Z Vietnamské mentality. Ve Vietnamu je umění řemeslo.

S dalším a dalším poznáváním Vietnamu si více všímám rozdílů mezi mentalitou Vietnamců (Asiatů) a Evropanů a některé rozdíly jsou mimořádně zajímavé.
 
Je to ale dáno nejenom jinou kulturou, zvyky, ale především dobou. Život ve Vietnamu je někde jako u nás před stovkami let. Sice mají skútry, mobily, ale mnohde to původní život zásadně nemění. Například bylo až k zasmání, když jsem viděl Vietnamce jako chytal do sítí zpěvné ptáky na jídlo a jako lákadlo tam položil mobil se zapnutým zvukem zpěvu ptáků.
Můžeme rychle změnit techniku, ale ne mentalitu.
Je všeobecně známá věc, že Vietnamci na rozdíl od nás nemají život rozdělený na vydělávání peněz a utrácení. Kdy naopak my v co nejkratším čase sledujíc produktivitu se snažíme vydělat co nejvíce peněz a pak jdeme z práce domů a utrácíme. Vietnamci mají toto zcela propojeno. Také se ve Vietnamu nerozděluje týden na pracovní dny a víkendy, neexistuje pevně daná otevírací doba. Ano ve městech, a hlavně vznikem velkých firem a obchodních řetězců, se to mění. 
Když projíždíme vesnicemi, jedeme okolo lesa, řeky, vidíme, že všude někdo pracuje. Pokud je u řeky, jezera, určitě se tam nevozí na lodičce pro zábavu, pro požitek, určitě neleží jen tak na břehu. Ale zcela jistě chytá ryby. Ty také ne pro zábavu, ale aby měl co jíst.  Zvlášť na vesnicích je to dobře viditelné. Téměř každého, koho vidíme, je nějak přímo spojen s prací.  
Ve Vietnamu je spousta „království“. Projíždíme vesnicí, kde všichni vyrábí cihly. Pak jinou, kde všichni pěstují okurky, pak zase vesnicí plnou keramických nádob na zemřelé a další, kde v každém domě vidíme vyrábět konické klobouky. Narazíme i na vesnici, kde všichni vyrábí překrásné obrazy nalepováním kamínků na plátno, nebo na vesnici, kde se obrazy vyšívají. 
A tak také narazíme i na vesnice, oblasti, kde jsou všichni řezbáři. Sochaři. Samozřejmě například sochařství napomáhá okolní příroda, kamenolomy s mramorem…
Najedou jsme obklopeni spoustou výroben, továren na umění. Jenže zde přes obrovskou krásu výsledných produktů musíme se slovem umění zacházet opatrně. Ano, my chápeme sochařství, řezbářství, malířství, výhradně jako umění. Sochařem, řezbářem,  se stane ten, koho to baví, má talent, zajímá ho to a je samozřejmě zručný, má „umělecký pohled“.  Skutečné umění je spojeno s invencí, s novými nápady. Asi bychom Leonarda da Vinci nepovažovali za velkého  umělce, kdyby uměl malovat jenom obrázky Mony Lisy.
Tak tomu ale ve Vietnamu není. 
Sochařem (řezbářem, malířem,..)  se stane ten, kdo v dané vesnici, oblasti žije a je samozřejmě zručný, umí dobře používat ruce. A ten neustálým opakování stále stejného začne vyrábět i fantastická díla.   
I když při pohledu do obchodu s jejich výrobky stojíme s otevřenými ústy nad překrásnými díly, musíme si uvědomit, že jsou ve velké většině vyrobeny „stroji. Stroji z lidí. Každý pracovník je zaměřen na určité motivy, díla, a ta neustále opakuje. Často desítky let, celý život.  
 
Řezbářství, sochařství, keramická výroba, ale i malířství .. je zdroj obživy. Vyřezává se výhradně pro peníze.  
Není to ale výroba pro turisty. Prodej výšivek v např. v okolí Sapy s tímto vůbec nesouvisí.
Vietnamci milují vyřezávané obrovské sedačky, postele, keramické vázy. V bohatých domech si majitelé na stěny věší vyřezávané, vyšívané obrazy, případně zhotovené z kamínků. 
 
Zatímco v Evropě to chápeme výhradně jako umění a také dnes řezbářem  je výhradně ten, koho to baví. To je diametrální rozdíl.  Pozorovat rozdíly mentality, života, snažit se nahlédnout do jejich duší, je právě na Asii to nejzajímavější.
 
Jaký je rozdíl mezi dělníkem, který vyrábí cihly a tím, který vyrábí překrásné malované vázy? Jistě ten, že ten první to má jednodušší a také nemusí nic moc umět. Ten druhý už je šikovný, schopný, prostě umí.  Ale to ještě neznamená, že to není také dělník, řemeslník. 
 
V současné době s téměř explodující životní úrovní se ve Vietnamu samozřejmě věci mění a vznikají i fantastická umělecká díla.    
Jednou jsem chtěl od řezbáře v horách, který mne oslnil svými draky na vyřezávaných postelích, aby mně vyřezal lodičku. Jak jsem byl naivní. Ale tehdy jsem toto vše pochopil. Zde. 
 

Nerad bych aby tento příspěvek vyzněl špatně, proti Asiatům. Ve vietnamské společnosti je mnoho umělců, stejně jako na celém světě.  Mezi těmito dělníky je mnoho umělců, ale všichni to zdaleka nejsou. 

Naopak, tako výroba je něco navíc, něco co my nemáme. Z vietnamské mentality
Ve Vietnamu je umění řemeslo
S dalším a dalším poznáváním Vietnamu si více všímám rozdílů mezi mentalitou Vietnamců (Asiatů) a Evropanů a některé rozdíly jsou mimořádně zajímavé.
Je to ale dáno nejenom jinou kulturou, zvyky, ale především dobou. Život ve Vietnamu je někde jako u nás před stovkami let. Sice mají telefony, mobily, ale mnohde to původní život zásadně nemění. Například bylo až k zasmání, když jsem viděl Vietnamce jako chytal do sítí zpěvné ptáky na jídlo a jako lákadlo tam položil mobil se zapnutým zvukem zpěvu ptáků.
Můžeme rychle zemnit techniku, ale ne mentalitu.
Je všeobecně známá věc, že Vietnamci na rozdíl od nás nemají život rozdělený na vydělávání peněz a utrácení. Kdy naopak my v co nejkratším čase sledujíc produktivitu se snažíme vydělat co nejvíce peněz a pak jdeme z práce domů a utrácíme. Vietnamci mají toto zcela propojeno. Také tam neexistuje rozdělení týdne na pracovní dny a víkendy, neexistuje pevně daná otevírací doba. Ano ve městech, a hlavně vznikem velkých firem a obchodních řetězců, se to mění. 
Když projíždíme vesnicemi, jedeme okolo lesa, řeky, vidíme, že všude někdo pracuje. Pokud je u řeky, jezera, určitě se tam nevozí na lodičce pro zábavu, pro požitek, určitě neleží jen tak na břehu. Ale zcela jistě chytá ryby. Ty také ne pro zábavu, ale aby měl co jíst.  Zvlášť na vesnicích je to dobře viditelné. Téměř každého, koho vidíme, je nějak přímo spojen s prací.  
Ve Vietnamu je spousta „království“. Projíždíme vesnicí, kde všichni vyrábí cihly. Pak jinou, kde všichni pěstují okurky, pak zase vesnicí plnou keramických nádob na zemřelé a další, kde v každém domě vidíme vyrábět konické klobouky. Narazíme i na vesnici, kde všichni vyrábí překrásné obrazy nalepováním kamínků na plátno, nebo na vesnici, kde se obrazy vyšívají. 
A tak také narazíme i na vesnice, oblasti, kde jsou všichni řezbáři. Sochaři. Samozřejmě například sochařství napomáhá okolní příroda, kamenolomy s mramorem…
Najedou jsme obklopeni spoustou výroben, továren na umění. Jenže zde přes obrovskou krásu výsledných produktů musíme se slovem umění zacházet opatrně. Ano, my chápeme sochařství, řezbářství, malířství, výhradně jako umění. Sochařem se stane ten, koho to baví, má talent, zajímá ho to a je samozřejmě zručný, má „umělecký pohled“.  Skutečné umění je spojeno s invencí, s novými nápady. Asi bychom Leonarda da Vinci nepovažovali za velkého  umělce, kdyby uměl malovat jenom obrázky Mony Lisy.
Tak tomu ale ve Vietnamu není. 
Sochařem (řezbářem, malířem,..)  se stane ten, kdo v dané vesnici, oblasti žije a je samozřejmě zručný, umí dobře používat ruce. A ten neustálým opakování stále stejného začne vyrábět i fantastická díla.   
I když při pohledu do obchodu s jejich výrobky stojíme s otevřenými ústy nad překrásnými díly, musíme si uvědomit, že jsou ve velké většině vyrobeny „stroji. Stroji z lidí. Každý pracovník je zaměřen na určité motivy, díla a ta neustále opakuje. Často desítky let, celý život.  
Řezbářství, sochařství, keramická výroba, ale i malířství .. je zdroj obživy . Vyřezává se ne pro zábavu ale pro peníze.  
Není to výroba pro turisty. Prodej výšivek v např. v okolí Sapy s tímto vůbec nesouvisí.
Vietnamci milují vyřezávané obrovské sedačky, postele, keramické vázy. V bohatých domech si majitelé na stěny věší vyřezávané, vyšívané obrazy, případně zhotovené z kamínků. 
 
Zatímco v Evropě to chápeme výhradně jako umění a také dnes řezbářem  je výhradně ten, koho to baví. To je diametrální rozdíl.  Pozorovat rozdíly mentality, života, snažit se nahlédnout do jejich duší, je právě na Asii to nejzajímavější.
Proto mě mrzí, když někdo, zvlášť ten, kdo tam žije, takto jednoznačně deklasuje něco, co navíc není z mojí hlavy, je to všeobecně známá věc, kterou známe i z historie a netýkala se jenom Vietnamu.  
V současné době s téměř explodující životní úrovní se ve Vietnamu samozřejmě věci mění a vznikají i fantastická umělecká díla.     Nerad bych už toto dále rozváděl. Možná moje chyba, že jsem to více nevysvětlil. 
Jednou jsem chtěl od řezbáře v horách, který mne oslnil svými draky na vyřezávaných postelích, aby mně vyřezal lodičku. Jak jsem byl naivní. Ale tehdy jsem toto vše pochopil. 
Nerad bych aby tento příspěvek vyzněl špatně, proti Asiatům. Ve Vietnamské společnosti je mnoho umělců, stejně jako na celém světě. 
Naopak, tako výroba je něco navíc, něco co my nemáme. Z vietnamské mentality
Ve Vietnamu je umění řemeslo
S dalším a dalším poznáváním Vietnamu si více všímám rozdílů mezi mentalitou Vietnamců (Asiatů) a Evropanů a některé rozdíly jsou mimořádně zajímavé.
Je to ale dáno nejenom jinou kulturou, zvyky, ale především dobou. Život ve Vietnamu je někde jako u nás před stovkami let. Sice mají telefony, mobily, ale mnohde to původní život zásadně nemění. Například bylo až k zasmání, když jsem viděl Vietnamce jako chytal do sítí zpěvné ptáky na jídlo a jako lákadlo tam položil mobil se zapnutým zvukem zpěvu ptáků.
Můžeme rychle zemnit techniku, ale ne mentalitu.
Je všeobecně známá věc, že Vietnamci na rozdíl od nás nemají život rozdělený na vydělávání peněz a utrácení. Kdy naopak my v co nejkratším čase sledujíc produktivitu se snažíme vydělat co nejvíce peněz a pak jdeme z práce domů a utrácíme. Vietnamci mají toto zcela propojeno. Také tam neexistuje rozdělení týdne na pracovní dny a víkendy, neexistuje pevně daná otevírací doba. Ano ve městech, a hlavně vznikem velkých firem a obchodních řetězců, se to mění. 
Když projíždíme vesnicemi, jedeme okolo lesa, řeky, vidíme, že všude někdo pracuje. Pokud je u řeky, jezera, určitě se tam nevozí na lodičce pro zábavu, pro požitek, určitě neleží jen tak na břehu. Ale zcela jistě chytá ryby. Ty také ne pro zábavu, ale aby měl co jíst.  Zvlášť na vesnicích je to dobře viditelné. Téměř každého, koho vidíme, je nějak přímo spojen s prací.  
Ve Vietnamu je spousta „království“. Projíždíme vesnicí, kde všichni vyrábí cihly. Pak jinou, kde všichni pěstují okurky, pak zase vesnicí plnou keramických nádob na zemřelé a další, kde v každém domě vidíme vyrábět konické klobouky. Narazíme i na vesnici, kde všichni vyrábí překrásné obrazy nalepováním kamínků na plátno, nebo na vesnici, kde se obrazy vyšívají. 
A tak také narazíme i na vesnice, oblasti, kde jsou všichni řezbáři. Sochaři. Samozřejmě například sochařství napomáhá okolní příroda, kamenolomy s mramorem…
Najedou jsme obklopeni spoustou výroben, továren na umění. Jenže zde přes obrovskou krásu výsledných produktů musíme se slovem umění zacházet opatrně. Ano, my chápeme sochařství, řezbářství, malířství, výhradně jako umění. Sochařem se stane ten, koho to baví, má talent, zajímá ho to a je samozřejmě zručný, má „umělecký pohled“.  Skutečné umění je spojeno s invencí, s novými nápady. Asi bychom Leonarda da Vinci nepovažovali za velkého  umělce, kdyby uměl malovat jenom obrázky Mony Lisy.
Tak tomu ale ve Vietnamu není. 
Sochařem (řezbářem, malířem,..)  se stane ten, kdo v dané vesnici, oblasti žije a je samozřejmě zručný, umí dobře používat ruce. A ten neustálým opakování stále stejného začne vyrábět i fantastická díla.   
I když při pohledu do obchodu s jejich výrobky stojíme s otevřenými ústy nad překrásnými díly, musíme si uvědomit, že jsou ve velké většině vyrobeny „stroji. Stroji z lidí. Každý pracovník je zaměřen na určité motivy, díla a ta neustále opakuje. Často desítky let, celý život.  
Řezbářství, sochařství, keramická výroba, ale i malířství .. je zdroj obživy . Vyřezává se ne pro zábavu ale pro peníze.  
Není to výroba pro turisty. Prodej výšivek v např. v okolí Sapy s tímto vůbec nesouvisí.
Vietnamci milují vyřezávané obrovské sedačky, postele, keramické vázy. V bohatých domech si majitelé na stěny věší vyřezávané, vyšívané obrazy, případně zhotovené z kamínků. 
 
Zatímco v Evropě to chápeme výhradně jako umění a také dnes řezbářem  je výhradně ten, koho to baví. To je diametrální rozdíl.  Pozorovat rozdíly mentality, života, snažit se nahlédnout do jejich duší, je právě na Asii to nejzajímavější.
Proto mě mrzí, když někdo, zvlášť ten, kdo tam žije, takto jednoznačně deklasuje něco, co navíc není z mojí hlavy, je to všeobecně známá věc, kterou známe i z historie a netýkala se jenom Vietnamu.  
V současné době s téměř explodující životní úrovní se ve Vietnamu samozřejmě věci mění a vznikají i fantastická umělecká díla.     Nerad bych už toto dále rozváděl. Možná moje chyba, že jsem to více nevysvětlil. 
Jednou jsem chtěl od řezbáře v horách, který mne oslnil svými draky na vyřezávaných postelích, aby mně vyřezal lodičku. Jak jsem byl naivní. Ale tehdy jsem toto vše pochopil. 
Nerad bych aby tento příspěvek vyzněl špatně, proti Asiatům. Ve Vietnamské společnosti je mnoho umělců, stejně jako na celém světě. 
Naopak, tako výroba je něco navíc, něco co my nemáme. 

PROSBA – listopad 2022   

Web byl kompletně předělán. Pokud najdete chybu, nefungující odkaz, nejde vám rozkliknout obrázek či mapa, napište na info@vietnamista.cz. Stejně tak, pokud jste na webu něco nenašli nebo máte-li nějaké doporučení… 
Pomůžete ostatním i sobě. Děkuji vám! 
 

 

novinky, aktuality

2.8.2022 Život s duchy
25.7.2022 Poupata zázvoru
18.9.2021 Bambusová krysa
 
 

info@vietnamista.cz  / veškeré kontakty