istoricky první Evropan. Jsme opět pozváni do jednoho domu, kde nám paní dává napíchlou na hůlkách hroudu něčeho slepeného. Je to prý z rýže. Nemám odvahu to ale jíst když vidím prostředí domu, kde v malém domě o jedné místn

zi ty zajímavosti, které osamělý turista bez průvodce nebo bez znalosti vietnamštiny nemá šanci navštívit. Po dobré snídani, samozřejmě rýže vařená ve správném dřevěném rýžovaru, jsme vyrazili autobusem. Vzhledem k mojí kama

hlavně kukuřici mezi kameny. Navíc na velmi strmých svazích kde je obtížné se bez lana udržet. U nás by takovou půdu nikdo neobdělával. Rýže zde v horách není. Domy jsou hliněné nebo si lidé sami dělají betonové cihly. Střech

tro, přirovnat se to nedá k ničemu. Ale nakonec dostáváme polévku s rozemletým masem, je to docela dobré a pak ještě ty slabounké placky z rýže. Pamatuji, jak jsem pozoroval jejich výrobu v Sapě v Praze na Libuši. Protože se odtud sk

máme vyjímečně tři postele, dokonce klimatizaci a toto vše za 470.000 dongů. Ráno je luxusní snídaně v ceně. Kuchaři vaří na přání, rýže, maso, závitky, ovoce, vajíčka, bageta, nudle a desítky dalších pochutin. Je to zatím

řic. Ty byly skutečně vynikající. Dále talíř chobotnic, talíř krevet. K tomu miska křepelčích vajec, čerstvé buráky a obrovská miska rýže. A pití. Celkem pro tři 500.000 dongů. Jsme strašně přecpaní. Jdeme se projít na náb

ík na osobní věci. Druhý den ráno mě probudil už v pět dětský křik, snídani měli v 5.30. Tentokrát vždy skupina 4 dětí dostala hrnec rýže a k tomu nějakou polévku. Každý si nabral do misky, jedli lžící, každý měl svojí.