Z Asie se lidé vracejí buď nadšení, nebo rozčarovaní.

Střední cesta téměř neexistuje.

 

Martin:  Do Vietnamu mě už nikdo nedostane. Všude odpadky, smrad, špína, akorát jsem tam dostal průjem. Ale Golden Bridge byl super, jenom všude strašně lidí, samý turista, snažili se mě všude okrást.

Jarmila: Fantastická země, skoro jsme nepotkali turistu, překrásná příroda, milí lidé, dobrodružný pobyt u místních menšin. Jenom Golden Bridge byl úlet. Turistická mucholapka. Do Vietnamu se musím vrátit.

 

toto je fotka kvůli které jedeme do Vietnamu 

 

Proč?

Protože mnoho lidí necestuje poznávat. Cestují si potvrdit své představy.

Mladí Evropané procestují pár měst, pár zemí, všechno funguje podobně – čisté toalety, jasná pravidla, servis, na který je spoleh. Pak zatouží po „exotice“. Vyberou si Vietnam. V hlavě už mají hotový film: ranní mlha nad rýžovými poli, menšiny v krojích, romantické stolování na zemi, kokosové palmy nad prázdnou pláží.

Jenže chtějí, aby ten film běžel podle evropského scénáře.

 

Chtějí dobrodružství – ale bez nepohodlí.

Autenticitu – ale bez chaosu.

Chudobu – ale estetickou.

Jiný svět – ale fungující podle jejich pravidel.

 

„Zaplatil jsem si službu, tak ji musím dostat.“ To je věta, která ve Vietnamu ztrácí sílu.

Ano, můžete si koupit komfort. Exclusivní resort, organizovaný zájezd, luxusní autobus. A zaplatíte za to tolik, že vás to přestane překvapovat. Cena totiž zahrnuje i eliminaci rizika a nepředvídatelnosti.

Ale pokud chcete cestovat mimo katalog – musíte přijmout realitu.

 

Autobus může být přeplněný. V uličce může stát skútr. Z horní police na vás může spadnout krabice. V pokoji může proběhnout šváb. Postel nemusí být povlečená. A ano, záchod může být jen díra v zemi. Očekávat v homestay na vesnici záchod jako v evropském hotelu je opravdu špatně. Vietnamec vidí svět jinak, má jiné priority. A očekávat, že se bude chovat evropsky, nejde. Nevíc většina ubytovatelů v životě nebyla za hranicema, neviděla v životě normální hotel. Neví co je náš standard. Tak ho nemůžeme ve Vietnamu chtít. 

 

To není selhání systému. To je systém.

Velká iluze spočívá v tom, že internet ukazuje Vietnam jako nekonečný sled výjimečných momentů: slavnosti, obřady, sklizeň rýže, barevné trhy, stoleté čajovníky s romantickou mlhou. Jenže to jsou výseky reality. Vybrané okamžiky. Výsledek mnoha cest, náhod a správného načasování.

Turista pak přijede a diví se, že se zrovna nesází rýže. Že není svatba. Že se nekoná pohřeb s průvodem. Že místní u stoletých čajovníků neotevřeli degustační stánek. Že se neúčastní slavnostní večeře na zemi. 

 

Protože skutečný život není atrakce.

Další střet s realitou přichází ve chvíli, kdy se něco pokazí. Nehoda na skútru. Srážka s dítětem. Představa, že vše vyřeší papír od pojišťovny, je naivní. Místní lidé nečtou vůbec, natož nějaký papír psaný v jim neznámé řeči, pojistné podmínky. Reagují okamžitě, přímo, lidsky – a často velmi tvrdě.  Zranil jste skútrem dítě? Obstoupí vás a zachrání vás pouze peníze. Mávat pojistnou smlouvou můžete akorát abyste zahnali mouchy.

 

Vietnam není Evropa. Nejen vzhledem. Mentalitou, fungováním, očekáváním.

A právě tady vzniká nespokojenost. Ne proto, že by Vietnam selhal. Ale protože návštěvník odmítl opustit Evropu – alespoň v hlavě.

 

Ano, prvonávštěvníky chápu. I já jsem měl problém spát u místních. Řešil jsem hygienu, komfort, recenze. Dnes už ne. Pokud je kde ležet a co jíst, beru to jako dar. Zbytek je zkušenost. 

 

Ale je fér si přiznat: kdo hledá Evropu v Asii, bude zklamaný.

 

 

 

 

Nespokojenost tedy často není chybou Vietnamu.      Je to střet reality s představou.

 

 

Zpět na blog, další zajímavé články