Smlouvání ve Vietnamu
Mnoho turistů se po návštěvě zemí jako je Turecko, Egypt nebo Maroko domnívá, že čím více na východ pojedou, tím intenzivnější a tvrdší smlouvání je čeká. Je to ale zásadní omyl.
Zatímco v Orientu a arabském světě je smlouvání hluboce zakořeněnou součástí kultury, tradicí starou stovky let a svým způsobem i společenskou hrou, ve Vietnamu tomu tak historicky nikdy nebylo. Ceny byly – a často dodnes jsou – pevné. I na trzích bývají napsané nebo alespoň obecně známé. Smlouvání zde není kulturní rituál, ale spíše novodobý jev.
Paradoxně to byli právě Evropané a obecně zahraniční turisté, kdo do Vietnamu zvyk smlouvat ve větší míře přinesl. Tam, kde se začali objevovat turisté, začaly se objevovat i „turistické ceny“ a prostor pro vyjednávání.
Místní prodejci si totiž rychle uvědomili, že návštěvníci často očekávají možnost smlouvat – a tak cenu raději o něco navýší, aby měli kam ustoupit. Ne proto, že by to byla jejich tradice, ale protože reagují na poptávku.
Někdy je až smutné sledovat, jak turisté usmlouvávají pár tisíc dongů z už tak velmi nízké ceny za mango, dragonfruit nebo trochu pepře. Částka, která pro návštěvníka nepředstavuje téměř nic, může pro prodavačku znamenat citelný rozdíl v denním výdělku.
Atmosféra vietnamských trhů je navíc úplně jiná než na orientálních bazarech. Prodejci zde obvykle nevykřikují, nesnaží se překřičet konkurenci ani vás netahají za rukáv. Často uvidíte řadu starších žen sedících vedle sebe, každá s téměř totožnou nabídkou ovoce či zeleniny. Ceny mají stejné, zboží podobné kvality – a místo soupeření si mezi sebou přátelsky povídají. Zákazník si vybere buď „tu svou“, ke které chodí pravidelně, nebo prostě tu, která je mu nejsympatičtější. Nejde o boj, ale o klidný každodenní rytmus.
Možná by tedy cizinec ve Vietnamu mohl někdy udělat pravý opak toho, na co je zvyklý jinde – nesmlouvat, případně cenu dokonce lehce zaokrouhlit nahoru. Ne z povýšenosti, ale z respektu k místní realitě a jako malé gesto podpory.
Samozřejmě nemluvím o případech, kdy se někdo snaží turistu vědomě ošidit. Takoví lidé existují všude na světě – stačí se projít třeba Celetnou ulicí v Praze. Ale zaměňovat jednotlivé nepoctivce za běžnou praxi celé země by byla chyba.
Vietnam má v mnoha ohledech jinou mentalitu než oblasti, kde je smlouvání kulturní tradicí. A možná právě v tom spočívá jeho tichá důstojnost.
A na závěr pro úsměv zajímavost
Při procházce trhy v neturistických oblastech samozřejmě cizinec vždy vzbudí pozornost. A já se vždycky zastavím právě u toho nejzajímavějšího stánku.
Třeba tam, kde paní sedí na malé plastové stoličce a obratně škube drobné ptáčky. Nebo u jiné, která má před sebou hromadu čerstvých vnitřností – játra, žaludky, střeva, všechno pečlivě srovnané. Pro nás něco téměř nevídaného, pro ni naprosto běžná součást každodenní nabídky.
Stačí, abych se na chvilku zadíval déle, a už vidím pohyb ruky. Paní nabere do dlaně střeva, zvedne je směrem ke mně a s úsměvem nabízí. Jindy mi téměř slavnostně ukazuje celou prasečí hlavu – krásně očištěnou, připravenou k dalšímu zpracování. V jejích očích čtu jediné: „Tohle je dobré, to si vezmi.“. Pamatuji když jsem odmítl si koupit ptáčky. Tak mě paní nabídla už oškubané (živé). Ty jsou ještě lepší, s nima budu mít menší práci.
Vůbec ji nenapadne, že turista cestuje jinak. Že bydlí v hotelu nebo v malém guesthousu bez kuchyně. Neví jak vypadá, nikdy v životě v hotelu nebyla. Ona nad tím vlastně ani nepřemýšlí. Vidí zákazníka. A zákazník přece nakupuje, uvaří a nasytí rodinu. Tak to funguje tady.
Je z jiného světa – a zároveň jsem z jiného světa já. Svět turisty si nedokáže představit stejně, jako si já jen těžko dokážu představit její každodenní realitu.
A tak se na sebe usmějeme. Já zdvořile odmítnu prasečí hlavu, ona se zasměje – a možná si v duchu říká, že ti cizinci jsou opravdu zvláštní tvorové. Vždyť kdo by si nekoupil tak krásnou hlavu?Smlouvání ve Vietnamu
Mnoho turistů se po návštěvě zemí jako je Turecko, Egypt nebo Maroko domnívá, že čím více na východ pojedou, tím intenzivnější a tvrdší smlouvání je čeká. Je to ale zásadní omyl.
Zatímco v Orientu a arabském světě je smlouvání hluboce zakořeněnou součástí kultury, tradicí starou stovky let a svým způsobem i společenskou hrou, ve Vietnamu tomu tak historicky nikdy nebylo. Ceny byly – a často dodnes jsou – pevné. I na trzích bývají napsané nebo alespoň obecně známé. Smlouvání zde není kulturní rituál, ale spíše novodobý jev.
Paradoxně to byli právě Evropané a obecně zahraniční turisté, kdo do Vietnamu zvyk smlouvat ve větší míře přinesl. Tam, kde se začali objevovat turisté, začaly se objevovat i „turistické ceny“ a prostor pro vyjednávání. Místní prodejci si totiž rychle uvědomili, že návštěvníci často očekávají možnost smlouvat – a tak cenu raději o něco navýší, aby měli kam ustoupit. Ne proto, že by to byla jejich tradice, ale protože reagují na poptávku.
Někdy je až smutné sledovat, jak turisté usmlouvávají pár tisíc dongů z už tak velmi nízké ceny za mango, dragonfruit nebo trochu pepře. Částka, která pro návštěvníka nepředstavuje téměř nic, může pro prodavačku znamenat citelný rozdíl v denním výdělku.
Atmosféra vietnamských trhů je navíc úplně jiná než na orientálních bazarech. Prodejci zde obvykle nevykřikují, nesnaží se překřičet konkurenci ani vás netahají za rukáv. Často uvidíte řadu starších žen sedících vedle sebe, každá s téměř totožnou nabídkou ovoce či zeleniny. Ceny mají stejné, zboží podobné kvality – a místo soupeření si mezi sebou přátelsky povídají. Zákazník si vybere buď „tu svou“, ke které chodí pravidelně, nebo prostě tu, která je mu nejsympatičtější. Nejde o boj, ale o klidný každodenní rytmus.
Možná by tedy cizinec ve Vietnamu mohl někdy udělat pravý opak toho, na co je zvyklý jinde – nesmlouvat, případně cenu dokonce lehce zaokrouhlit nahoru. Ne z povýšenosti, ale z respektu k místní realitě a jako malé gesto podpory.
Samozřejmě nemluvím o případech, kdy se někdo snaží turistu vědomě ošidit. Takoví lidé existují všude na světě – stačí se projít třeba Celetnou ulicí v Praze. Ale zaměňovat jednotlivé nepoctivce za běžnou praxi celé země by byla chyba.
Vietnam má v mnoha ohledech jinou mentalitu než oblasti, kde je smlouvání kulturní tradicí. A možná právě v tom spočívá jeho tichá důstojnost.
A na závěr pro úsměv zajímavost
Při procházce trhy v neturistických oblastech samozřejmě cizinec vždy vzbudí pozornost. A já se vždycky zastavím právě u toho nejzajímavějšího stánku.
Třeba tam, kde paní sedí na malé plastové stoličce a obratně škube drobné ptáčky. Nebo u jiné, která má před sebou hromadu čerstvých vnitřností – játra, žaludky, střeva, všechno pečlivě srovnané. Pro nás něco téměř nevídaného, pro ni naprosto běžná součást každodenní nabídky.
Stačí, abych se na chvilku zadíval déle, a už vidím pohyb ruky. Paní nabere do dlaně střeva, zvedne je směrem ke mně a s úsměvem nabízí. Jindy mi téměř slavnostně ukazuje celou prasečí hlavu – krásně očištěnou, připravenou k dalšímu zpracování. V jejích očích čtu jediné: „Tohle je dobré, to si vezmi.“
Vůbec ji nenapadne, že turista cestuje jinak. Že bydlí v hotelu nebo v malém guesthousu bez kuchyně. Neví jak vypadá, nikdy v životě v hotelu nebyla. Ona nad tím vlastně ani nepřemýšlí. Vidí zákazníka. A zákazník přece nakupuje, uvaří a nasytí rodinu. Tak to funguje tady.
Je z jiného světa – a zároveň jsem z jiného světa já. Svět turisty si nedokáže představit stejně, jako si já jen těžko dokážu představit její každodenní realitu.
A tak se na sebe usmějeme. Já zdvořile odmítnu prasečí hlavu, ona se zasměje – a možná si v duchu říká, že ti cizinci jsou opravdu zvláštní tvorové. Vždyť kdo by si nekoupil tak krásnou hlavu?
