Příprava na cestu, vyrážíme na skútrech
Na západ od NghiaLo (Severní Vietnam, asi 180 km od Hanoje přímým autobusem) se rozkládají hory dosahující výšky 3000 m, které se táhnou severozápadním směrem k Sapě, kde je nejvyšší hora FanSiPan 3.143 m. Ta bývá také hlavním cílem cestovatelů. Ale od doby, kdy tam postavili lanovku, začala na kopci obrovská výstavba a cesta na vrchol už není vlastně cesta, FanSiPan ztratil na romantičnosti. Je dnes jednoduché a pohodlné se přesunout na vrchol. Nikoli vylézt, ale přesunout.
Dosažení vrcholu je přece především samotná cesta na vrchol. A proto od okamžiku, kdy je na FanSiPan lanovka, mne přestal zajímat. Lézt pod lanem lanovky? Ne.
Jenomže můj hlavní problém je, že nemám žádnou fyzičku. Jsem dědek, důchodce, který chce víc než může. Snažím se to ale nahrazovat silnou vůlí. A tak se někdy dostávám až na dno, do stavu úplného vyčerpání.
V minulosti jsem se již s pomocí mých vietnamských kamarádů vydrápal na horu TaChiNhu 2.979 m a byl to neskutečný zážitek. Pod vrcholem jsme ve tmě za silného větru stavěli stany. Bylo to o to zajímavější, že moji kamarádi Vietnamci nikdy dosud ve stanu nespali a stan nikdy nestavěli. Oni byli pro mne učitelé při poznávání vietnamské přírody, já jsem je zase učil trempovat.
Potěšilo mne ale, že jsem u nich skutečně zájem vzbudil, naučil si vážit jejich krásné přírody a od té doby, jak je to možné, se snažíme společně vyrážet do přírody.
Tak došlo i na horu TaXua 2.879 m. Ta je trošku nižší než TaChiNhu a je také v oblasti Tram Tau.
Výstup měl být méně namáhavý, nežli výstup na TaChiNhu. Moji kamarádi jsou mladí kluci Tung a Čung. (píše se Trung ale mně to zní jako čung.) Vyrazili jsme na dvou skútrech, Tung na jednom a já s Čungem na druhém. Protože jsem těžší a trochu zkušeností už s jízdou v těžkém terénu mám, ujal jsem se řízení.
Ráno okolo sedmé hodiny jsme vyrazili z vesničky, kde obvykle pobývám, nedaleko městečka NghiaLo přes město dále do hor, do hmongského městečka Tram Tau. Cesta dlouhá asi 20 km se vine podél fascinujícího údolí s říčkou, na jejíž svazích jsou překrásná terasovitá rýžová políčka. Před rokem zde při záplavách došlo k řadě sesuvům půdy, ale nyní je již cesta kompletně opravená a tudíž bez problémů sjízdná.
Po zastávce v městečku vyrážíme dále na západ do prudkého kopce. Nejprve po krásné betonové cestičce, pak beton skončil a jeli po pěkné prašné cestě, až nakonec jsme skončili v rozbahněných korytech. Po dvou pádech se ujal řízení Čung a já se vydal pěšky. Skutečně cesta byla strašná, samé bahno, rigoly. Prudký svah a na něm kluzké bahno je strašná kombinace. Je ale s obdivem, jak cestu projíždějí místní hmongové, často s velkým nákladem. To, co je pro nás mimořádně výjimečně těžká cesta, je u nich cesta normální, kterou projíždí denně. Proto se snažit se s nimi srovnat nemá žádný smysl.
Jeli jsme až na konec sjízdné cesty, do poslední hmongské vesnice pod horou. To byla ale chyba, první a zcela zásadní ze série dalších chyb při našem výstupu. Já jsem se totiž spolehl na sdělení Tunga, který tvrdil, že na horu TaXua už v minulosti lezl a že ví vše. Ve skutečnosti nevěděl nic. Skútry jsme nechali u jedné chýše, hmongové byli velmi příjemní. Začalo docela velké horko, ale to se mělo záhy změnit.