Tři velcí muži Asie

Tři „velcí muži Asie“
V Indii Ghandí, v Číně Mao Ce-tung a ve Vietnamu Ho Chi Minh jsou svými národy mimořádně uctíváni. 
Co mají tito muži společného? Snad jedině to, že všichni jsou zobrazeni na dnešních bankovkách.
I když Mao i „strýček Ho“ byli komunisté, Ho Chi-Minh měl daleko blíže ke Ghándímu než k Maovi. 
Mao byl jednoznačně masový vrah, skutečný zaslepený komunista, který věřil v úspěch komunismu, věřil že správným řízením lidu zajistí prosperitu. Byl ochotný obětovat kohokoliv pro svůj cíl. Systémem, když se kácí les, létají třísky. A že těch třísek létalo. Srovnání se Stalinem je zde na místě. 
Ale jaký byl rozdíl mezi Ghándím a „strýčkem Ho“? Nejprve v čem byli téměř totožní. Oba byli velmi asketičtí, nechtěli pro sebe nic, žádné hmotné nebo nehmotné statky, sami žili v chudobě. Ale současně byli ochotní udělat pro svůj národ vše, osvobodit ho od vlády kolonizátorů. Oby byli velcí charizmatičtí vůdcové. 
Byli to skuteční Osvoboditelé. Oba byli mimořádně vzdělaní, oba pobývali v zemích svých kolonizátorů, kde pracovali, vzdělávali se. Oba zemřeli ve věku 79 let…. 
Ale jeden obrovský rozdíl je rozdělil. Zjednodušené řečeno, Ghándí bojoval slovem a perem, Ho Chi Minh mečem. Toto ale určitě nebylo dáno jenom jejich přístupem, vlastností, velký podíl na tom měli sami kolonizátoři. 
Dekolonizace
Americký prezident Franklin Roosevelt a britský premiér Winston Churchill se k principu dekolonizace přihlásili již v Atlantické chartě, kterou podepsali 14. srpna 1941 na americkém křižníku Augusta u Newfoundlandu. V bodě 3 tohoto prohlášení učinily dvě hlavy států tento závazek: „Respektují právo všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou budou žít; a přejí si, aby byla navrácena suverénní práva a samospráva těm, kteří o ně byli násilně zbaveni.“
Zatímco Spojené státy obecně podporovaly koncept národního sebeurčení, měly také silné vazby na své evropské spojence, kteří měli na své bývalé kolonie imperiální nároky.
V letech 1945 až 1960 získaly tři desítky nových států v Asii a Africe autonomii nebo úplnou nezávislost na svých evropských koloniálních vládcích.
Nad těmito zeměmi ale okamžitě roztáhli chapadla moskevští diktátoři. Čína zpočátku ne, ta měla dost starostí se sebou. Západ na jednu stranu ohajoval nezávislost zemí, na druhou stranu nechtěl velkou část světa přenechat komunistické diktatuře. 
Události jako indonéský boj za nezávislost na Nizozemsku (1945–50), vietnamská válka proti Francii (1945–54), a nacionalistické a prohlašované socialistické převzetí Egypta (1952) a Íránu (1951) posloužily k posílení těchto obav, i když nové vlády se přímo nespojily se Sovětským svazem.
Proč byl boj Ghandího a Ho Chi Minha jiný? 
V návaznosti na Atlantskou chartu Anglie nemohla držet Indii silou.  A tak přes počáteční váhání a přešlapy začala Anglie s Ghándím jednat.
Francie na tom byla ale jinak. Sláva Francie s koncem druhé světové války silně pohasla a ve srovnání s Anglií začala hrát druhé housle.
Jejich urputná snaha udržet Francouzskou Indočínu silou jenom zažehla oheň, kterého v okamžitě využil Sovětský svaz a následně ihned Čína. A s jejich pomocí Francie skutečně prohrála.
Do jaké míry byl Ho Chi Minh skutečný zapálený komunista vlastně nevíme. Jisté je že to byl především nacionalista a že Sovětský svaz a Čínu potřeboval, využil ke svému boji. Je i možné (ne ale jisté) že by se komunistické doktríny vzdal, kdyby s ním tehdy Francie začala jednat jako Anglie s Ghándím.
Spojené státy proto odmítli jednat s Ho Chi Minhem, a místo něj se spojili s Ngo Dinh Diemem na jihu, což byl obrovský antikomunista a nacionalista. Měl ty vlastnosti, které Američané potřebovali. Ale velmi se v něm zmýlili. Byl to neschopný korupčník, který svojí vinou skončil s kulkou v hlavě. Američané zanechali marného boje, charisma Ho Chi Minha se rozšířilo i na jihu. A tak Ho Chi Minh osvobodil celou zemi od cizáků. A bylo už jedno, zda to byli Francouzi nebo Američané.
Gándhí i Ho Chi Minh byli schopni osvobodit své země od cizí nadvlády. Gándhí to udělal pokojným porušováním zákonů, bojkoty, protesty a půsty. Ho Chi Minh zvolil násilnější cestu a vyhnal Francii vojenskou silou s pomocí jiných komunistických zemí. I když se tito dva vůdci mohou zdát drasticky rozdílní ve svém vnímání toho, jak bojovat za to, v co věří, oba měli stejný cíl sjednotit svou zemi, což se jim oběma podařilo. 
Ano, nevíme, jak by se Ho Chi Minh zachoval jako vládce svobodné země, poválečné excesy už nezažil.
Neboli Ho Chi Minh a Ghándí si poklonu zaslouží, Mao ne. 
V Indii Gandhí, ve Vietnamu Ho Chi Minh a v Číně Mao Ce-tung jsou svými národy mimořádně uctíváni. 
Co mají tito muži společného? Snad jedině to, že všichni jsou zobrazeni na dnešních bankovkách.
I když Mao i „strýček Ho“ byli komunisté, Ho Chi Minh měl výrazně blíže ke Gándhímu než k Maovi. 
 
Mao byl jednoznačně masový vrah, skutečný zaslepený komunista, který věřil v úspěch komunismu, věřil že správným řízením lidu zajistí prosperitu. Byl ochotný obětovat kohokoliv pro svůj cíl. Systémem, když se kácí les, létají třísky. A že těch třísek létalo. Srovnání se Stalinem je zde na místě. 
 
Ale jaký byl rozdíl mezi Gándhím a „strýčkem Ho“? Nejprve v čem byli téměř totožní. Oba byli velmi asketičtí, nechtěli pro sebe nic, žádné hmotné a nehmotné statky, sami žili skromně. Ale současně byli ochotní udělat pro svůj národ vše, osvobodit ho od vlády kolonizátorů. Oby byli velcí charizmatičtí vůdcové. 
Oba byli mimořádně vzdělaní, oba pobývali v zemích svých kolonizátorů, kde pracovali, vzdělávali se. Oba zastihla smrt ve věku 79 let. 
Ale jeden obrovský rozdíl je rozdělil. Zjednodušené řečeno, Gándhí bojoval slovem a perem, Ho Chi Minh mečem. Toto ale určitě nebylo dáno jenom jejich přístupem, vlastností, velký podíl na tom měli sami kolonizátoři. 
 
Dekolonizace
Americký prezident Franklin Roosevelt a britský premiér Winston Churchill se k principu dekolonizace přihlásili již v Atlantické chartě, kterou podepsali 14. srpna 1941 na americkém křižníku Augusta u Newfoundlandu. V bodě 3 tohoto prohlášení učinily tyto dvě hlavy států závazek: „Respektují právo všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou budou žít; a přejí si, aby byla navrácena suverénní práva a samospráva těm, kteří o ně byli násilně zbaveni.“
Zatímco Spojené státy obecně podporovaly koncept národního sebeurčení, měly také silné vazby na své evropské spojence, kteří měli na své bývalé kolonie imperiální nároky.
V letech 1945 až 1960 získaly tři desítky nových států v Asii a Africe autonomii nebo úplnou nezávislost na svých evropských koloniálních vládcích.
 
Nad těmito zeměmi ale okamžitě roztáhli chapadla moskevští diktátoři. Čína zpočátku ne, ta měla dost starostí sama se sebou. Západ na jednu stranu ohajoval nezávislost zemí, na druhou stranu nechtěl velkou část světa přenechat moskevské komunistické diktatuře. 
Události jako indonéský boj za nezávislost na Nizozemsku (1945–50), vietnamská válka proti Francii (1945–54), a nacionalistické a prohlašované socialistické převzetí Egypta (1952) a Íránu (1951) posloužily k posílení těchto obav, i když nové vlády se přímo nespojily se Sovětským svazem.
 
Proč byl boj Gandhího a Ho Chi Minha jiný? 
V návaznosti na Atlantskou chartu Anglie nemohla držet Indii silou.  A tak přes počáteční váhání a přešlapy začala Anglie s Gándhím jednat. Francie na tom byla ale jinak. Sláva Francie s koncem druhé světové války silně pohasla a ve srovnání s Anglií začala hrát druhé housle.
 
Jejich urputná snaha udržet Francouzskou Indočínu silou jenom zažehla oheň, kterého okamžitě využil Sovětský svaz a následně ihned Čína. A s jejich pomocí Francie skutečně prohrála.
Do jaké míry byl Ho Chi Minh skutečný zapálený komunista vlastně nevíme. Jisté je že to byl především nacionalista a že Sovětský svaz a Čínu potřeboval, využil ke svému boji. Je i možné (ne ale jisté) že by se komunistické doktríny vzdal, kdyby s ním tehdy Francie začala jednat jako Anglie s Gándhím.
 
Pro komunistické zaměření Ho Chi Minha byl proto automaticky nepřítelem Spojených států, které se místo něj spojily s Ngo Dinh Diemem na jihu, což byl obrovský antikomunista a nacionalista. Měl ty vlastnosti, které Američané potřebovali. Ale ti se v něm velmi zmýlili. Byl to neschopný korupčník, který svojí vinou skončil s kulkou v hlavě. Američané zanechali marného boje a následně se ještě více charisma Ho Chi Minha rozšířilo i na jihu. A tak Ho Chi Minh osvobodil celou zemi od všech cizáků. A bylo už jedno, zda byli ve Vietnamu s cílem si ho podrobit, nebo bránit expanzi komunizmu.
 
Gándhí i Ho Chi Minh osvobodili své země od cizí nadvlády. Gándhí to udělal pokojným porušováním zákonů, bojkoty, protesty a půsty. Ho Chi Minh zvolil násilnou cestu a vyhnal Francii a později USA vojenskou silou s pomocí jiných komunistických zemí. I když se tito dva vůdci mohou zdát drasticky rozdílní ve svém vnímání toho, jak bojovat za to, v co věří, oba měli stejný cíl sjednotit svou zemi, což se jim oběma podařilo. 
 
Rozumím, že Ho Chi Minha uctívají Vietnamci jako svého Osvoboditele. On jím skutečně byl. 
 
Neboli Ho Chi Minh a Gándhí si obrovskou úctu zaslouží, Mao ne. 
 
 

 

PROSBA – listopad 2022   

Web byl kompletně předělán. Pokud najdete chybu, nefungující odkaz, nejde vám rozkliknout obrázek či mapa, napište na info@vietnamista.cz. Stejně tak, pokud jste na webu něco nenašli nebo máte-li nějaké doporučení… 
Pomůžete ostatním i sobě. Děkuji vám! 
 

 

novinky, aktuality

2.8.2022 Život s duchy
25.7.2022 Poupata zázvoru
18.9.2021 Bambusová krysa
 
 

info@vietnamista.cz  / veškeré kontakty