Zdravení ve Vietnamu: „Xin chào“… a odpovědí je ticho

Jak je to s tímto pozdravem? Úplně jinak, než si myslíme – jinak, než jsme zvyklí

 

Když přijedeme do cizí země, většinou si jako první osvojíme pozdrav. V Itálii buongiorno, ve Francii bonjour, ve Španělsku buenos días. A ve Vietnamu? Jasně – xin chào.

 

Člověk má dobrý pocit: umí první vietnamské slovo a chce ho hned používat. Vždyť pozdravit je přece slušnost.

 

Jenže po pár dnech ve Vietnamu si začneme všímat zvláštní věci. Přijdeme do obchodu – nikdo nepozdraví. Vstoupíme do výtahu – ticho. Na ulici se míjíme s lidmi a nikdo ani nepřikývne. Dokonce ani na vesnici, kde bychom to u nás čekali automaticky.

 

Zpočátku mi to přišlo dost nezdvořilé. Vždyť pozdrav je přece základ slušnosti, ne?

 

Jenže čím déle jsem ve Vietnamu byl, tím víc mi docházelo, že pro Vietnamce to není nezdvořilost, ale norma. Ve Vietnamu se vzájemně neznámí lidé běžně nezdraví.

 

Často se stane, že místo pozdravu rovnou slyšíme otázku, žádost nebo obchodní nabídku. Bez úvodu, bez „dobrý den“. A nikomu to nepřijde divné.

 

Důvod je překvapivě jednoduchý – a hluboce zakořeněný v kultuře.

 

Ve Vietnamu je při oslovení mnohem důležitější vzájemné postavení než samotný pozdrav. Jenže jaké postavení má cizí člověk na ulici? To nikdo neví.

 

Ve vietnamštině totiž neexistuje neutrální „ty“ nebo „vy“, na které jsme zvyklí. Místo toho se lidé oslovují jako členové rodiny – i když spolu vůbec nejsou příbuzní.

 

Jednou jste „starší bratr“ (anh), jindy „starší sestra“ (chị), „mladší“ (em) nebo třeba „strýc“ (bác). A pokud to s věkem přeženete, nebo ho naopak podceníte, může to znít mnohem hůř než špatně vyslovené xin chào.

 

Správné oslovení je tu často důležitější než samotný pozdrav. A protože u neznámých lidí není jisté, jak je správně oslovit, je jednodušší nepozdravit vůbec.

 

Celé to souvisí s konfuciánskou tradicí, která ve Vietnamu dodnes hraje velkou roli. Důraz se klade na věk, hierarchii a společenské role. Mladší zdraví staršího, podřízený nadřízeného, student učitele. Opačně to být nemusí.

 

A co my, cizinci?

 

Dobrá zpráva je, že Vietnamci si na naše xin chào už dávno zvykli. Berou ho jako milé gesto, často se usmějí a odpoví – někdy s větší srdečností, než jsme zvyklí doma v Evropě.

 

Takže pokud se nám někdy zdá, že nás ve Vietnamu nikdo nezdraví, neberme to osobně. Není to chlad ani nezájem. Je to jen jiný způsob, jak svět funguje.

 

Všimněte si, že podobné je to i u nás ve vietnamských večerkách – také se často nezdraví.

 

A ještě zajímavost na závěr: vietnamština je tonální jazyk, a tak špatně vyslovený „pozdrav“ může znamenat něco zcela jiného. Je totiž rozdíl mezi chào – ahoj, cháo – rýžová kaše a chảo – pánev.

 

Zpět na blog, další zajímavé články

 

A ještě zajímavost na závěr: vietnamština je tonální jazyk, a tak i „pozdrav“ může znamenat něco zcela jiného. Je totiž rozdíl mezi chào – ahoj, cháo – rýžová kaše a chảo – pánev.Zdravení ve Vietnamu: „Xin chào“… a odpovědí je ticho

Jak je to s tímto pozdravem? Úplně jinak, než si myslíme – jinak, než jsme zvyklí

 

Když přijedeme do cizí země, většinou si jako první osvojíme pozdrav. V Itálii buongiorno, ve Francii bonjour, ve Španělsku buenos días. A ve Vietnamu? Jasně – xin chào.

 

Člověk má dobrý pocit: umí první vietnamské slovo a chce ho hned používat. Vždyť pozdravit je přece slušnost.

 

Jenže po pár dnech ve Vietnamu si začneme všímat zvláštní věci. Přijdeme do obchodu – nikdo nepozdraví. Vstoupíme do výtahu – ticho. Na ulici se míjíme s lidmi a nikdo ani nepřikývne. Dokonce ani na vesnici, kde bychom to u nás čekali automaticky.

 

Zpočátku mi to přišlo dost nezdvořilé. Vždyť pozdrav je přece základ slušnosti, ne?

 

Jenže čím déle jsem ve Vietnamu byl, tím víc mi docházelo, že pro Vietnamce to není nezdvořilost, ale norma. Ve Vietnamu se vzájemně neznámí lidé běžně nezdraví.

 

Často se stane, že místo pozdravu rovnou slyšíme otázku, žádost nebo obchodní nabídku. Bez úvodu, bez „dobrý den“. A nikomu to nepřijde divné.

 

Důvod je překvapivě jednoduchý – a hluboce zakořeněný v kultuře.

 

Ve Vietnamu je při oslovení mnohem důležitější vzájemné postavení než samotný pozdrav. Jenže jaké postavení má cizí člověk na ulici? To nikdo neví.

 

Ve vietnamštině totiž neexistuje neutrální „ty“ nebo „vy“, na které jsme zvyklí. Místo toho se lidé oslovují jako členové rodiny – i když spolu vůbec nejsou příbuzní.

 

Jednou jste „starší bratr“ (anh), jindy „starší sestra“ (chị), „mladší“ (em) nebo třeba „strýc“ (bác). A pokud to s věkem přeženete, nebo ho naopak podceníte, může to znít mnohem hůř než špatně vyslovené xin chào.

 

Správné oslovení je tu často důležitější než samotný pozdrav. A protože u neznámých lidí není jisté, jak je správně oslovit, je jednodušší nepozdravit vůbec.

 

Celé to souvisí s konfuciánskou tradicí, která ve Vietnamu dodnes hraje velkou roli. Důraz se klade na věk, hierarchii a společenské role. Mladší zdraví staršího, podřízený nadřízeného, student učitele. Opačně to být nemusí.

 

A co my, cizinci?

 

Dobrá zpráva je, že Vietnamci si na naše xin chào už dávno zvykli. Berou ho jako milé gesto, často se usmějí a odpoví – někdy s větší srdečností, než jsme zvyklí doma v Evropě.

 

Takže pokud se nám někdy zdá, že nás ve Vietnamu nikdo nezdraví, neberme to osobně. Není to chlad ani nezájem. Je to jen jiný způsob, jak svět funguje.

 

Všimněte si, že podobné je to i u nás ve vietnamských večerkách – také se často nezdraví.

 

A ještě zajímavost na závěr: vietnamština je tonální jazyk, a tak i „pozdrav“ může znamenat něco zcela jiného. Je totiž rozdíl mezi chào – ahoj, cháo – rýžová kaše a chảo – pánev.