Něco o historii a architektuře
článek je převzat z Klubu Hanoi, https://www.klubhanoi.cz autor Eva Pechová
Od roku 1885 byla Hanoj centrem tonkinského protektorátu a sídlem francouzské správy. O sedmnáct let později se stala hlavním městem všech pěti částí Indočíny – Tonkinu, Annamu, Kočinčíny, Laosu a Kambodži. Předválečná Hanoj byla nazývána Paříží východu, považována za sídlo koloniální elegance a symbol technického pokroku jihovýchodní Asie.
Během francouzské nadvlády v Indočíně bylo mnoho měst výrazně přebudováno (Phnom Penh, Hue), anebo dokonce kompletně vystavěno (Saigon, Haifong). Stejně jako se měnila architektonická tvář měst, byla vytvořena jejich administrativní správa, ovlivněn životní styl i vkus obyvatelstva, zcela změněn kulturní vývoj.
Hanoj dnes rychlostí rozvoje překvapuje nejen návštěvníky, ale i samotné obyvatele, a překotná výstavba posledních let město mění k nepoznání. Přesto můžeme říci, že svou charakteristickou tvář získala díky francouzským koloniálním architektům a vietnamským dělníkům během prvních padesáti let XX. století. Základy obchodního jádra spadají vznikem již do XVII. století, avšak více než tři čtvrtiny domů v centru byly vybudovány nebo přebudovány mezi léty 1900 a 1945.
Výstavba před rokem 1920
Od prvních kroků na novém území měli Francouzi v úmyslu přetvořit Hanoj na koloniální velkoměsto s velkolepou architekturou. Hanoj měla poskytovat francouzským rezidentům veškerý komfort, důstojné bydlení a také vystavovat na odiv reprezentativní budovy. Francouzi měli v úmyslu nejen vystavět nové části města, ale i přeměnit původní centrum metropole. Naproti tomu do okrajových čtvrtí Hanoje, kde Francouzi nežili, tato nová architektura téměř nezasáhla. Urbanistické plány na přebudování předměstí sice existovaly, nikdy však nepřekročily brány pařížských výstav a projekčních kanceláří. Vzhledem k tomu, že v obchodně nejčilejší části Hanoje (mezi citadelou a řekou) bylo kromě hustého osídlení vietnamského obyvatelstva i dosti špíny a odpadků, neměli Francouzi možnost a pravděpodobně ani chuť se zde usídlit. Začali tedy v přilehlých částech centra budovat hustou síť nových ulic – v roce 1897 měla tato síť 46 km, za osm let již dvojnásobek a v roce 1939 dokonce 144 km.
Po příjezdu prvního civilního guvernéra Paula Berta v roce 1886 rozhodla správa města vystavět v jižní části centra velký východo-západní bulvár, ve své době nazývaný "hanojská Champs-Élysées" (dnešní ulice Tràng Tiền). Byla tak vytyčena cesta, jakou se ubírali hanojští architekti po dalších padesát let: v Hanoji se začaly velkoryse stavět prostorné rovné ulice po vzoru evropských metropolí.
První čistě francouzská čtvrť vznikla na konci XIX. století na zelené louce jižně od nového bulváru. Na místě někdejší zavezené bažiny vyrostla čtvrť rozdělená na šachovnici ulicemi francouzských i vietnamských jmen. Tato část centra Hanoje začala být zanedlouho nazývána phố tây – ulice "Zápaďáků". Opakem byly phố ta – naše ulice na sever od jezera Navráceného meče. Na začátku XX. století vznikla další francouzská čtvrť na půdě kolem ruiny citadely zdemolované v letech 1894-1897, tato část Hanoje je dnes známa jako diplomatická čtvrť.
S výstavbou nového koloniálního velkoměsta docházelo k necitlivé a krátkozraké likvidaci původních historických památek: byla zbořena pagoda Vděčnosti nebesům, rozkouskován tábor úřednických zkoušek atd. Nakonec byly zničeny i hradby a citadela. Teprve v roce 1924 byl díky neustávajícímu tlaku ze strany Francouzské školy Dálného východu aplikován zákon o ochraně historických památek v Hanoji, přijatý už v roce 1913.
První správní budovy byly vystavěné v roce 1887 podle plánů architekta Augusta-Henriho Vildieua na východním břehu jezera Navráceného meče: radnice, pošta a vrchní tonkinská rezidence. Stejný architekt navrhl i budovu hanojské četnické stanice, palác generálního guvernéra, centrální vězení a další vojenské a administrativní domy.
Již v roce 1887 se nad Hanojí tyčily věže katedrály a těsně poté byl dokončen Výstavní palác. Realizací výstavby Výstavního paláce (navržen André Bussym) byl údajně městský rozpočet zruinován na 10 let dopředu. V roce 1943 padla budova za oběť americkému bombardování, sověti na jeho místě vybudovali proslulý Palác kultury vietnamsko-sovětského přátelství. Mezi nejvýznamnější stavby té doby jistě musíme počítat Hanojské městské divadlo na konci dnešní ulice Tràng Tiền. Se svým mramorovým schodištěm a úctyhodným počtem 870 míst k sezení se stalo symbolem francouzského kulturního vlivu v Indočíně. Divadlo bylo dostavěno v roce 1911. Dále Francouzi stihli zprovoznit tramvajovou trať a Rudou řeku překlenulo dokonalé technické dílo – most Doumer v délce 1860 m. Byl postaven v roce 1902 podle plánů Gustava Eiffela a dnes nese jméno Long Biên.
Indočínský styl
Francouzský vkus a móda v architektuře přetrvaly ve Vietnamu až do 20. let XX. století. Poté se hanojští architekti, francouzští i vietnamští, nechali ovlivnit mužem jménem Ernst Hébrard, který do Vietnamu přinesl nový, revoluční styl. V souladu s atmosférou doby a pozměněnou koloniální politikou, nový styl vznikl skloubením evropské i orientální architektury. Hébrard začal svými ambiciózními projekty přetvářet Hanoj od roku 1923.
Jeho návrhy se neomezovaly jen na architekturu, ale snažily se ve stavbách skloubit místní historický vliv, zeměpisné podmínky, hygienické návyky, ekonomické možnosti. Jeho trend je nazýván "indočínský styl" a charakterizuje ho obliba zprohýbaných skládaných střech, velkého množství dveří, podpěrných pilířů, polokruhových přístřešků, vytesaných konzol a prostorných zahrad kolem domů. Hébrard byl první architekt, který podrobně studoval východní architekturu, kulturu i jazyky (ovládal čínštinu a khmerštinu). Co se týká rozměru města, byl Hébrardův úmysl také odvážný a radikální: rozdělit město na několik částí (administrativní část, rezidenční část Evropanů a Vietnamců, industriální část, sportovní zóny a parky), vytvořit systém ulic sdružených kolem několika náměstí a obohatit město o zeleň. Podle těchto návrhů se oficiálně Hanoj budovala až do roku 1940, znatelný Hébrardův vliv však přetrval mnohem déle. Realizované Hébrardovy projekty najdeme nejen v Hanoji, ale i v Da Latu, Saigonu a Phnom Penhu.
Dědictvím tohoto architektonického období je např. Pasteurův institut (nyní Hygienický a epidemiologický ústav), muzeum Francouzské školy Dálného východu (nyní Historické muzeum) a sídlo Finančního ředitelství Indočíny (nyní sídlo Ministerstva zahraničních věcí), dále také budova Indočínské univerzity a kostel Severní brány.
Nový stavitelský proud silně ovlivnil hanojskou Školu krásného umění, založenou roku 1925 malířem Victorem Tardieurem, a hlavně poznamenal její sekci sdružující vietnamské architekty, existující roku od 1927. Přestože městské zakázky byly přidělovány výlučně francouzským návrhářům, Vietnamci mohli své umění uplatnit na četných soukromých budovách bohaté hanojské buržoazie. V této době vzniklo asi 200 krásných "francouzských" vil vyhovujících tehdejšímu evropskému i orientálnímu vkusu. Vedle francouzů obývali tyto honosné příbytky i příslušníci vietnamské smetánky – ta je považovala za důkaz dobrého vkusu, zámožnosti a výjimečného společenského postavení; takto jsou mimochodem hodnoceny dodnes.
Názvy ulic
V seznamu najdete abecední seřazeny současné názvy nejznámějších ulic v Hanoji a jejich jmen za francouzského protektorátu.
Od roku 1885 byla Hanoj centrem tonkinského protektorátu a sídlem francouzské správy. O sedmnáct let později se stala hlavním městem všech pěti částí Indočíny – Tonkinu, Annamu, Kočinčíny, Laosu a Kambodži. Předválečná Hanoj byla nazývána Paříží východu, považována za sídlo koloniální elegance a symbol technického pokroku jihovýchodní Asie.
Během francouzské nadvlády v Indočíně bylo mnoho měst výrazně přebudováno (Phnom Penh, Hue), anebo dokonce kompletně vystavěno (Saigon, Haifong). Stejně jako se měnila architektonická tvář měst, byla vytvořena jejich administrativní správa, ovlivněn životní styl i vkus obyvatelstva, zcela změněn kulturní vývoj.
Hanoj dnes rychlostí rozvoje překvapuje nejen návštěvníky, ale i samotné obyvatele, a překotná výstavba posledních let město mění k nepoznání. Přesto můžeme říci, že svou charakteristickou tvář získala díky francouzským koloniálním architektům a vietnamským dělníkům během prvních padesáti let XX. století. Základy obchodního jádra spadají vznikem již do XVII. století, avšak více než tři čtvrtiny domů v centru byly vybudovány nebo přebudovány mezi léty 1900 a 1945.
Výstavba před rokem 1920
Od prvních kroků na novém území měli Francouzi v úmyslu přetvořit Hanoj na koloniální velkoměsto s velkolepou architekturou. Hanoj měla poskytovat francouzským rezidentům veškerý komfort, důstojné bydlení a také vystavovat na odiv reprezentativní budovy. Francouzi měli v úmyslu nejen vystavět nové části města, ale i přeměnit původní centrum metropole. Naproti tomu do okrajových čtvrtí Hanoje, kde Francouzi nežili, tato nová architektura téměř nezasáhla. Urbanistické plány na přebudování předměstí sice existovaly, nikdy však nepřekročily brány pařížských výstav a projekčních kanceláří. Vzhledem k tomu, že v obchodně nejčilejší části Hanoje (mezi citadelou a řekou) bylo kromě hustého osídlení vietnamského obyvatelstva i dosti špíny a odpadků, neměli Francouzi možnost a pravděpodobně ani chuť se zde usídlit. Začali tedy v přilehlých částech centra budovat hustou síť nových ulic – v roce 1897 měla tato síť 46 km, za osm let již dvojnásobek a v roce 1939 dokonce 144 km.
Po příjezdu prvního civilního guvernéra Paula Berta v roce 1886 rozhodla správa města vystavět v jižní části centra velký východo-západní bulvár, ve své době nazývaný "hanojská Champs-Élysées" (dnešní ulice Tràng Tiền). Byla tak vytyčena cesta, jakou se ubírali hanojští architekti po dalších padesát let: v Hanoji se začaly velkoryse stavět prostorné rovné ulice po vzoru evropských metropolí.
První čistě francouzská čtvrť vznikla na konci XIX. století na zelené louce jižně od nového bulváru. Na místě někdejší zavezené bažiny vyrostla čtvrť rozdělená na šachovnici ulicemi francouzských i vietnamských jmen. Tato část centra Hanoje začala být zanedlouho nazývána phố tây – ulice "Zápaďáků". Opakem byly phố ta – naše ulice na sever od jezera Navráceného meče. Na začátku XX. století vznikla další francouzská čtvrť na půdě kolem ruiny citadely zdemolované v letech 1894-1897, tato část Hanoje je dnes známa jako diplomatická čtvrť.
S výstavbou nového koloniálního velkoměsta docházelo k necitlivé a krátkozraké likvidaci původních historických památek: byla zbořena pagoda Vděčnosti nebesům, rozkouskován tábor úřednických zkoušek atd. Nakonec byly zničeny i hradby a citadela. Teprve v roce 1924 byl díky neustávajícímu tlaku ze strany Francouzské školy Dálného východu aplikován zákon o ochraně historických památek v Hanoji, přijatý už v roce 1913.
První správní budovy byly vystavěné v roce 1887 podle plánů architekta Augusta-Henriho Vildieua na východním břehu jezera Navráceného meče: radnice, pošta a vrchní tonkinská rezidence. Stejný architekt navrhl i budovu hanojské četnické stanice, palác generálního guvernéra, centrální vězení a další vojenské a administrativní domy.
Již v roce 1887 se nad Hanojí tyčily věže katedrály a těsně poté byl dokončen Výstavní palác. Realizací výstavby Výstavního paláce (navržen André Bussym) byl údajně městský rozpočet zruinován na 10 let dopředu. V roce 1943 padla budova za oběť americkému bombardování, sověti na jeho místě vybudovali proslulý Palác kultury vietnamsko-sovětského přátelství. Mezi nejvýznamnější stavby té doby jistě musíme počítat Hanojské městské divadlo na konci dnešní ulice Tràng Tiền. Se svým mramorovým schodištěm a úctyhodným počtem 870 míst k sezení se stalo symbolem francouzského kulturního vlivu v Indočíně. Divadlo bylo dostavěno v roce 1911. Dále Francouzi stihli zprovoznit tramvajovou trať a Rudou řeku překlenulo dokonalé technické dílo – most Doumer v délce 1860 m. Byl postaven v roce 1902 podle plánů Gustava Eiffela a dnes nese jméno Long Biên.
Indočínský styl
Francouzský vkus a móda v architektuře přetrvaly ve Vietnamu až do 20. let XX. století. Poté se hanojští architekti, francouzští i vietnamští, nechali ovlivnit mužem jménem Ernst Hébrard, který do Vietnamu přinesl nový, revoluční styl. V souladu s atmosférou doby a pozměněnou koloniální politikou, nový styl vznikl skloubením evropské i orientální architektury. Hébrard začal svými ambiciózními projekty přetvářet Hanoj od roku 1923.
Jeho návrhy se neomezovaly jen na architekturu, ale snažily se ve stavbách skloubit místní historický vliv, zeměpisné podmínky, hygienické návyky, ekonomické možnosti. Jeho trend je nazýván "indočínský styl" a charakterizuje ho obliba zprohýbaných skládaných střech, velkého množství dveří, podpěrných pilířů, polokruhových přístřešků, vytesaných konzol a prostorných zahrad kolem domů. Hébrard byl první architekt, který podrobně studoval východní architekturu, kulturu i jazyky (ovládal čínštinu a khmerštinu). Co se týká rozměru města, byl Hébrardův úmysl také odvážný a radikální: rozdělit město na několik částí (administrativní část, rezidenční část Evropanů a Vietnamců, industriální část, sportovní zóny a parky), vytvořit systém ulic sdružených kolem několika náměstí a obohatit město o zeleň. Podle těchto návrhů se oficiálně Hanoj budovala až do roku 1940, znatelný Hébrardův vliv však přetrval mnohem déle. Realizované Hébrardovy projekty najdeme nejen v Hanoji, ale i v Da Latu, Saigonu a Phnom Penhu.
Dědictvím tohoto architektonického období je např. Pasteurův institut (nyní Hygienický a epidemiologický ústav), muzeum Francouzské školy Dálného východu (nyní Historické muzeum) a sídlo Finančního ředitelství Indočíny (nyní sídlo Ministerstva zahraničních věcí), dále také budova Indočínské univerzity a kostel Severní brány.
Nový stavitelský proud silně ovlivnil hanojskou Školu krásného umění, založenou roku 1925 malířem Victorem Tardieurem, a hlavně poznamenal její sekci sdružující vietnamské architekty, existující roku od 1927. Přestože městské zakázky byly přidělovány výlučně francouzským návrhářům, Vietnamci mohli své umění uplatnit na četných soukromých budovách bohaté hanojské buržoazie. V této době vzniklo asi 200 krásných "francouzských" vil vyhovujících tehdejšímu evropskému i orientálnímu vkusu. Vedle francouzů obývali tyto honosné příbytky i příslušníci vietnamské smetánky – ta je považovala za důkaz dobrého vkusu, zámožnosti a výjimečného společenského postavení; takto jsou mimochodem hodnoceny dodnes.
Názvy ulic
V seznamu najdete abecední seřazeny současné názvy nejznámějších ulic v Hanoji a jejich jmen za francouzského protektorátu.
Nové názvy | Staré názvy |
Bà Triệu | Lê Lợi |
Bạc | Changeurs |
Bát Đàn | Vieille des Tasses |
Bông | Coton |
Cầu Gỗ | Pont en bois |
Đào | Rue de la soie |
Đồng Xuân | Riz |
Đường | Sucre |
Duy Tân | Route de Huế |
Gai | Chanvre |
Gia Long | Gia Long (Bd) |
Giấy | Papier |
Hai Bà Trưng | Rollandes (Bd) |
Hàm Long | Doudard de la Grée |
Hàng Bài | Dong Khanh |
Chả Cá | Laque |
Chu Văn An | Vallenhoven |
Lý Thái Tổ | Courbet (Admiral) |
Lý Thường Kiệt | Carreau |
Mã | Cuivre |
Mắm | Saumure |
Nguyễn Thái Học | Duvillier |
Nhà thờ | Cathédrale |
Quán Sứ | Richaud |
Quan Thánh | Grand Bouddha |
Quang Trung | Jaureguiberry (Bd) |
Tây Hồ | Eckert (Square) |
Tây Sơn | Simoni (Square) |
Trần Hưng Đạo | Gambetta (Bd) |
Tràng Tiền | Paul Bert |