Nikdy nezapomenu na šok, když jsem prvně viděl škubat na trhu malé ptáčky zaživa a paní se k tomu ještě usmívala.   Skoro jsem se z toho sesypal. Nechápal jsem. To jsou fakt tak cyničtí? 

Ale od té doby jsem byl ve Vietnamu mnohokrát. Ne že bych to začal schvalovat, ne že bych to přestal vnímat, ale začal jsem tomu pomalu rozumět.

 

Vietnamci opravdu přistupují ke zvířatům jako k věcem. Neuvědomují si, že i zvířata cítí bolest. Donedávna chovali medvědy na žluč a vymlátili jim zuby, aby je nepokousali. Zabíjí na trhu slepice, kachny, tak, že jim nejprve naříznou krk a vypouští krev, chovají se k nim velmi drasticky. Do malých klecí je nacpou, co se jich vejde. A oni se při tom navíc usmívají, kdyby to bylo alespoň bez úsměvu.

 

Historicky se člověk vždy choval tak, aby to pro něj bylo co nejlepší. Aby nejlépe přežil. Cit, soucit pro ně znamenal velmi málo. Zabil zvíře, svázal mu nohy, nebo pokud neměl čím, klidně mu zlomil nohy, křídla, a držel ho do doby, než ho potřeboval sníst. Zabil bez soucitu nejen zvíře, ale i nepřátele a často i jeho děti. Choval se "racionálně". Z dětí nepřátel by vyrostli další nepřátelé. 

 

Teprve postupně, jak začal člověk bohatnout, si začal dopřávat „luxusu“, který k životu už není nevyhnutelně potřeba, to je více citu, soucitu. Ale cit, soucit, tak jak ho známe dnes, není vrozený, není v genech. S jedinou výjimkou, vztah k svým mláďatům někdy i vztah k svého rodu. 

Svět není jako Evropa v roce 2024. Názor, že mají televizi a tam se mají podívat, jak žijeme my a podle toho také tak žít, je hodně naivní.  Na mnoha místech světa, dokonce na jeho většině, stále převládá boj o přežití, a pokud ne přímo boj, tak vztah k ostatním (nejen zvířatům ale i lidem) je výrazně na nižší úrovni proti vztahu k sobě, k vlastní rodině, k vlastnímu rodu. Nelze změnit myšlení v jedné generaci.

Každá společnost prochází vývojem. Ve Vietnamu před 100 lety ještě minimum domácností mělo elektřinu. U nás už v té době všechny. A to není tak dávno, kdy i u nás bylo normální chytat zvěř do želez, kdy psi byli uvázáni na řetězu, kdy se vykrmovaly husy, kdy jsme jedli psy, kočky, slavíky.  NIKDO se nad tím nepohoršoval, NIKDO s tím neměl problém. Bylo to NORMÁLNÍ.

 

A když to slyšíme dnes, protáčejí se nám oči. 

Není od věci přirovnání   kdy pro nás byla NORMÁLNÍ zakouřená hospoda, nikdo se nad tím nepozastavoval, nedovedl si to představit jinak.  Na vesnicích nebyly popelnice, odpadky se vozily do lesa. Starší jistě pamatují. 

Stejně ve Vietnamu. Mnoho těchto a jiných zvyků je stále normální. Lidé se do toho narodili, vidí to všude okolo sebe, nemají problém. A jsme-li na to zvyklí, neměníme to. 

Paní na trhu škube ptáčka, neví že to je špatně, nikdy neslyšela, že to je špatně. Nemá lednici, živý ptáček se nekazí. Slepice se zlomenými křídly neuletí.  Proč to neudělat? Její chování můžeme registrovat, můžeme se ho snažit změnit, ale určitě paní nemůžeme dehonestovat, urážet, vyvyšovat se nad ni. 

 

Dokonce jsem četl názor, vždyť ani malé děti se nechovají ke zvířatům bezohledně. Jenže tento názor je právě výsledek naší televize, výchovy, je zcela mylný. Vychází z chování „našich“ dětí, kdy je od mala učíme se bát hada, vzít ho do ruky. Nebo dokonce si hrát se švábem, s myší, jim ani nedovolíme. Děti vyrostlí v přírodě jsou zvlášť bezcitní ke zvířatům a hmyzu. Je to jejich první hračka v životě.

Postupně jak se společnost vyvíjí, bohatne, naše mysl se více zabývá věcmi jako bolest druhých, soucit. Je to něco navíc, co nepotřebujeme k přežití. 

 

Náš omezený pohled na svět negativně posiluje televize, internet. Drsné obrázky jsou cenzurované, lidé dnes většinou prvně vidí maso v plastikovém obalu v Lídlu. Nikdo si nedovolí uveřejnit přímo proces zabíjení. Vyrůstáme ve sterilním prostředí a když se s tím setkáme, jsme šokováni. 

Lidé pracující na jatkách s tím nemají problém, ale většina lidí, kdyby to viděla, tak propadne mdlobám. Většina z nás nikdy nebyla na jatkách. Ale ve Vietnamu se stále běžně prodávají živá zvířata na jídlo.  Ti kteří běžně doma zabíjí zvířata, mají logicky práh citu jinde. Není proto nelogické, že hlasy týkající se ochrany zvířat vycházeí téměř vždy z městských oblastí, od lidí, kterým se zatočí hlava při pohledu na myš v pastičcce na myši.  

 

Byl jsem osočován, že takové věci z Vietnamu uveřejňuji.  Že to dokonce propaguji, což samozřejmě není pravda. Ale jsem rád, že jsem to viděl. Nejenom že jsem se dozvěděl, jak se i u nás dříve chytali ptáci na lep, je to kus naší historie, nevěděl jsem, jak se to dělá. Jsem dokonce i rád, že jsem viděl to škubání živých ptáčků. Protože když nám to někdo vypráví, nevnímáme to tak a hlavně, zavíráme před tím oči. Jenom když věci poznáme, můžeme je řešit, napravit.

 

Ten článek určitě není o obhajování, ale o porozumění. 

 

Jistě, nemůžeme tento stav přehlížet pouze s tím, je to jejich kultura. Určitě máme pomáhat se vzděláním.  Stejně jako nemůžeme přehlížet, když někde ukamenují ženu, protože nedodržuje tradice.  Musíme se snažit, aby pochopili, že to je špatně. A to někdy trvá hodně dlouho.

 

Ale dokud neví, že to je spatně, nemůžeme po nich plivat, dehonestovat je, urážet. 

 

Historie zná dobu, kdy se v Římě házeli lidé lvům a celé město nad tím v aréně jásalo. Byla doba kdy Aztékové obětovávali děti pro lepší úrodu, pro lepší počasí.  Ano, dnes víme, že to je strašné. Ale tehdy to nevěděli. Bylo to pro ně normální.

Dnes naštěstí už ve Vietnamu vznikají organizace, které se tomu snaží bránit, pomáhají se vzděláním,.. Organizace chránící faunu Vietnam potřebuje. 

 

Ale dokud se nezmění myšlení lidí, nemůžeme, nesmíme, je odsuzovat  

 

Další zajímavé články. Zde. Pokud se na této stránce také zaregistrujete, dostanete příležitostně iínformace o přednáškách, změn ve vízech.