Jak jsem ve Vietnamu řídil rikšu. Jsou tři kola bezpečnější?

Rikša má tři kola, ani se nemusí držet balanc. Je pravda, že se musí trochu více šlapat, zvlášť když vezete nějakého tlustého dědka nebo bábu, ale po rovině, o co jde.

I když dnes už rikša i v chudých zemích je většinou turistickou atrakcí, stále je řada míst, kde se běžně používají. 

Dnes máme často i zábrany využít rikšu. To s máme rozvalit v rikše a za námi má chudák šlapat? Ale tyto pocity jsem opustil, když jsem si uvědomil, že nejvíce mu uškodím, když se právě nenechám svézt. Pomohu mu tím, když mu dám vydělat. 

Ale protože jezdím do Asie i za zážitky, rád si místo s rikšákem vyměním.  V Nepálu jsem zažil i rikšu v tragickém stavu, s dřevěnými pedály, kdy jsem musel navíc silou udržovat rikšu v přímém směru, protože trvale zatáčela na jednu stranu. 

 

Obvykle to je  zajímavá projížďka až jednou,… 

Také jsem si ve městě Hue, ve středním Vietnamu, místo s rikšákem vyměnil. Nechtěl, prý je to nebezpečné, .. Povýšeně jsem se usmál, vždyť mám za volantem odježděno hodně set tisíc km a na kole to také není malé číslo.

Celkem jsem se bez problémů rozjel po rovince a vydal směrem na trh přes známý most v Hue. Do kopečka přes most jsem musel trochu šlápnout, ale povědomí, že to půjde zase dolů, mne dodalo energii.

 

A dolů to skutečně šlo. Pěkně, pohodově, ale najednou nepatrně rychleji a rychleji. 

Automaticky šátrám po páčce na pravé straně řídítek. Nic. Tak na levé straně, zase nic. Tak zareaguje můj instinkt z dětství, torpédo, prošlápnu dozadu, noha mne propadla, zase nic. Ono při té výměně se to seběhlo v ruchu s komplikovanou diskuzí, že nějak na brzdy ani nepřišla myšlenka.

 

To už jsem se řítil slušnou rychlostí z mostu k hlavní silnici, k nekonečné řece skútrů z levé i z pravé strany a já navíc měl odbočit doleva. Normálně se odbočuje doleva tak, že se hned za rohem zahne doleva přímo proti proudu skútrů a protisměrem se pomalu proplétáním přesouváme na svoji stranu.

Vím, že některé rikši mají i brzdu vzadu, za sedátkem táhlo. Šátrám, šátrám, nic nenašátrám. Situace dosáhla kritického bodu, hrozil obrovský karambol. Tak už jenom roztahuji ruce, křičím a křičím … a nezastavitelný proud motorek a skútrů, mezi nimi dokonce auto,.. se zastavil !. Myslím, že prvně po mnoha letech. Pohled na „bílého“ blázna za kterým ještě křičí rikšák, je totálně uzemnil.

 

Dokonce se začali všichni usmívat.

Z mojí strany ale na úsměvy nebyl čas, profrčel jsem křižovatkou v lehkém obráceném náklonu a za křižovatkou v proti kopci se konečně zastavil. Okamžitě mne rikšák s obrovským nadáváním vyhodil jako totálně neschopného řídit cokoliv na silnici.

A v této souvislosti si vás dovoluji upozornit na článek: Máme si najmout rikšu aby za vámi chudák šlapal?

A ještě jeden zážitek s rikšou, trochu z jiného soudku. V Indii v jednom městě nám nabízel rikšák hodinovou projížďku asi za 60 rupií. Nevyužil jsem jí, ale později jsem nesl těžký nákup, a tak jsem zastavil rikšu, aby mne asi dva kilometry po rovině dovezla. Překvapil mne jeho požadavek, chtěl výrazně vyšší cenu než za hodinovou projížďku, 100 rupií. Později jsem tomu přišel na kloub. Ten rikšák, co veze turistu na hodinu za 50 rupií zastaví na „prohlídku“ v několika drahých obchodech se suvenýry, většinou koberci a když tam cizinec zůstane min 10 minut, (nemusí nic koupit) tak rikšách za každého dostane provizi 20 rupií.  A to zastaví min ve třech, čtyřech, obchodech. Prostě podnikaví Indové.