uspořádání, a přestože jsem obecně neměl problém si udělat pár fotek nebo natočit krátké video (většina lidí mne znala), průvod jsem zepředu vyfotit nemohl - tam jsem nesměl.

Úplně první šla šamanka, která při okrajích cesty zapalovala ohně. Manželka zesnulého, dcera a matka zůstaly doma, průvodu a vlastního pohřbu se blízké ženy bílých Thai neúčastní.

Současně se nesla slepice a na skútru se vezly kameny vylovené z místní říčky. Ty jsou později použity na vstupní otvor do hrobu.

Vlastního pohřbu se účastnilo velmi málo žen. Přestože vše probíhalo v jazyku Thai, šamanka mluvila vietnamsky, četla z textů psaných starými čínskými znaky. Toto umění ovládá už dnes velmi málo Vietnamců.

Prostředí mi bohužel moc nedovolovalo se ptát a můj kamarád ve vesnici je na tom s angličtinou dost špatně a sám je mladý, což znamená, že ze zvyků toho věděl velmi málo. Zároveň jsem pochopil, že některé zvyky lidé dělají bezmyšlenkovitě, bez toho, aniž by se sami zajímali, proč to tak je a co to symbolizuje.

Mezi mnoha zvyky mne zaujal provázek natažený od rakve na povrch, po kterém se duše zemřelého dostane z hrobu do nebe.

Slepice se už nezabíjí, pouze ji symbolicky přinesli k hrobu.  

Ve srovnání s pohřby u nás jsem získal hodně odlišný dojem. V Česku nepřipadá v úvahu, že by se někdo zasmál, celý pohřeb je soustředěn na zemřelého. 

Ve Vietnamu mně to spíše připomínalo běžnou součást života. Něco jako: "zítra musíme na pole, zase bude nějaká jiná zábava". Možná je to dáno množstvím účastníků, možná tvrdou realitou života.

Závěr dne byl pro mne obzvlášť zajímavý, protože při cestě do blízkého městečka Nghia Lo, kde je většina obyvatel z menšiny Thai, jsem náhodu narazil na pohřeb Černých Thai. Přestože žijí tak blízko a často jsou i promíchaní, jejich pohřeb se zásadně liší. Černí Thai neukládají zemřelého do země, ale přímo na pohřebišti ho na hranici spálí.

pohřeb Černých Thai 
 

 

PROSBA – červen 2022   

Web byl kompletně předělán. Pokud najdete chybu, nefungující odkaz, nejde vám rozkliknout obrázek či mapa, napište na info@vietnamista.cz. Stejně tak, pokud jste na webu něco nenašli nebo máte-li nějaké doporučení… 
Pomůžete ostatním i sobě. Děkuji vám! 
 

 

novinky, aktuality

18.9.2021 Bambusová krysa
 
 

info@vietnamista.cz  / veškeré kontakty