Hotel Hilton. Pekelná díra, Hell's hole

Hotel Hilton. Pekelná díra, Hell's hole, 
Dejte si do vyhledávače hotel Hilton Vietnam war a na první pozici dostanete  Hỏa Lò Prison. Vězení, Američany známé jako hotel Hilton, byla skutečně pekelná díra, ohnivá pec, a tak se také ve skutečnosti nazývá, Hỏa Lò. V tomto hotelu se ale pobyt nepočítal na dny, spíše na roky. Na tento hotel vzpomíná sousta Američanů. 
Všeobecně je uvažován názor, že Američané se snažili podrobit Vietnam pokračováním v koloniálním útlaku po Francouzích. K tomu používali nejbrutálnější metody, včetně vraždění, napalmu, Orange Agent, bombardování civilistů,…  
K pochopení tohoto vězení je potřeba si trochu přiblížit válku ve Vietnamu. Na severu válku představovalo hlavně bombardování a v tomto vězení skončili především američtí letci. Na jihu se jednalo spíše o partizánskou válku, muže proti muži. Piloti na severu z relativního pohodlí, bezpečí, rozsévali smrt a hrůzu, bez ohledu na civilisty a odplatou jim byla obrovská nenávist. 
Válka má vždy několik rovin. Na jedné straně politici a generálové šoupajíc figurkami po mapě, vymýšlejíc strategické plány a na druhé straně mladí kluci odvelení do války povolávacím rozkazem prodírajíc se džungli s hlavní starostí, zachránit si život, přežít. A pro záchranu svého života schopných úplně všeho. Ve válce muže proti muži, kde nejlepší nepřítel je skutečně mrtvý nepřítel. V prostředí, kde na vás nečíhá pouze nepřítel, ale také zničující horko, džungle, močály, moskyti, nemoci. Válka s totálně vystresovanými vojáky neschopnými už racionálně myslet. Kde humanita byla odsunuta do nejzazšího kouta.  Vojáci používajíc nejenom napalm, ale také pasti na lidi jako na lvy s bodáky na dně, pasti s jedovatými hady, automatické samostříly, drátěné smyčky, .. 
Obě strany považovaly nepřítele jako podčlověka, méněcenného a také s ním podle toho tak zacházely.  A vojákovi se stane, že padne do zajetí, je drátem spoután a následně zavřen do klece jako tygr a je s ním zacházeno skutečně jako se zvířetem. Jako se zločincem, kterého jediným cílem je záměrně přinášet utrpení druhým.  Ale on byl pouze odvelen do armády. On musel.  
K tomu si musíme uvědomit, že vietnamská válka byla pravděpodobně poslední velkou válkou, kde se nerozlišovali civilisté od vojáků, válka muže proti muži, člověka proti člověku, kde na jedné straně ani nebyly uniformy, kde „bílý“ skutečně byl v prostředí, kde neměl co dělat. 
Nelíbí se mě soudy, diskuse na internetu na toto téma. Nelíbí s mě krátké závěry, nelíbí se mne, když někdo má jednou větou okamžitě jasno.
Je zcela jisté že kdyby šlo vrátit čas, tento konflikt by byl zcela jiný.  Protože dnes vládnou media a ne armády. 
Tato válka neměla slitování. Žádná strana nedodržovala mezinárodní konvence, brutalita byla oplácena brutalitou a ta zase brutalitou, … Je pravda, že pro amerického vojáka bylo prioritní si zachránit život. Také poměr mrtvých je výmluvný, téměř 1:10. Je ale správné měřit míru hrdinství počtem mrtvých?
Na jedné straně boj proti komunismu, na druhé straně boj za nezávislost. Na jedné straně vojáci plnící rozkazy, na druhé straně přesvědčení Vietnamci bojující za svůj stát proti cizákům.
Můžeme chápat Američany, protože v kontextu tehdejší doby bylo skutečně reálné nebezpečí, že moc Moskvy a Pekingu vytvoří obrovskou totalitní Severní Koreu vládnoucí na polovině světa.  Na druhé straně vůdce HoChiMinh snažící se zajistit vlastní, skutečně nezávislý stát a pro svůj cíl přijal pomoc od kohokoliv.  
 
 
 
Na vojně jsem byl a do mé hlavy bylo vtloukáno nepřátelství k USA a NSR. Bez ohledu na to co si myslím, kdybych dostal ostré náboje a zahnali mne do války s těmito mocnostmi, tak bych střílel, zabíjel.  A bez ohledu, kde je pravda, na příčinu války, kdybych byl na straně vítězů, byl bych hrdina, kdyby na opačné, tak zločinec.   A kdybych padl, byly by na můj válečný hrob pokládány květiny nebo bych byl někde pod zemí zapomenut. Poražený si nezaslouží hrob.
Vždy se snažím vžít do role těchto vojáků. Na obou stranách byli hrdinové, na obou sadisté.  Hlavně tam ale byli lidé nasazující životy v rukou stratégů, politiků. 
Jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy se už nebojíme sebekritiky, Zvlášť když se to netýká nás ale lidí, kteří už dávno nežijí. Ale na to, abychom mohli otevřeně psát o tomto konfliktu, je ještě příliš brzy, Ještě žije hodně pamětníků. 
Je nezpochybnitelným faktem, že tato válka skutečně přinesla obrovské utrpení vietnamskému lidu. A nejenom válka ale i dlouhé poválečné období vyřizování účtů a msty. 
 
Nejznámější „hosté“ hotelu Hilton
Ve vězení se rozhodně nezacházelo s vězni v rukavičkách. Ostatně věznitelé měli dobré učitele ve svých francouzských předchůdcích. Celé vězení bylo převzato po Francouzích včetně „vybavení“ a metod. 
Přestože Vietnam byl signatářem Třetí ženevské úmluvy z roku 1949, byli vězni podrobování různých druhům mučení, svazování řetězy, bití. 
Bezesporu nejznámějším byl John McCain, dlouholetý americký senátor za stát Arizona, pilot, sestřelený roce 1967 který ve vězení strávil 6 let. Při sestřelení byl těžce zraněný a spíše zázrakem přežil. Podrobil se různým způsobům mučení, propouštěný byl v roce 1973. 
Druhým nejznámějším vězněm je James Stockale. Vězeň s nevyšší vojenskou hodností, viceadmirál, který strávil ve vězení sedm a půl roku. Využil svojí známosti a vysoké hodnosti a stal se vůdcem organizovaných protestů, bojovníků za dodržování ženevských dohod. Byl jedním z jedenácti členů tzv.  Alcatras gangu, řídících protesty.
Je možné, že tyto protesty zachránily mnoho životů, ale jemu osobně určitě nepomohly.  Ve vězení byl podroben zvláštnímu mučení. Měl být také použit propagandou po částečném zotavení vystavením na veřejnosti v nejlepším světle. V tomto okamžiku se ale sám znetvořil, aby nemohl být takto použit. Ve vězení mu byla i dvakrát zlomena noha. Byl vězněn cele rozměru 0,9 m x 2,7 m a na noc poután v železech. 
Mezi známými vězni se také „proslavil“ Everett Alvarez tím, že strávil v tomto vězení nejdelší dobu, 8 let a sedm měsíců v letech 1964 až 1973. Tak jako ostatní byl často ve vězení mučen.
Toto vězení jsem navštívil ale skutečný obraz tohoto vězení jsem určitě nezáskal. Ve Vietnamu byla řada vězení, na jihu bylo nejznámější na ostrově Phu Quoc, Nhà tù Phú Quốc, kde byli zase vězněni odpůrci Jižního Vietnamu a toto vězení bylo snad ještě brutálnější než hanojský „hotel Hilton“.  Zde již nebyl vůbec nikdo, kdo by se staral o ženevské konvence. Ani vězni ostatně nevěděli, co to je. 

Dejte si do vyhledávače hotel Hilton Vietnam war a na první pozici dostanete  Hỏa Lò Prison. Vězení, Američany známé jako hotel Hilton, byla skutečně pekelná díra, ohnivá pec, a tak se také ve skutečnosti nazývá, Hỏa Lò. V tomto hotelu se ale pobyt nepočítal na dny, spíše na roky. Na tento hotel vzpomíná sousta Američanů. 

Všeobecně je uvažován názor, že Američané se snažili podrobit Vietnam pokračováním v koloniálním útlaku po Francouzích. K tomu používali nejbrutálnější metody, včetně vraždění, napalmu, Orange Agent, bombardování civilistů,…  

K pochopení tohoto vězení je potřeba si trochu přiblížit válku ve Vietnamu. Na severu válku představovalo hlavně bombardování a v tomto vězení skončili především američtí letci. Na jihu se jednalo spíše o partizánskou válku, muže proti muži. Piloti na severu z relativního pohodlí, bezpečí, rozsévali smrt a hrůzu bez ohledu na civilisty a odplatou jim byla obrovská nenávist. 

Válka má vždy několik rovin. Na jedné straně politici a generálové šoupajíc figurkami po mapě, vymýšlejíc strategické plány a na druhé straně mladí kluci odvelení do války povolávacím rozkazem prodírajíc se džunglí s hlavní starostí, zachránit si život, přežít. A pro záchranu svého života schopných úplně všeho. Ve válce muže proti muži, kde nejlepší nepřítel je skutečně mrtvý nepřítel. V prostředí, kde na vás nečíhá pouze nepřítel, ale také zničující horko, džungle, močály, moskyti, nemoci. Válka s totálně vystresovanými vojáky neschopnými už racionálně myslet. Kde humanita byla odsunuta do nejzazšího kouta.  Vojáci používajíc nejenom napalm, ale také pasti na lidi jako na lvy s bodáky na dně, pasti s jedovatými hady, automatické samostříly, drátěné smyčky, .. 

Obě strany považovaly nepřítele jako podčlověka, méněcenného a také s ním podle toho tak zacházely.  A vojákovi se stane, že padne do zajetí, je drátem spoután a následně zavřen do klece jako tygr a je s ním zacházeno skutečně jako se zvířetem. Jako se zločincem, kterého jediným cílem je záměrně přinášet utrpení druhým.  Ale on byl pouze odvelen do armády. On musel.  

K tomu si musíme uvědomit, že vietnamská válka byla pravděpodobně poslední velkou válkou, kde se nerozlišovali civilisté od vojáků, válka muže proti muži, člověka proti člověku, kde na jedné straně ani nebyly uniformy, kde „bílý“ skutečně byl v prostředí, kde neměl co dělat. 

Nelíbí se mě soudy, diskuse na internetu na toto téma. Nelíbí s mě krátké závěry, nelíbí se mne, když někdo má jednou větou okamžitě jasno.

Je zcela jisté že kdyby šlo vrátit čas, tento konflikt by byl zcela jiný.  Protože dnes vládnou media a ne armády. 

Tato válka neměla slitování. Žádná strana nedodržovala mezinárodní konvence, brutalita byla oplácena brutalitou a ta zase brutalitou, … Je pravda, že pro amerického vojáka bylo prioritní si zachránit život. Také poměr mrtvých je výmluvný, téměř 1:10. Je ale správné měřit míru hrdinství počtem mrtvých?

Na jedné straně boj proti komunismu, na druhé straně boj za nezávislost. Na jedné straně vojáci plnící rozkazy, na druhé straně přesvědčení Vietnamci bojující za svůj stát proti cizákům.

Můžeme chápat Američany, protože v kontextu tehdejší doby bylo skutečně reálné nebezpečí, že moc Moskvy a Pekingu vytvoří obrovskou totalitní Severní Koreu vládnoucí na polovině světa.  Na druhé straně vůdce HoChiMinh snažící se zajistit vlastní, skutečně nezávislý stát a pro svůj cíl přijal pomoc od kohokoliv.  

Na vojně jsem byl a do mé hlavy bylo vtloukáno nepřátelství k USA a NSR. Bez ohledu na to co si myslím, kdybych dostal ostré náboje a zahnali mne do války s těmito mocnostmi, tak bych střílel, zabíjel.  A bez ohledu, kde je pravda, na příčinu války, kdybych byl na straně vítězů, byl bych hrdina, kdyby na opačné, tak zločinec.   A kdybych padl, byly by na můj válečný hrob pokládány květiny nebo bych byl někde pod zemí zapomenut. Poražený si nezaslouží hrob.

Vždy se snažím vžít do role těchto vojáků. Na obou stranách byli hrdinové, na obou sadisté.  Hlavně tam ale byli lidé nasazující životy v rukou stratégů, politiků. 

Jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy se už nebojíme sebekritiky, Zvlášť když se to netýká nás ale lidí, kteří už dávno nežijí. Ale na to, abychom mohli otevřeně psát o tomto konfliktu, je ještě příliš brzy, ještě žije hodně pamětníků. 

Je nezpochybnitelným faktem, že tato válka skutečně přinesla obrovské utrpení vietnamskému lidu. A nejenom válka, ale i dlouhé poválečné období vyřizování účtů a msty. 

Nejznámější „hosté“ hotelu Hilton

Ve vězení se rozhodně nezacházelo s vězni v rukavičkách. Ostatně věznitelé měli dobré učitele ve svých francouzských předchůdcích. Celé vězení bylo převzato po Francouzích včetně „vybavení“ a metod. 

Přestože Vietnam byl signatářem Třetí ženevské úmluvy z roku 1949, byli vězni podrobování různých druhům mučení, svazování řetězy, bití. 

Bezesporu nejznámějším byl John McCain, dlouholetý americký senátor za stát Arizona, pilot, sestřelený v roce 1967, který ve vězení strávil 6 let. Při sestřelení byl těžce zraněný a spíše zázrakem přežil. Podrobil se různým způsobům mučení, propouštěný byl v roce 1973. 

Druhým nejznámějším vězněm byl James Stockale. Vězeň s nevyšší vojenskou hodností, viceadmirál, který strávil ve vězení sedm a půl roku. Využil svojí známosti a vysoké hodnosti a stal se vůdcem organizovaných protestů, bojovníků za dodržování ženevských dohod. Byl jedním z jedenácti členů tzv.  Alcatras gangu, řídících protesty.

Je možné, že tyto protesty zachránily mnoho životů, ale jemu osobně určitě nepomohly.  Ve vězení byl podroben zvláštnímu mučení. Měl být také použit propagandou po částečném zotavení vystavením na veřejnosti v nejlepším světle. V tomto okamžiku se ale sám znetvořil, aby nemohl být takto použit. Ve vězení mu byla i dvakrát zlomena noha. Byl vězněn cele rozměru 0,9 m x 2,7 m a na noc poután v železech. 

Mezi známými vězni se také „proslavil“ Everett Alvarez tím, že strávil v tomto vězení nejdelší dobu, 8 let a sedm měsíců v letech 1964 až 1973. Tak jako ostatní byl často ve vězení mučen.

Toto vězení jsem navštívil ale skutečný obraz tohoto vězení jsem určitě nezískal. Ve Vietnamu byla řada vězení, na jihu bylo nejznámější na ostrově Phu Quoc, Nhà tù Phú Quốc, kde byli zase vězněni odpůrci Jižního Vietnamu a toto vězení bylo snad ještě brutálnější než hanojský „hotel Hilton“.  Zde již nebyl vůbec nikdo, kdo by se staral o ženevské konvence. Ani vězni ostatně nevěděli, co to je. 

Kde hotel najdete? Zde 

 

 

PROSBA – červenec 2021   

Web byl kompletně předělán. Pokud najdete chybu, nefungující odkaz, nejde vám rozkliknout obrázek či mapa, napište na info@vietnamista.cz. Stejně tak, pokud jste na webu něco nenašli nebo máte-li nějaké doporučení… 
Pomůžete ostatním i sobě. Děkuji vám!