Nedávno jsem viděl v TV pořad o válečných fotografech od Jana Šibíka, který mne inspiroval k napsání tohoto článku.

Fotografie, když pokud přímo válku nezastavila, alespoň zastavit výrazně pomohla. Po jejím uveřejnění v roce 1972, kdy vláda  Spojených států byla pod obrovským tlakem veřejného mínění, do roka stáhla svoje vojáky z Vietnamu. Že zastavila válku tato fotografie je samozřejmně trochu nadsázka, veřejné mínění také velmi významně ovlivnil počet padlých amerických vojáků, vznikla řada protiválečných hnutí.... Autorem fotografie je vietnamský fotograf Huynh Cong známý jako Nick Út za kterou dostal Pulizerovu cenu.

Dnes se pozornost soustřeďuje prakticky výhradně na strašné hrůzy války. Byla to také poslední válka v historii, kdy demokratický svět vedl válku tím nejodpornějším hnusným způsobem bez ohledu na životy a používal i chemické zbraně. Kdy nepřítelem byli lidé, nikoli jenom stát, systém.

Ano, musíme se na válku dívat v kontextu doby, kdy na jedné straně světa se polarizoval diktátorský svět vedený Sovětským svazem a Čínou. Kdy pod vliv těchto států padala jedna země za druhou. V Africe, na blízkém i dálném východě, střední, jižní Americe. Válka vznikla v době nejhlubší studené války. V Číně byl u moci Mao, v Sovětském svazu Brežněv, v Severní Koreji Kim Ir Sen.

Spojené státy na jedné straně cítily strašné nebezpečí v rozpínavosti Moskvy a Pekingu, na druhé straně byly pod obrovským tlakem medií, veřejného mínění. Po odchodu Američanů si nikdo nedělal iluze, že Severní Vietnam nezlikviduje vládu na Jihu. Nakonec ta si o to také sama říkala. Tehdejší zkorumpovaný a neoblíbený prezident  na Jihu Ngo Dinh Diem nebyl schopen stát řídit. Navíc obyčejní Vietnamci ani nevěděli co to je komunizmus. Ti měli dost čínské. francouzské, japonské a americké nadvlády. Ti bojovali za svůj Vietnam. A to i na Jihu.

Ale tehdy  hlavně nikdo nevěděl jakým směrem se diktátorské státy pod komunistickým vedením vydají. Ve východní Evropě ke konci dvacátého století  zcela padly. Na východě se „alespoň“  svět Maa  překonvertoval v kapitalistický komunizmus vedený Čínou. Ale co kdyby tento svět šel cestou Severní Koreje? Ta pravděpodobnost byla tehdy obrovská. Proti demokracii  by na druhé straně stál svět řízený Velkým Bratrem vlastnící atomové zbraně držící svět v šachu a svůj lid v absolutním teroru s vymytými mozky. Dnes je tento svět uzavřen v KLDR, ale mohla to být polovina světa. To nebyla jenom Orwellova fikce. To mohla být strašná realita.

Takto fotografie zůstane vždy v našich myslích. Protože vždy nejhorší na všech válkách jsou právě útrapy lidí. Nejvíce na boj mocností doplatili právě obyčejní Vietnamci.

A hlavně musíme být vždy schopni se dívat na historii kriticky, protože jak víme, historii píší vždy vítězové.

A proto se již vůbec nepíše, co náseledovalo po odchodu Američanů. Severní Vietnam nerespektoval mírovou dohodu podepsanou v Paříži dne 27.1.1973. Následně obsadil Jižní Vetnam, kde nastalo pronásledování všech "kolaboratnů" s Američany a obrovský exodus známý později jako Boat people a který byl provázen obrovskými tragediemi. 

Související - válečné muzeum v Saigonu 

Osud  Kim Phuc z ikonické fotografie 

Královna Elizabet II s fotografem Nickem Utem a paní Phan Thi Kin Phuc v Londýně v roce 2000

Setkání 

Dne 8.6 2026, přesně 54 let po této události jsem měl možnost se osobně setkat s Nickem Utem v Praze na vernisáži jeho fotografií. Měla s ním přiletět i Thi Kim Phuc, bohužel ale onemocněla.  

Život paní  Phan Thi Kim Phuc

Dne 8. června 1972 zasáhl napalm vesnici Trảng Bàng v jižním Vietnamu. Devítiletá Phan Thi Kim Phuc utrpěla těžké popáleniny třetího stupně na zádech, levé paži a krku. Její utrpení zachytil fotograf agentury Associated Press Nick Ut na snímku, který se stal jedním z nejslavnějších symbolů vietnamské války.

Nick Ut však nezůstal pouze pozorovatelem. Po pořízení fotografie Kim odvezl do americké nemocnice, čímž jí pravděpodobně zachránil život. Přátelství mezi nimi trvá dodnes.

Lékaři zpočátku nepředpokládali, že přežije. Strávila čtrnáct měsíců v nemocnici a podstoupila sedmnáct operací a transplantací kůže. Ještě mnoho let trpěla silnými bolestmi a omezenou pohyblivostí. Významnou pomoc jí přinesla až specializovaná léčba v západním Německu v roce 1982, která zlepšila pohyblivost jejích rukou a ramen.

Vztah k Vietnamu po válce

Po sjednocení Vietnamu se Kim Phuc stala nechtěným symbolem války. Komunistická vláda ji často využívala při setkáních se zahraničními delegacemi a novináři jako živý důkaz utrpení způsobeného válkou.

Sama později vzpomínala, že si přála žít obyčejný život, ale stát jí to příliš neumožňoval. Nemohla svobodně rozhodovat o své budoucnosti ani o svém vzdělání.

Kim chtěla studovat medicínu. Její studium však bylo přerušeno a později jí bylo umožněno odjet na Kubu, tehdejšího blízkého spojence Vietnamu. Na Havanské univerzitě pokračovala ve studiu, avšak kvůli zdravotním problémům a přetrvávajícím bolestem medicínu nedokončila.

Emigrace do Kanady

Na Kubě se v roce 1992 provdala za Bui Huy Toana. Po svatbě odcestovali na svatební cestu do Moskvy. Během návratu do Havany jejich letadlo mezipřistálo v kanadském městě Gander kvůli doplnění paliva.

Právě zde učinili zásadní rozhodnutí svého života. Opustili letadlo a požádali o politický azyl v Kanadě. Kanadské úřady jejich žádosti vyhověly a manželé se v zemi natrvalo usadili.

Dlouhá cesta k uzdravení

Přestože útok přežila, jeho následky ji provázely po celý život. V následujících desetiletích podstoupila další operace a léčebné zákroky v Kanadě i ve Spojených státech. Ještě více než čtyřicet let po útoku absolvovala moderní laserovou léčbu, která měla zmírnit bolest a zjizvení.

Víra a odpuštění

Málo známou kapitolou jejího života je hluboká osobní krize v mladém věku. Kvůli dlouhodobým bolestem a pocitu bezvýchodnosti uvažovala o sebevraždě. V roce 1982 se seznámila s křesťanstvím a později přijala křesťanskou víru.

Opakovaně uvádí, že právě víra jí pomohla překonat nenávist, hořkost i psychické trauma. Ve svých veřejných vystoupeních proto často hovoří nejen o válce, ale také o odpuštění, smíření a lidské důstojnosti.

Aktivistka za mír

V roce 1997 založila organizaci Kim Phuc Foundation International, která pomáhá dětem postiženým válkami a financuje zdravotnické a vzdělávací projekty. Stala se rovněž velvyslankyní dobré vůle UNESCO.

Sama často říká, že nechce být navždy známá pouze jako „Napalm Girl“. Raději by byla vnímána jako žena, která dokázala přežít, odpustit a pomáhat druhým.

Kim Phuc opakovaně zdůrazňuje, že necítí nenávist vůči Američanům ani vůči lidem, kteří se podíleli na útoku. Neznamená to však, že by schvalovala válku nebo bombardování.

Paradoxem jejího příběhu je skutečnost, že napalm na vesnici Trảng Bàng neshodilo americké letadlo, ale letoun jihovietnamského letectva pilotovaný Vietnamcem. Kim Phuc se však v pozdějších letech přestala soustředit na otázku osobní viny. Zdůrazňuje, že válka přináší utrpení bez ohledu na národnost vojáků či politiků.

Její pohled se postupně posunul od otázky „Kdo to udělal?“ k otázce „Jak zabránit tomu, aby se to stalo dalším dětem?“. Právě proto se stala především aktivistkou za mír a symbolem smíření, nikoli politickou komentátorkou vietnamské války.