06.05.2019 18:02
Byla to ode mne samozřejmě hloupost. Už dávno vím, že je potřeba si informace Vietnamců podle možností ověřovat. Měli jsme totiž skončit v předposlední vesnici a tam odbočit na sever pod horu. A jak jsem později zjistil, správná cesta na vrchol je výrazně jednodušší nežli ta, kterou jsme se vydali my. Je sice výrazně delší, ale dá se jet velká část na skútru. Geografická znalost Vietnamců je tragická, neznají světové strany, neumí se v mapách orientovat. Naučili se sice používat navigaci, ale to tak, že zadají název místa kam chtějí a ono jím to říká, vlevo, vpravo, rovně. Podle mapy jako takové se orientovat neumí. Ale když má více míst stejný název, mají problém. A zde navigace samozřejmě nefunguje.
Přitom já jsem byl vybaven technikou, nabitou power bankou, telefonem s mapami, ale z výše uvedeného důvodu jsem si to neověřil. Ale je také pravda, že oni se bavili ve vesnici s místními, tak jsem očekával, že informace mají. A já měl v Google mapách jenom zelenou plochu. A trochu sand na mojí omluvu, já vlastně netušil, kde vrchol hory je. Na mapě Google je TaXua na východ od staré koloniální silnice DT112. Ale to je oblast, park. A samotný kopec TaXua je na druhé straně silnice. Na Google map není vůbec. Poměrně dobré značení je na Mapy.cz, kde je i cesta a vrchol, ale ten zase není popsaný, nemá název TaXua (info 2019)
Ano, vedla směrem k hoře cestička. Jenomže je nutné si hlavně uvědomit, kdo po té cestičce chodí a proč. Že by turisté, dobrodruzi lezoucí na vrchol, je zcela mimo realitu. Po cestičkách chodí domorodci pro dřevo, pro bylinky a proto si myslet podle vyšlapanosti, která je ta správná, je omyl.
Rozdělili jsme si obsah batohů tak, že já jsem z toho samozřejmě dopadl vítězně. V mém batohu zůstaly pouze moje osobní věci, spacák, jedna lahev s vodou a to bylo vše. Ostatní váhu, tzn především stan, jídlo a hlavně vodu, nesli kluci. Co měli s sebou za jídlo jsem nevěděl, nechal jsem to na nich. Obvykle to ale není nijak sofistikovaná cestovní sestava. Vím, že většinou je to rýže, nechal jsem se překvapit.
Začali jsme se drápat do kopce. Zpočátku to bylo bez problémů, šli jsem do kopce po příjemné pěšince. Trochu jsem znejistěl, když jsem přišli na několikero rozhraní a já pozoroval, že kluci začínají být nejistí. Brzy jsem pochopil, že vůbec neví, kudy jdeme.
Cestou jsme museli překonávat několikero roklí s potoky, přes které byly poražené klády, ale to bylo spíše příjemné zpestření stále obtíženější cesty.
Výstup byl náročnější a náročnější. U nás jsme zvyklí, že dokud výstup je ještě oblastí s vegetací, je to pohoda, ale zde je tomu naopak. Tak jsem se těšil, až už ta zatracená džungle skončí.
Ale relativní pohoda skončila, když jsme se museli stále častěji vracet z chybných cest. Zde se právě projevil zásadní omyl, že ta nejširší cestička musí vést na vrchol. Omyl, ta nejširší vedla do míst s nejlepším dřevem.
Mimo trochy hmyzu a několika ptáků jsme neviděli vůbec žádná zvířata. Je to škoda. Dodnes když náhodou Vietnamci něco uvidí, musí to okamžitě zabít a sníst. Zde něco jako ochrana přírody je neznámý pojem. Je to strašná škoda. A ještě relativně nedávno se to zde hemžilo různými zajímavými potvorami.
Naše vybavení do hor bylo skromné, na nohou tenisky, jako opora bambusová hůl. Začalo nám dělat trochu problém počasí. Ne že by pršelo, ale jak jsme vstoupili do hustšího pralesa, začala zima, na otevřené pláni zase horko, až smrtelné.
Pozdě odpoledne jsem zahlédli obrovský kámen pod kterým zjevně se již tábořilo, ale my jsme ho minuli a začali se drápat přímo do kopce, po jedné z více cestiček. Asi po kilometru lezení do prudkého kopce jsme zjistili, že to je další z našich omylů a museli jsem se vrátit k našemu kameni.
Byla to ode mne samozřejmě hloupost. Už dávno vím, že je potřeba si informace Vietnamců podle možností ověřovat. Měli jsme totiž skončit v předposlední vesnici a tam odbočit na sever pod horu. A jak jsem později zjistil, správná cesta na vrchol je výrazně jednodušší nežli ta, kterou jsme se vydali my. Je sice výrazně delší, ale dá se jet velká část na skútru, až na hřeben. Téměř pohodová. Geografická znalost Vietnamců je tragická, neznají světové strany, neumí se v mapách orientovat. Naučili se sice používat navigaci, ale to tak, že zadají název místa kam chtějí a ono jím to říká, vlevo, vpravo, rovně. Podle mapy jako takové se orientovat neumí. Ale když má více míst stejný název, mají problém. A zde navigace samozřejmě nefunguje.
Přitom já jsem byl vybaven technikou, nabitou power bankou, telefonem s mapami, ale z výše uvedeného důvodu jsem si to neověřil. Ale je také pravda, že oni se bavili ve vesnici s místními, tak jsem očekával, že informace mají. A já měl v Google mapách jenom zelenou plochu. A trochu snad na mojí omluvu, já vlastně netušil, kde vrchol hory je. Na mapě Google je TaXua na východ od staré koloniální silnice DT112. Ale to je oblast, park. A samotný kopec TaXua je na druhé straně silnice. Na Google map není vůbec. Poměrně dobré značení je na Mapy.cz, kde je i cesta a vrchol, ale ten zase není popsaný, nemá název TaXua (info 2019)
Ano, vedla směrem k hoře cestička. Jenomže je nutné si hlavně uvědomit, kdo po té cestičce chodí a proč. Že by turisté, dobrodruzi lezoucí na vrchol, je zcela mimo realitu. Po cestičkách chodí domorodci pro dřevo, pro bylinky a proto si myslet podle vyšlapanosti, která je ta správná, je omyl.
Rozdělili jsme si obsah batohů tak, že já jsem z toho samozřejmě dopadl vítězně. V mém batohu zůstaly pouze moje osobní věci, spacák, jedna lahev s vodou a to bylo vše. Ostatní váhu, tzn. především stan, jídlo a hlavně vodu, nesli kluci. Co měli s sebou za jídlo jsem nevěděl, nechal jsem to na nich. Obvykle to ale není nijak sofistikovaná cestovní sestava. Vím, že většinou je to rýže, nechal jsem se překvapit.
Začali jsme se drápat do kopce. Zpočátku to bylo bez problémů, šli jsem do kopce po příjemné pěšince. Trochu jsem znejistěl, když jsem přišli na několikero rozcestí a já pozoroval, že kluci začínají být nejistí. Brzy jsem pochopil, že vůbec neví, kudy jdeme.
Cestou jsme museli překonávat několikero roklí s potoky, přes které byly poražené klády, ale to bylo spíše příjemné zpestření stále obtíženější cesty.
Výstup byl náročnější a náročnější. U nás jsme zvyklí, že dokud výstup je ještě oblastí s vegetací, je to pohoda, ale zde je tomu naopak. Tak jsem se těšil, až už ta zatracená džungle skončí.
Ale relativní pohoda skončila, když jsme se museli stále častěji vracet z chybných cest. Zde se právě projevil zásadní omyl, že ta nejširší cestička musí vést na vrchol. Omyl, ta nejširší vedla do míst s nejlepším dřevem.
Mimo trochy hmyzu a několika ptáků jsme neviděli vůbec nic živého. Je to škoda. Dodnes, když náhodou Vietnamci něco uvidí, musí to okamžitě zabít a sníst. Zde něco jako ochrana přírody je neznámý pojem. Je to smutné. A ještě relativně nedávno se to zde hemžilo různými zajímavými potvorami.
Naše vybavení do hor bylo skromné, na nohou tenisky, jako opora bambusová hůl. Začalo nám dělat trochu problém počasí. Ne že by pršelo, ale jak jsme vstoupili do hustšího pralesa, začala zima, na otevřené pláni zase horko, až smrtelné.
Pozdě odpoledne jsem zahlédli obrovský kámen pod kterým se zjevně již tábořilo, ale my jsme ho minuli a začali se drápat přímo do kopce, po jedné z více cestiček. Asi po kilometru lezení do prudkého kopce jsme zjistili, že to je další z našich omylů a museli jsme se vrátit k našemu kameni.