Hue
Plán cesty po středním Vietnamu
Vietnam jsem navštívil již mnohokrát, tentokrát jsem se rozhodl prozkoumat opomíjený střední Vietnam. Zde se totiž návštěvníci soustřeďují pouze v turistickém Hue nebo HoiAn, možná navštíví DaNang a nikdo o něm nic moc neví.
A právě proto mě střední Vietnam lákal, zvlášť potom u hranic s Laosem kde žijí také menšiny, zcela rozdílné od menšin v severním Vietnamu
Střední Vietnam jsem chtěl prozkoumat již dříve, ale tehdy naše cesta skončila neslavně. Jel jsem s vietnamskou známou na skútru. Naší cestu ukončil dost nepříjemný pád na skútru, který pro kamarádku skončil ošklivě spáleným lýtkem o výfuk a nemocnicí.
Střední Vietnam je ale dobrý i na koupačku. Pro koupání doporučuji před Jižním Vietnamem jednoznačně Vietnam střední. Nejsou zde Rusové, kterými se to na jihu hemží, je zde větší klid. Vše je levnější, lidé jsou přátelštější. Měl jsem i celou velkou langustu za 40 Kč.
Určitě doporučuji střední Vietnam těm, co se zajímají o historii, kulturu. Ve Vietnamu zbylo po válce a vietnamské „kulturní revoluci“ poměrně málo starých staveb, ty ale v Hue a HoiAn jsou..
My však tentokrát chceme prozkoumat střední Vietnam především dále od pobřeží, až k Laosu. Vlastně jsme si ještě „zaskočili“ do Laosu na 14 dní, ale to není předmětem tohoto článku.
Jsme tři, já a mí dva vietnamští přátelé, sourozenci, kluk a holka. Ten počet není úplně výhodný, protože v hotelích nejsou třílůžkové pokoje. Ve Vietnamu ale naštěstí není problém s ubytováním i když počet hostů převyšuje počet postelí.
Stejně tak není skútr pro tři. I když tři na mopedu ve Vietnamu není výjimka, přece jenom to dnes policie hodně kontroluje a při tom zabavuje mopedy.
Nemáme zcela přesný plán. Dopravu plánujeme kombinovat, autobusy, stopem, na skútr. Ve Vietnamu stop nefunguje, ten předpokládáme v Laosu. Hlavně v oblastech, kde již neexistuje autobusová doprava. I když je stop většinou za peníze.
Hue
Přiletěli jsme do Hue z Hanoje. Přestože je teprve konec února, u nás nejlepší čas na lyžování, je zde strašné horko. Před deseti dny jsem ještě hobloval svahy ve Schladmingu a teď tohle. A podle všeho to s teplotou bude ještě horší. Zima se dá řešit oblečením ale jak horko?
Do města z letiště jedeme autobusem. Taxi z letiště se zásadně vyhýbám a využiji je skutečně jenom v nejnutnějším případě, v noci, kdy nic jiného nejezdí.
S kamarády jsem se setkal již v Hanoji. Tzn večer trávíme vyprávěním. Jsem překvapen, jak se za poslední půl roku bratr Mai, Tung, naučil dobře anglicky. Já se na přibližně stejnou úroveň dostal asi za 4 roky denní dřiny.
Až po deváté jdeme přes řeku na trh a do zakázaného města. Trh v Hue je velice zajímavý, stojí za návštěvu. Pamatuji si jej z poslední návštěvy, kdy jsem zde dokonce musel využít veřejný záchod. Na to se nezapomíná.
Vstup do zakázaného města má dva vstupy, dva stolky s prodejem vstupenek. Jeden pro Vietnamce, jeden pro ostatní. Čím se odlišují, asi nemusím uvádět. Je to pro nás těžké, tvář nás vždy prozradí. Prostě běloch je bohatý, tak ať platí.
Město bylo za války hodně vybombardované, v současné době je ale již z velké části rekonstruované. Hue. Císařské město bylo dlouhá léta centrem oblasti dnes z velké části Vietnamu. Poslední císař vládl do roku 1945, po boku Francouzů. Po rozdělení poloostrova Hue připadlo Jihu. Město má velice pohnutou novodobou historii. Nejprve nepokoje pod neoblíbeným jihovietnamským prezidentem, potom protiofenzíva severu, čistky, vraždění. Pak se vrátili Francouzi, pak zase Severovietnamci.
Do Zakázaného města, někdy označováno také jako Císařské město, měli přístup jen králové a jejich rodinní příslušníci. Původně se skládalo z celkem 150 paláců a dalších budov, ale podařilo se z nich zachovat jen některé. Stavbu Zakázaného města zahájil první císař dynastie Nguyen Gia Long v roce 1804 a dokončil ji Minh Mang v roce 1833. V současnosti je zvažováno, zda nebudou některé z nejdůležitějších budov, které se zde nacházely, znovu vystavěny podle původního modelu.
V zakázaném městě je překrásný park se spoustou bonsají.
V Hue je spousta lodí pro turisty, je možné projet po řece, často na nich jsou představení. Večer se pak posílají po řece svíčky.
Jdeme na večeři do „naší“ restaurace, kterou jsme navštívili před dvěmi lety. Je ale bohužel ve výrazně horším stavu. Možná se změnil majitel, nevíme.
Potom už jenom vietnamskou kávu a jdeme spát. (pro neznalé, při objednání musíte říci „kafefin“, teplé s mlékem)
Ráno po ranním vyřizování mailů najímáme loď a plavíme se proti proudu řek k historické pagodě Thien Mu. V Hue je spousta turistů, stejně tak u pagody. Nechci zde psát, že doporučuji, nebo nedoporučuji tuto návštěvu. Kdo je ve Vietnamu prvně bude rád.
Trochu komicky vypadá, jak skupina turistů odchytí babku z vahadlem, zaplatí jí a fotí si jí ze všech stran. Ale rozumím tomu, pamatuji se také na mojí první cestu. V jiných zemích kam jedu prvně vypadám často podobně komicky.
Nijak nás návštěva pagody ale neuchvátila. Nějak mne již památky, pagody, chrámy, připadají všechny stejné. Hlavně vím, že si stejně nic nezapamatuji. Proto má daleko raději zážitky, život, Ty mne utkví v paměti daleko více. A jeden takový jsme měli hned odpoledne, kdy jsme opět navštívili trh.
Tung chtěl moc krevety. Byl prvně v životě u moře, musel je ochutnat. Tak jsme šli na rybí trh.
Smrad na trhu byl nepředstavitelný. Nedá mi to abych nevzpomněl mojí poslední návštěvu rybího trhu v norském Bergenu. Jak mohou být světy rozdílné
Mai kupuje kilo krevet a Tung ještě jedno kilo a půl. Já spíše přihlížím a přemýšlím, co s těmi syrovými krevetami budou dělat.
Vždy mne totiž zarazí, když vidím kamarádku jak kupuje čerstvé krevety, ryby. Spíme přece v hotelu, kde je chce uvařit? To jsme zažil již u Hue před dvěma lety, kdy po 40 Kč koupila dvě obrovské živé langusty. Kde je upečeme? Ale ona si poradí vždy. Na pláži se dohodla s paní, která je hned na zemi upekla. Měla přenosný kotlík se žhavým uhlím. Stejně zde. Na trhu se s ženskými hned dohodla, aby nám paní krevety uvařila, a Tungovi jiná paní ugrilovala. Vždy na trhu někde vzadu jsou špeluňky, kde prodavačky mají osobní věci, kde si sami vaří pro sebe. Jsem z Vietnamu zvyklý na ledacos, ale toto byla skutečně „síla“. Bylo to fakt odpudivé. Nebezpečné ale snad ne. Pokud se vaří, peče, něco tepelně zpracuje, není problém. Byla to ale temnice v neuvěřitelném nepořádku, mezi tím malé ohniště v plechovce, vše černé, ulepené.
Zde právě vyniká obrovská výhoda cestování s Vietnamcem. S kamarádem, s průvodcem. Toto bych sám nikdy nebyl schopen zajistit. A to Vietnam znám docela dobře.
Pak ještě řešíme, kde je sníst. Okolo trhu je všude velké množství odpadků, není nač si sednout.
Nakonec venku mezi odpadky vidíme dvě velké bambusové postele s ženami. Tung došel pro bagety, s ženami jsme se dali do řeči a podělili se s nimi o krevety. Dokonce jsem jedné paní pomohl loupat česnek. Neuvěřitelný zážitek. Větší jak všechny památky Hue. Ty v televizi vypadají stejně,. Toto ale z televize poznat nejde.
Nikdy v životě na tuto labužnickou hostinu nezapomenu.
Další památky nás už nelákaly a tak jsme odjeli taxíkem na autobusové nádraží, kde na nás už čekal malý korejský autobus směr Dong Ha.
Zde si dovolím přeskočit cestopis v Laosu a zase se vrátit do Vietnamu
