2019

Při mé návštěvě v Bản Mù v roce 2019 jsem navštívil několik příbytků ve vesnici a v jednom domě se setkal s nevidomým děvčátkem. Bản Mù je vesnice asi 10 km za Tram Tau, NghiaLo, Yen Bai

 

Nevím jaká je to náhoda, ale název vesnice Bản Mù znamená v překladu Slepý 

Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti spolupracoval, podporoval v České republice vodicí psy pro nevidomé, přes organizaci Mathilda a mám vnoučátko ve stejném věku, velmi to na mne zapůsobilo a rozhodl jsem se udělat vše pro to, aby měla lepší život. Je totiž obrovské nebezpečí, že v domku, spíše přístřešku, stráví celý život v nejhorší bídě. Navíc je obvyklé, že handicapovaní lidé bývají jenom zdrojem příjmu rodiny. 

2020 leden

Při mojí další cestě jsem  rodinu navštívil znovu, abych zjistil co nejvíce informací a uvážil, jak pomoci. Zjistil jsem, že: 

Dívka s jmenuje Chang Thị Hiền a je jí něco málo přes jeden rok

Maminka Mùa Thị Tau věk 16 let

Otec Chang A Nủ věk 20 let

Otec umí špatně vietnamsky, maminka vůbec, jenom hmongsky 

 

Co se podařilo

Opatřit pro tátu osobní dokumenty, bez nich dívenku do nemocnice nepřijmou

Dovézt ho s dívkou do Hanoje. Ca 300 km, 10 hodin cesty z hor na skútru, pak autobusem. On nikdy necestoval, byl to problém. Zorganizovat návštěvu nemocnice, kde se děvčátko dostalo do péče vynikající lékařky (s praxí v USA).  Zjistila řadu velmi vážných vad zraku bez možnoisti operace, zásadní změny. Setkali jsme se s velkou vstřícností ředitele nemocnice příslušném pro národnostní menšiny.

 

Poškození je dáno velkou podvyživeností v době těhotenství. Při druhé návštěvě nemocnice dívka dostala speciální brýle a léky.  Narodila se, když mamince bylo málo přes 14 let (nyní jsou dívce dva roky), což je u Hmongů běžné.

V souvislosti s pomocí se většinou mluví o penězích. Jenže zjistil jsem, že to vůbec není hlavní problém. 

Obtíž totiž není jenom, že rodiče jsou chudí. Jsou především bez vzdělání a sami nedokážou mnoho zařídit, něco pro to udělat.  Nelze jim říci, tam a tam je nemocnice, jeďte tam a nechte ji vyšetřit. 

Celý projekt je teprve na začátku. Držte nám palce. Sháníme místní Vietnamce, v Hanoji nebo v NghiaLo, kteří jsou ochotni pomoci s organizací. 

 

Setkal jsem se i velkou ochotou pracovníků českého Velvyslanectví v Hanoji a jejich příbuzných. Co se týká peněz, v současné době vše hradíme sami, nechci vybírat peníze na soukromý účet a jiný nemáme. 

 

2020 září Co se nám nepodařilo

Bohužel celý projekt prakticky skončil. Dívenku se nám podařilo několikrát dopravit do Hanoje, dostala léky, speciální mimořádně silné brýle, se kterými alespoň malinko vidí. Ale rodiče si mezitím "udělali" nové dítě, o dívenku ztratili zájem, do Hanoje s ní na kontrolu už nechtějí, brýle dívka nenosí. Není síla je k tomu donutit. 

Není to ale jenom kritika, spíše logický vývoj, konstatování. Nemáme představu o jejich velmi tvrdém životě, o jejich prioritách a ani o kulturních zvyklostech a přístupu k postižení.

 

2022 květen Smutné

Ihned po koronavirové době se mne konečně podařilo dostat do Vietnamu samozřejmě jsem musel navštívit „mojí“ dívenku.

Dům jsme našli prázdný. Kde jsou rodiče jsme se nedozvěděli. Prý jsou někde na poli, ale dívenka je prý ve školce. Tak jsme dojeli do školky a tam dívku skutečně našli. Smutnou, bez brejliček. Předali jsme jí dárky a pořádali vychovatelku, aby s rodiči promluvila aby dívka brýle nosila 

 

2022 září Ještě smutnější 

Další návštěva. Do vesnice jsem se opět vydal se svým vietnamským kamarádem. Opět nikde nikdo, ale zde se nezamyká, tak jsme vstoupili dovnitř. Do totální tmy, hmongské domy nemají okna z důvodu ochrany před zlými duchy. Najednou se z temnoty vynořila postava. Maminka dívenky. Spala, únava na ní byla příliš zřetelná.  Je už dospělá, je jí 19 let a v náručí měla další děťátko. Už třetí. !!!! Když nás uviděla, aniž řekla slovo, běžela pro muže do sousedního domu. Dozvěděli jsme se, že tam popíjel.

Když přišel, maminka si sedla do kouta, nepromluvila. Sedli jsem si okolo ohniště a muž připravil čaj. Tři misky. Říkám, že jsme čtyři a mamince naznačuji, aby si přisedla. Nakonec nalil čtvrtou misku a po dalších mých výzvách si maminka s dítětem přisedla. Beze slova, bez úsměvu, pouze s miminkem v ruce. Čaje se ani nedotkla. Dívka je prý ve školce. Vyndal jsem z batohu nějaké sladkosti a hračky pro dívku a otevřel téma co dále. Potřebuje nové brýle. Dívce jsou skoro 4 roky a nyní už muže reagovat. Údajně s velkými čočkami v brýlích něco vidět může. Brýle, které jsme zajistili včetně vyšetření v Hanoji nenosí. Mají nové děti….

  

Potřebuje nové vyšetření. Alespoň v nemocnici v blízkém městečku Nghia Lo. Prosil jsem otce, aby tam dívku nechal vyšetřit. Nechce se mu. Prý dostal na měsíc práci na silnici a musí odjet. Říkám, že když budu mít vyšetření, mohu brýle zajistit, koupit, zaplatit. 

Ptáme se, můžeme zavolat až se vrátíte z práce a navštívíte s dívkou nemocnici? Prý to nejde, nemá telefon. Ale že mu máme nechat naše číslo, že s půjčeným telefonem zavolá. Jak ale mu napsat číslo? Papír není, tužka není. Dal nám uhlík z ohniště abychom napsali číslo vedle dveří,…

2022 prosinec

Sedim doma v Praze s rozjímám. Od svého vietnamského kamaráda v Nghia Lo mám zrávu, že nezavolal.

 

 

Já jenom prosím čtenáře, nekritizujte to špatně. Prostě tak žijí, bezohledný tvrdý život je u nich normální, sami tak vyrostli. Opravdu za to nemohou. I když ve výsledku je pro nás pomoc mimořádně obtížná. Peníze vybrat není problém. Ale když rodiče nespolupracují. Jsou navíc negramotní. Kdo ale chudé Hmongy poznal, soucit s nimi musí mít.

Dívenky ale i maminky mne je strašně líto. Chtělo se mne brečet, když jsme jí viděl