2019 - 2023 Nevidomé děvčátko v Bản Mù
Nevidomé děvčátko v Bản Mù
Při mé návštěvě v Bản Mù v minulém roce jsem navštívil několik příbytků ve vesnici a v jednom domě se setkal s nevidomým děvčátkem. Bản Mù je vesnice asi 10 km za Tram Tau, NghiaLo, Yen Bai
Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti spolupracoval, podporoval v České republice vodicí psy pro nevidomé, Mathildu, a mám vnoučátko ve stejném věku, velmi to na mne zapůsobilo a rozhodl jsem se udělat vše pro to, aby měla lepší život.
Je totiž obrovské nebezpečí, že v domku, spíše přístřešku, stráví celý život v nejhorší bídě. Bývá navíc obvyklé, že tito handicapovaní lidé bývají jenom zdrojem příjmu rodiny.
Proto v lednu roku 2020 jsem rodinu navštívil znovu, abych zjistil co nejvíce informací a uvážil, jak pomoci.
Zjistil jsem
Dívka s jmenuje Chang Thị Hiền a je jí jeden rok
Maminka Mùa Thị Tau věk 16 let
Otec Chang A Nủ věk 25 let
Otec umí špatně vietnamsky, maminka vůbec, jenom hmongsky
V souvislosti s pomocí se většinou mluví o penězích. Jenže zjistil jsem, že to vůbec není hlavní problém.
Obtíž totiž není jenom, že rodiče jsou chudí. Ale hlavně, že jsou bez vzdělání, bez schopnosti něco samí zařídit, něco pro to udělat. Nelze jim říci, tam a tam je nemocnice, jeďte tam a nechte jí vyšetřit. To jsme nejprve museli nemocnici navštívit sami, vysvětlit problém a ti sami otce s dívkou pozvali na vyšetření. Ta není daleko, asi 60 km, takže otec tam mohl na skútru dívku přivézt a tam jí vyšetřili. S výsledkem, že jí musí ještě vyšetřit v Hanoji.
Bohužel v této fázi já už nejsem schopen udělat vůbec nic. Mimo toho, že dám peníze na dopravu, ubytování, doprovod,.. Ale kdo dopraví otce s dívkou do Hanoje? Rodiče byli v životě nejdále v NghiaLo . Nejsou schopni sami jet do Hanoje.
Předem jsem navštívil oční kliniku v Hanoji, kde jsem se setkal s překvapivou vstřícností.
Celý projekt je teprve na začátku. Držte nám palce. Sháníme místní Vietnamce, v Hanoji , v NghiaLo,, kteří jsou ochotni pomoci s organizací.
Setkal jsme se i obrovskou ochotou pracovníků českého Velvyslanectví v Hanoji a jejich příbuzných.
Držte nám palce, případně se hlaste na pomoc.
Co se týká peněz, v současné době vše hradíme sami, nechci vybírat peníze na soukromý účet a jiný nemáme
2019
Při mé návštěvě v Bản Mù v roce 2019 jsem navštívil několik příbytků ve vesnici a v jednom domě se setkal s nevidomým děvčátkem. Bản Mù je vesnice asi 10 km za Tram Tau, NghiaLo, Yen Bai
Nevím jaká je to náhoda, ale název vesnice Bản Mù znamená v překladu Slepý
Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti spolupracoval, podporoval v České republice vodicí psy pro nevidomé, přes organizaci Mathilda a mám vnoučátko ve stejném věku, velmi to na mne zapůsobilo a rozhodl jsem se udělat vše pro to, aby měla lepší život. Je totiž obrovské nebezpečí, že v domku, spíše přístřešku, stráví celý život v nejhorší bídě. Navíc je obvyklé, že handicapovaní lidé bývají jenom zdrojem příjmu rodiny.
2020 leden
Při mojí další cestě jsem rodinu navštívil znovu, abych zjistil co nejvíce informací a uvážil, jak pomoci. Zjistil jsem, že:
Dívka s jmenuje Chang Thị Hiền a je jí něco málo přes jeden rok
Maminka Mùa Thị Tau věk 16 let
Otec Chang A Nủ věk 20 let
Otec umí špatně vietnamsky, maminka vůbec, jenom hmongsky
Co se podařilo
Opatřit pro tátu osobní dokumenty, bez nich dívenku do nemocnice nepřijmou
Dovézt ho s dívkou do Hanoje. Ca 300 km, 10 hodin cesty z hor na skútru, pak autobusem. On nikdy necestoval, byl to problém. Zorganizovat návštěvu nemocnice, kde se děvčátko dostalo do péče vynikající lékařky (s praxí v USA). Zjistila řadu velmi vážných vad zraku bez možnoisti operace, zásadní změny. Setkali jsme se s velkou vstřícností ředitele nemocnice příslušném pro národnostní menšiny.
Poškození je dáno velkou podvyživeností v době těhotenství. Při druhé návštěvě nemocnice dívka dostala speciální brýle a léky. Narodila se, když mamince bylo málo přes 14 let (nyní jsou dívce dva roky), což je u Hmongů běžné.
V souvislosti s pomocí se většinou mluví o penězích. Jenže zjistil jsem, že to vůbec není hlavní problém.
Obtíž totiž není jenom, že rodiče jsou chudí. Jsou především bez vzdělání a sami nedokážou mnoho zařídit, něco pro to udělat. Nelze jim říci, tam a tam je nemocnice, jeďte tam a nechte ji vyšetřit.
Celý projekt je teprve na začátku. Držte nám palce. Sháníme místní Vietnamce, v Hanoji nebo v NghiaLo, kteří jsou ochotni pomoci s organizací.
Setkal jsem se i velkou ochotou pracovníků českého Velvyslanectví v Hanoji a jejich příbuzných. Co se týká peněz, v současné době vše hradíme sami, nechci vybírat peníze na soukromý účet a jiný nemáme.
2020 září Co se nám nepodařilo
Bohužel celý projekt prakticky skončil. Dívenku se nám podařilo několikrát dopravit do Hanoje, dostala léky, speciální mimořádně silné brýle, se kterými alespoň malinko vidí. Ale rodiče si mezitím "udělali" nové dítě, o dívenku ztratili zájem, do Hanoje s ní na kontrolu už nechtějí, brýle dívka nenosí. Není síla je k tomu donutit.
Není to ale jenom kritika, spíše logický vývoj, konstatování. Nemáme představu o jejich velmi tvrdém životě, o jejich prioritách a ani o kulturních zvyklostech a přístupu k postižení.
2022 květen Smutné
Ihned po koronavirové době se mne konečně podařilo dostat do Vietnamu samozřejmě jsem musel navštívit „mojí“ dívenku.
Dům jsme našli prázdný. Kde jsou rodiče jsme se nedozvěděli. Prý jsou někde na poli, ale dívenka je prý ve školce. Tak jsme dojeli do školky a tam dívku skutečně našli. Smutnou, bez brejliček. Předali jsme jí dárky a pořádali vychovatelku, aby s rodiči promluvila aby dívka brýle nosila
2022 září Ještě smutnější
Další návštěva. Do vesnice jsem se opět vydal se svým vietnamským kamarádem. Opět nikde nikdo, ale zde se nezamyká, tak jsme vstoupili dovnitř. Do totální tmy, hmongské domy nemají okna z důvodu ochrany před zlými duchy. Najednou se z temnoty vynořila postava. Maminka dívenky. Spala, únava na ní byla příliš zřetelná. Je už dospělá, je jí 19 let a v náručí měla další děťátko. Už třetí. !!!! Když nás uviděla, aniž řekla slovo, běžela pro muže do sousedního domu. Dozvěděli jsme se, že tam popíjel.
Když přišel, maminka si sedla do kouta, nepromluvila. Sedli jsem si okolo ohniště a muž připravil čaj. Tři misky. Říkám, že jsme čtyři a mamince naznačuji, aby si přisedla. Nakonec nalil čtvrtou misku a po dalších mých výzvách si maminka s dítětem přisedla. Beze slova, bez úsměvu, pouze s miminkem v ruce. Čaje se ani nedotkla. Dívka je prý ve školce. Vyndal jsem z batohu nějaké sladkosti a hračky pro dívku a otevřel téma co dále. Potřebuje nové brýle. Dívce jsou skoro 4 roky a nyní už muže reagovat. Údajně s velkými čočkami v brýlích něco vidět může. Brýle, které jsme zajistili včetně vyšetření v Hanoji nenosí. Mají nové děti….
Potřebuje nové vyšetření. Alespoň v nemocnici v blízkém městečku Nghia Lo. Prosil jsem otce, aby tam dívku nechal vyšetřit. Nechce se mu. Prý dostal na měsíc práci na silnici a musí odjet. Říkám, že když budu mít vyšetření, mohu brýle zajistit, koupit, zaplatit.
Ptáme se, můžeme zavolat až se vrátíte z práce a navštívíte s dívkou nemocnici? Prý to nejde, nemá telefon. Ale že mu máme nechat naše číslo, že s půjčeným telefonem zavolá. Jak ale mu napsat číslo? Papír není, tužka není. Dal nám uhlík z ohniště abychom napsali číslo vedle dveří,…
2022 prosinec
Sedim doma v Praze s rozjímám. Od svého vietnamského kamaráda v Nghia Lo mám zrávu, že nezavolal.
2023 duben
Do dnešního dne se nikdo neozval, nezatelefonoval. Letos v dubnu jsem opět s mým kamarádem vyrazil za „mojí“ dívenkou. Už skutečně bez velkého očekávání. V temném domě bez oken jsme v šeru opět rozeznali maminku s miminkem v náručí a „otce“. Záměrně dávám otce do uvozovek, protože moje představy jo otci se docela liší. Dívenka je prý ve školce. Přivítání bylo bez velkého nadšení, něco jako úsměv zde snad neznají. Ani čaj na rozdíl od minule jsme nedostali. Můj vietnamský kamarád koupil obrovský balík malých krabic mléka a já jsem mamince tajně, aby on neviděl, vtiskl do ruky v přepočtu dva tisíce korun. Naznačil jí, že mu to nesmí říct což evidentně pochopila. Neřekla ale ani slovo, ostatně vietnamsky neumí. Nechci rodině strkat peníze, ty zdejší problém neřeší.
Pak jedeme do školky. Dívenku jsme našli spořádaně sedět mezi ostatními dětmi, ve školce se praktikuje docela vojenský dril. Předal jsem dívce dárky, krásného medvídka, kterého si evidentně ihned zamilovala, xylofon, malý dětský elektronický klavír a pár dalších drobností. A opět začala diskuze. Mohla by být třeba mistrem v muzice. Ale kdo jí bude učit? Komu dát peníze na výuku je problém.
Pouze jsem se s učitelkami dohodl, že pokud bude šance výuky, školy, že peníze seženu. Ty nejsou problém. Ale hlavně musí na kliniku opět na vyšetření. Jenže tatínek argumentuje, že s brýlemi, které dostala v roce, to není lepší. Jasně, protože tehdy nebyla schopna komunikovat. Nyní jí bude už pět let. Mohou brýle pomoci. Jenže „otec“ to nechápe. Pojede do Nghia Lo s dívkou na vyšetření? Prý ano… uvidíme.
Ale při diskusi jsme se nyní překvapivě dozvěděli, že jejich druhá dcera, nyní mající již dva roky, má stejný problém. Úplně mne to vykolejilo, to nám dosud neřekl.
Musí dospět hlavně rodiče. Prý když bude šance do Hanoje do speciální školy, je pro ,.. Počkám rok, snad se to podaří. Nyní hlavně aby měla brýle. Aby s ní táta odjel do města na vyšetření. Když budu mít vyšetření, brýle opatřit mohu. Co s její sestrou, samozřejmě pokud to půjde, to samé.
Ale přece jenom jedna dobrá zpráva. Z jejího chování je zřejmé, že když si něco dá na vzdálenost 5 - 10 cm před sebe, něco vidí. Co, to samozřejmě nevím.
2023 červenec
Už mě začíná unavovat popisovat tento příběh, který nikam nevede. Hlavně nepomáhá. Jediné, co z toho zatím je, je strašné poznání, prohlédnutí.
V červenci se kamarádovi Tungovi podařilo přesvědčit tátu, aby dívku vzal do Nghia Lo do nemocnice. Já jsem vyhrabal původní zprávu z Hanoje, aby něco měli v ruce (tu táta samozřejmě dávno neměl) V Nghia Lo mu akorát řekli, že musí zase do Hanoje. Tak Tung přesvědčil tátu, aby to podnikl. Ubytoval ho u sebe doma a druhý den společně vyrazili do Hanoje. Tam se zase sešlo koncilium, sdělili, aby přijel zase za týden. Začal jsem doufat, operace, medikamenty,..
Tak za týden táta dívku přivezl zase. Tentokrát dokonce sám, už cestovat do Hanoje alespoň umí. Ono to není jednoduché, z jeho vesnice do Nghia Lo dvě hodiny na motorce, pak sedm hodin autobusem. Dostala opět brejličky s obrovskými čočkami. Řekli mi, že jsou stejné. Mně se to nechce věřit, asi soudí podle vzhledu brýlí a netuší, že existuje něco jako dioptrie, nemluvě o různém typu broušení. Ten týden čekání byl asi na výrobu brýlí.
Zda brýle nosí? Nevím. Ale co vím, že se očima trochu orientuje. Jak? Kolik? Nevím.
Chang Thị Hiền červenec 2023
Bude jí šest. Pokusím se jí dostat do školy pro nevidomé do Hanoje. Zda se to podaří, netuším.
Já jenom prosím čtenáře, nekritizujte to špatně. Prostě tak žijí, bezohledný tvrdý život je u nich normální, sami tak vyrostli. Opravdu za to nemohou. I když ve výsledku je pro nás pomoc mimořádně obtížná. Peníze vybrat není problém. Ale když rodiče nespolupracují. Jsou navíc negramotní. Kdo ale chudé Hmongy poznal, soucit s nimi musí mít.
Dívenky ale i maminky mne je strašně líto. Chtělo se mne brečet, když jsme jí viděl
