Čtvrtek 20.10.2016
Tak jak Mai slíbila, čekal nás před nádražím řidič s cedulkou s mým jménem. Odvezl nás do SAPY do hotelu PINOCHIO. Tam jsme si dali přebytečné věci do depozitu a v hotelové restauraci snídani.
Po snídani jsme nedočkavě vyhlíželi auto s našim průvodcem a nosiči . No konečně ! Nastupujeme do auta, kde nás vítá náš guide , tři nosiči a dokonce i hmongská kuchařka! Místo v plánovaném čase 07 hod vyjíždíme před desátou hodinou a to máme před sebou dvě hodiny jízdy. Auto projíždí vesnicemi , míjíme rýžová políčka a šplháme do hor. Teprve před polednem přijíždíme do vesnice Sang Ma Sao odkud již musíme pěšky. Naše batohy, které obsahují věci na tři dny, jako teplé oblečení, pláštěnku, bundu, malý spacák, a bohužel spoustu dalších drobných věcí, musí ještě pojmou 4 až 6 litru vody, kterou nám náš průvodce přidělil.
Tak a jde se ! Průvodce říká, že to bude v pohodě, že dnes bude stoupat pozvolně. No, nevím, dle interenáře od Mai nás čeká 6 hodin chůze a naše dnešní cesta skončí na táboříšti ve výšce 2 100 m. Místo odkud vycházíme je ve výšce cca 850 m , takže nás čeká 1 250 m převýšení a to již dávno bylo poledne. Je ukrutné horko, nosiči si to v pohodě šlapou ve žlutých plastových sandálech, vesele klábosí a nijak jim nevadí nůše s jídlem, které mají naložené na zádech ani plné ruce igelitových tašek. My také šlapeme, v pevnýchkožených botách, s krysou na zádech a potem ve tváři. Kdyby jen ve tváři, jdeme asi hodinu, trička máme propocená, vlasy přilepené k čelu , ale protože je na co koukat, neseme svůj úděl zatím statečně. Okukujeme koupající se děti v řece, lidi, kteří pracují na políčkách, nahlížíme přes ploty, máváme klukům a holkám ve škole . Děti jsou pestře oblečené, veselé, nic nechtějí, ale darovaná sladkost, je potěší. Všechno je krásně zelené, rýžová políčka se šplhají po stráních hor, a pak je střídají až k vrcholům stromy. Nádhera ! Naši průvodci zastavují před zastřešenou terasou nějaké budovy a chystají pro nás svačinu. Aha, proto ty igelitky v rukách . Když nám dají najíst tady dole, jejich náklad bude lehčí. Na lavici se objevují masové konzervy, paštiky, vajíčka, sýry, bagety, zelenina, ovoce ..
Najíme se my i naši průvodci a jdeme dál. Potkáváme tři čuníky, vykračují si vesele, pěkně za sebou jako ti od Jarka Nohavici, o kus dál se válejí v bahně vodní buvoli. Tu vodu jim závidíme, slunce žhne, nikde žádný stín , začátek džungle je pořád ještě kus nad námi. A tak statečně dále funíme do pořádného kopce. Nosiči na nás čekají pod prvními stromy . Sedí v kruhu, pokuřují vodní dýmku udělanou z petky, a klábosí . My nacvakáme do foťáku poslední záběry vesnice a rýžových políček a vstoupíme do zeleného moře. První jde naše kuchařka , která, jak jsme později poznali , zná cestu nejlépe. Je to statné Hmongské děvče, s dlouhými černými vlasy, které má omotané kolem hlavy a sepnuté stříbrnými hřebeny a sponami. Je ustrojená v černé sukni, černo bílém pruhovaném tričku s krátkým rukávem, pod ním má ještě růžové triko s dlouhým rukáve, přes sebe zavěšenou růžovou vyšívanou kabelku, kterou snad nesundá, ani když jde spát. Je obutá stejně jako ostatní do žlutých plastových pantoflí, černé návleky, které měla na začátku cesty si již sundala. Za ní jdeme my s nosiči a na konci vše jistí guide v modrém triku a světe div se, obutý v turistických botách.
Cesta bambusovým lesem, je příjemnější než v otevřeném terénu, nabíráme výšku, takže snad již brzy dojdeme na tábořiště. Pěšina opouští les, slunce je již nízko, ochladilo se. Oblékáme svetry. Přicházíme na malý pahorek ze kterého vidíme pod námi nějakou boudu a v dálce další . Tak to bude určitě konec dnešní cesty. Jsme unavení , máme hlad. Po skalkách krkolomně scházíme k první boudě, ale míjíme ji, kuchařka jde po vrstevnici dál. Aha, tak to bude druhá bouda. Bohužel nebyla, také tu jsme minuli. Cesta klesala stále níž, a výšku, na kterou jsme se dostali, zase ztrácíme. Znovu se ocitáme v džungli, je již hodně šero, téměř po tmě brodíme potoky . Naše skupina se roztrhala na dvě. V první jde Hanka, Zdeňka, Marián, Zdeněk, Petr, a dva nosiči. Vede je kuchařka, která perfektně zná cestu . V druhé skupině jdu já s Bobem, v předu jeden nosič, a vzadu pořád usměvavý guide. Bob má problém s nohou, a proto postupujeme pomaleji. Znovu šplháme do kopce, tentokrát již v úplné tmě. Ještě že, máme po ruce čelovky. I tak klopýtáme po nerovnostech, zakopáváme o kameny , a jsme stále unavenější. Čím dál častěji usedáme a odpočíváme. Konečně nad námi zahlédneme baterky první skupiny. Celí od bahna přicházíme na pěknou rovnou loučku, kde by se vešlo i deset stanů. Bohužel tam nestojí ani jediný, ba ani naši přátelé tam už nejsou. Takže šli dál … A tak se znovu suneme pěšinou nekompromisně stále nahoru, tma je již nejméně dvě hodiny a my pořád jdeme. No, vlastně lezeme. Průvodce na otázku jak je to daleko, nedovedl odpovědět.
Přestávala jsem věřit, že ví kde se nacházíme. Jsme tak unaveni, že při odpočinku v sedě usínáme. Oznámila jsem průvodci, že až dojdeme na rovné místo, zůstaneme tam a přespíme. Nemáme sice karimatky, ale teplých věci máme dost, a také tenký spacák a pláštěnku, kterou si můžeme dát pod sebe. Guide nám to odkýval a zase jsme kus popolezli. Bob zkusil zapnout mobil a kupodivu tentokrát chytl signál GPS, našli jsme se ! Nacházíme se ve výšce cca 2 000 m a tak by naše tábořiště mělo být 100 výškových metrů nad námi. Konečně dobrá zpráva. Zmagoříme svoje vyčerpané těla, nahodíme krosny a znovu se vlečeme blátem nahoru po pěšině. Stojím , vydýchávám, něco cítím. Kouř ! Hurá ! Pokud nehoří les budeme na místě. Raduje se s námi průvodce i nosič. A opravdu, za chvíli docházíme k první boudě, tu míjíme a jdeme dál k seskupení dalších dřevěných příbytků. V jednom z nich zahlédnu hořící oheň a hrnce.
Je 21,30 hod, konečně se setkáváme s našimi přáteli, kteří nám ukazují místo, kde budeme spát. Vedou nás do jedné velké, dlouhé boudy. Uvnitř jsou dvě řady dřevěných pryčen, oddělených uličkou. Jsou potažené stříbrným mirelonem , na jedné straně je dostatek místa pro nás pro všechny. Na druhé straně bude spát náš doprovod a ještě pár míst zbude. Nějaká Vietnamka, později jsem se dozvěděla, že je to správcová, nám přidělila hrubé květované deky . Vůbec si nevzpomínám, jestli jsme se s Bobem umyli, ale určitě nikdy nezapomenu na večeři, kterou nám za chvíli donesli. Polévku, kouřící mísy rýže, plno mističek se zeleninou, masem smíchaným s výhonky, v další misce bylo zase jiné maso se zeleninou, a další plné misky a mističky, čaj a saké ….
Pokračování
Večeřeli jsme společně s našimi vietnamskými přáteli. Zatím co my jsme již dávno měli plná břicha, do drobných vietnamců, postupně zmizlo vše, co v miskách zbylo. Po vydatném jídle zalézáme do spacáku a dek . Nevím jak ostatní, ale já usnula hned . Uprostřed noci mě probudil déšť, co déšť, liják! Takovou průtrž jsem ještě nikdy nezažila. Můj ospalý mozek dal dohromady myšlenku, jak by nám teď asi bylo pod stromy na pěšině, kdybychom si tam ustlali a znovu upadl do bezvědomí.Čtvrtek 20.10.2016
Tak jak Mai slíbila, čekal nás před nádražím řidič s cedulkou s mým jménem. Odvezl nás do SAPY do hotelu PINOCHIO. Tam jsme si dali přebytečné věci do depozitu a v hotelové restauraci snídani.
Po snídani jsme nedočkavě vyhlíželi auto s našim průvodcem a nosiči . No konečně ! Nastupujeme do auta, kde nás vítá náš guide , tři nosiči a dokonce i hmongská kuchařka! Místo v plánovaném čase 07 hod vyjíždíme před desátou hodinou a to máme před sebou dvě hodiny jízdy. Auto projíždí vesnicemi , míjíme rýžová políčka a šplháme do hor. Teprve před polednem přijíždíme do vesnice Sang Ma Sao odkud již musíme pěšky. Naše batohy, které obsahují věci na tři dny, jako teplé oblečení, pláštěnku, bundu, malý spacák, a bohužel spoustu dalších drobných věcí, musí ještě pojmou 4 až 6 litru vody, kterou nám náš průvodce přidělil.
Tak a jde se ! Průvodce říká, že to bude v pohodě, že dnes bude stoupat pozvolně. No, nevím, dle interenáře od Mai nás čeká 6 hodin chůze a naše dnešní cesta skončí na táboříšti ve výšce 2 100 m. Místo odkud vycházíme je ve výšce cca 850 m , takže nás čeká 1 250 m převýšení a to již dávno bylo poledne. Je ukrutné horko, nosiči si to v pohodě šlapou ve žlutých plastových sandálech, vesele klábosí a nijak jim nevadí nůše s jídlem, které mají naložené na zádech ani plné ruce igelitových tašek. My také šlapeme, v pevnýchkožených botách, s krysou na zádech a potem ve tváři. Kdyby jen ve tváři, jdeme asi hodinu, trička máme propocená, vlasy přilepené k čelu , ale protože je na co koukat, neseme svůj úděl zatím statečně. Okukujeme koupající se děti v řece, lidi, kteří pracují na políčkách, nahlížíme přes ploty, máváme klukům a holkám ve škole . Děti jsou pestře oblečené, veselé, nic nechtějí, ale darovaná sladkost, je potěší. Všechno je krásně zelené, rýžová políčka se šplhají po stráních hor, a pak je střídají až k vrcholům stromy. Nádhera ! Naši průvodci zastavují před zastřešenou terasou nějaké budovy a chystají pro nás svačinu. Aha, proto ty igelitky v rukách . Když nám dají najíst tady dole, jejich náklad bude lehčí. Na lavici se objevují masové konzervy, paštiky, vajíčka, sýry, bagety, zelenina, ovoce .. Najíme se my i naši průvodci a jdeme dál. Potkáváme tři čuníky, vykračují si vesele, pěkně za sebou jako ti od Jarka Nohavici, o kus dál se válejí v bahně vodní buvoli. Tu vodu jim závidíme, slunce žhne, nikde žádný stín , začátek džungle je pořád ještě kus nad námi. A tak statečně dále funíme do pořádného kopce. Nosiči na nás čekají pod prvními stromy . Sedí v kruhu, pokuřují vodní dýmku udělanou z petky, a klábosí . My nacvakáme do foťáku poslední záběry vesnice a rýžových políček a vstoupíme do zeleného moře. První jde naše kuchařka , která, jak jsme později poznali , zná cestu nejlépe. Je to statné Hmongské děvče, s dlouhými černými vlasy, které má omotané kolem hlavy a sepnuté stříbrnými hřebeny a sponami. Je ustrojená v černé sukni, černo bílém pruhovaném tričku s krátkým rukávem, pod ním má ještě růžové triko s dlouhým rukáve, přes sebe zavěšenou růžovou vyšívanou kabelku, kterou snad nesundá, ani když jde spát. Je obutá stejně jako ostatní do žlutých plastových pantoflí, černé návleky, které měla na začátku cesty si již sundala. Za ní jdeme my s nosiči a na konci vše jistí guide v modrém triku a světe div se, obutý v turistických botách.
Cesta bambusovým lesem, je příjemnější než v otevřeném terénu, nabíráme výšku, takže snad již brzy dojdeme na tábořiště. Pěšina opouští les, slunce je již nízko, ochladilo se. Oblékáme svetry. Přicházíme na malý pahorek ze kterého vidíme pod námi nějakou boudu a v dálce další . Tak to bude určitě konec dnešní cesty. Jsme unavení , máme hlad. Po skalkách krkolomně scházíme k první boudě, ale míjíme ji, kuchařka jde po vrstevnici dál. Aha, tak to bude druhá bouda. Bohužel nebyla, také tu jsme minuli. Cesta klesala stále níž, a výšku, na kterou jsme se dostali, zase ztrácíme. Znovu se ocitáme v džungli, je již hodně šero, téměř po tmě brodíme potoky . Naše skupina se roztrhala na dvě. V první jde Hanka, Zdeňka, Marián, Zdeněk, Petr, a dva nosiči. Vede je kuchařka, která perfektně zná cestu . V druhé skupině jdu já s Bobem, v předu jeden nosič, a vzadu pořád usměvavý guide. Bob má problém s nohou, a proto postupujeme pomaleji. Znovu šplháme do kopce, tentokrát již v úplné tmě. Ještě že, máme po ruce čelovky. I tak klopýtáme po nerovnostech, zakopáváme o kameny , a jsme stále unavenější. Čím dál častěji usedáme a odpočíváme. Konečně nad námi zahlédneme baterky první skupiny. Celí od bahna přicházíme na pěknou rovnou loučku, kde by se vešlo i deset stanů. Bohužel tam nestojí ani jediný, ba ani naši přátelé tam už nejsou. Takže šli dál … A tak se znovu suneme pěšinou nekompromisně stále nahoru, tma je již nejméně dvě hodiny a my pořád jdeme. No, vlastně lezeme. Průvodce na otázku jak je to daleko, nedovedl odpovědět. Přestávala jsem věřit, že ví kde se nacházíme. Jsme tak unaveni, že při odpočinku v sedě usínáme. Oznámila jsem průvodci, že až dojdeme na rovné místo, zůstaneme tam a přespíme. Nemáme sice karimatky, ale teplých věci máme dost, a také tenký spacák a pláštěnku, kterou si můžeme dát pod sebe. Guide nám to odkýval a zase jsme kus popolezli. Bob zkusil zapnout mobil a kupodivu tentokrát chytl signál GPS, našli jsme se ! Nacházíme se ve výšce cca 2 000 m a tak by naše tábořiště mělo být 100 výškových metrů nad námi. Konečně dobrá zpráva. Zmagoříme svoje vyčerpané těla, nahodíme krosny a znovu se vlečeme blátem nahoru po pěšině. Stojím , vydýchávám, něco cítím. Kouř ! Hurá ! Pokud nehoří les budeme na místě. Raduje se s námi průvodce i nosič. A opravdu, za chvíli docházíme k první boudě, tu míjíme a jdeme dál k seskupení dalších dřevěných příbytků. V jednom z nich zahlédnu hořící oheň a hrnce. Je 21,30 hod, konečně se setkáváme s našimi přáteli, kteří nám ukazují místo, kde budeme spát. Vedou nás do jedné velké, dlouhé boudy. Uvnitř jsou dvě řady dřevěných pryčen, oddělených uličkou. Jsou potažené stříbrným mirelonem , na jedné straně je dostatek místa pro nás pro všechny. Na druhé straně bude spát náš doprovod a ještě pár míst zbude. Nějaká Vietnamka, později jsem se dozvěděla, že je to správcová, nám přidělila hrubé květované deky . Vůbec si nevzpomínám, jestli jsme se s Bobem umyli, ale určitě nikdy nezapomenu na večeři, kterou nám za chvíli donesli. Polévku, kouřící mísy rýže, plno mističek se zeleninou, masem smíchaným s výhonky, v další misce bylo zase jiné maso se zeleninou, a další plné misky a mističky, čaj a saké ….
Večeřeli jsme společně s našimi vietnamskými přáteli. Zatím co my jsme již dávno měli plná břicha, do drobných vietnamců, postupně zmizlo vše, co v miskách zbylo. Po vydatném jídle zalézáme do spacáku a dek . Nevím jak ostatní, ale já usnula hned . Uprostřed noci mě probudil déšť, co déšť, liják! Takovou průtrž jsem ještě nikdy nezažila. Můj ospalý mozek dal dohromady myšlenku, jak by nám teď asi bylo pod stromy na pěšině, kdybychom si tam ustlali a znovu upadl do bezvědomí.Čtvrtek 20.10.2016
Tak jak Mai slíbila, čekal nás před nádražím řidič s cedulkou s mým jménem. Odvezl nás do SAPY do hotelu PINOCHIO. Tam jsme si dali přebytečné věci do depozitu a v hotelové restauraci snídani.
Po snídani jsme nedočkavě vyhlíželi auto s našim průvodcem a nosiči . No konečně ! Nastupujeme do auta, kde nás vítá náš guide , tři nosiči a dokonce i hmongská kuchařka! Místo v plánovaném čase 07 hod vyjíždíme před desátou hodinou a to máme před sebou dvě hodiny jízdy. Auto projíždí vesnicemi , míjíme rýžová políčka a šplháme do hor. Teprve před polednem přijíždíme do vesnice Sang Ma Sao odkud již musíme pěšky. Naše batohy, které obsahují věci na tři dny, jako teplé oblečení, pláštěnku, bundu, malý spacák, a bohužel spoustu dalších drobných věcí, musí ještě pojmou 4 až 6 litru vody, kterou nám náš průvodce přidělil.
Tak a jde se ! Průvodce říká, že to bude v pohodě, že dnes bude stoupat pozvolně. No, nevím, dle interenáře od Mai nás čeká 6 hodin chůze a naše dnešní cesta skončí na táboříšti ve výšce 2 100 m. Místo odkud vycházíme je ve výšce cca 850 m , takže nás čeká 1 250 m převýšení a to již dávno bylo poledne. Je ukrutné horko, nosiči si to v pohodě šlapou ve žlutých plastových sandálech, vesele klábosí a nijak jim nevadí nůše s jídlem, které mají naložené na zádech ani plné ruce igelitových tašek. My také šlapeme, v pevnýchkožených botách, s krysou na zádech a potem ve tváři. Kdyby jen ve tváři, jdeme asi hodinu, trička máme propocená, vlasy přilepené k čelu , ale protože je na co koukat, neseme svůj úděl zatím statečně. Okukujeme koupající se děti v řece, lidi, kteří pracují na políčkách, nahlížíme přes ploty, máváme klukům a holkám ve škole . Děti jsou pestře oblečené, veselé, nic nechtějí, ale darovaná sladkost, je potěší. Všechno je krásně zelené, rýžová políčka se šplhají po stráních hor, a pak je střídají až k vrcholům stromy. Nádhera ! Naši průvodci zastavují před zastřešenou terasou nějaké budovy a chystají pro nás svačinu. Aha, proto ty igelitky v rukách . Když nám dají najíst tady dole, jejich náklad bude lehčí. Na lavici se objevují masové konzervy, paštiky, vajíčka, sýry, bagety, zelenina, ovoce .. Najíme se my i naši průvodci a jdeme dál. Potkáváme tři čuníky, vykračují si vesele, pěkně za sebou jako ti od Jarka Nohavici, o kus dál se válejí v bahně vodní buvoli. Tu vodu jim závidíme, slunce žhne, nikde žádný stín , začátek džungle je pořád ještě kus nad námi. A tak statečně dále funíme do pořádného kopce. Nosiči na nás čekají pod prvními stromy . Sedí v kruhu, pokuřují vodní dýmku udělanou z petky, a klábosí . My nacvakáme do foťáku poslední záběry vesnice a rýžových políček a vstoupíme do zeleného moře. První jde naše kuchařka , která, jak jsme později poznali , zná cestu nejlépe. Je to statné Hmongské děvče, s dlouhými černými vlasy, které má omotané kolem hlavy a sepnuté stříbrnými hřebeny a sponami. Je ustrojená v černé sukni, černo bílém pruhovaném tričku s krátkým rukávem, pod ním má ještě růžové triko s dlouhým rukáve, přes sebe zavěšenou růžovou vyšívanou kabelku, kterou snad nesundá, ani když jde spát. Je obutá stejně jako ostatní do žlutých plastových pantoflí, černé návleky, které měla na začátku cesty si již sundala. Za ní jdeme my s nosiči a na konci vše jistí guide v modrém triku a světe div se, obutý v turistických botách.
Cesta bambusovým lesem, je příjemnější než v otevřeném terénu, nabíráme výšku, takže snad již brzy dojdeme na tábořiště. Pěšina opouští les, slunce je již nízko, ochladilo se. Oblékáme svetry. Přicházíme na malý pahorek ze kterého vidíme pod námi nějakou boudu a v dálce další . Tak to bude určitě konec dnešní cesty. Jsme unavení , máme hlad. Po skalkách krkolomně scházíme k první boudě, ale míjíme ji, kuchařka jde po vrstevnici dál. Aha, tak to bude druhá bouda. Bohužel nebyla, také tu jsme minuli. Cesta klesala stále níž, a výšku, na kterou jsme se dostali, zase ztrácíme. Znovu se ocitáme v džungli, je již hodně šero, téměř po tmě brodíme potoky . Naše skupina se roztrhala na dvě. V první jde Hanka, Zdeňka, Marián, Zdeněk, Petr, a dva nosiči. Vede je kuchařka, která perfektně zná cestu . V druhé skupině jdu já s Bobem, v předu jeden nosič, a vzadu pořád usměvavý guide. Bob má problém s nohou, a proto postupujeme pomaleji. Znovu šplháme do kopce, tentokrát již v úplné tmě. Ještě že, máme po ruce čelovky. I tak klopýtáme po nerovnostech, zakopáváme o kameny , a jsme stále unavenější. Čím dál častěji usedáme a odpočíváme. Konečně nad námi zahlédneme baterky první skupiny. Celí od bahna přicházíme na pěknou rovnou loučku, kde by se vešlo i deset stanů. Bohužel tam nestojí ani jediný, ba ani naši přátelé tam už nejsou. Takže šli dál … A tak se znovu suneme pěšinou nekompromisně stále nahoru, tma je již nejméně dvě hodiny a my pořád jdeme. No, vlastně lezeme. Průvodce na otázku jak je to daleko, nedovedl odpovědět. Přestávala jsem věřit, že ví kde se nacházíme. Jsme tak unaveni, že při odpočinku v sedě usínáme. Oznámila jsem průvodci, že až dojdeme na rovné místo, zůstaneme tam a přespíme. Nemáme sice karimatky, ale teplých věci máme dost, a také tenký spacák a pláštěnku, kterou si můžeme dát pod sebe. Guide nám to odkýval a zase jsme kus popolezli. Bob zkusil zapnout mobil a kupodivu tentokrát chytl signál GPS, našli jsme se ! Nacházíme se ve výšce cca 2 000 m a tak by naše tábořiště mělo být 100 výškových metrů nad námi. Konečně dobrá zpráva. Zmagoříme svoje vyčerpané těla, nahodíme krosny a znovu se vlečeme blátem nahoru po pěšině. Stojím , vydýchávám, něco cítím. Kouř ! Hurá ! Pokud nehoří les budeme na místě. Raduje se s námi průvodce i nosič. A opravdu, za chvíli docházíme k první boudě, tu míjíme a jdeme dál k seskupení dalších dřevěných příbytků. V jednom z nich zahlédnu hořící oheň a hrnce. Je 21,30 hod, konečně se setkáváme s našimi přáteli, kteří nám ukazují místo, kde budeme spát. Vedou nás do jedné velké, dlouhé boudy. Uvnitř jsou dvě řady dřevěných pryčen, oddělených uličkou. Jsou potažené stříbrným mirelonem , na jedné straně je dostatek místa pro nás pro všechny. Na druhé straně bude spát náš doprovod a ještě pár míst zbude. Nějaká Vietnamka, později jsem se dozvěděla, že je to správcová, nám přidělila hrubé květované deky . Vůbec si nevzpomínám, jestli jsme se s Bobem umyli, ale určitě nikdy nezapomenu na večeři, kterou nám za chvíli donesli. Polévku, kouřící mísy rýže, plno mističek se zeleninou, masem smíchaným s výhonky, v další misce bylo zase jiné maso se zeleninou, a další plné misky a mističky, čaj a saké ….
Večeřeli jsme společně s našimi vietnamskými přáteli. Zatím co my jsme již dávno měli plná břicha, do drobných vietnamců, postupně zmizlo vše, co v miskách zbylo. Po vydatném jídle zalézáme do spacáku a dek . Nevím jak ostatní, ale já usnula hned . Uprostřed noci mě probudil déšť, co déšť, liják! Takovou průtrž jsem ještě nikdy nezažila. Můj ospalý mozek dal dohromady myšlenku, jak by nám teď asi bylo pod stromy na pěšině, kdybychom si tam ustlali a znovu upadl do bezvědomí.