Rikša a Evropan

Rikš valem ubývá, stávají se stále více turistickou atrakcí. Je ale stále hodně míst, kde se běžně používají.

 

Ze začátku jsem měl veliké psychické zábrany si najmout rikšu. To mám sedět jak paša a chudák za mnou bude šlapat? Přece jsme lidé. Sice někteří jsou bohatší a někteří chudší, ale toto přece není o bohatství, to je o cti. Určitém respektu k druhým. Přece nemohu takto chudáka využívat, zneužívat jeho chudoby.

Podobnou situaci jsem prožíval před řadou let v Turecku. Všude plno čističů bot a v židličkách uvelebení manažeři v saku poklidně si čtoucí noviny a chudák jim pucoval boty. Já jsem se díval na ty frajírky v sáčku s pohrdáním.

 

Tento názor mně ale jednou radikálně změnil zážitek v jednom malém čínském městě.

Procházíme s kamarádem vedle čističek bot a protože jsme byli daleko široko jediní bílí, vrhly se na nás jak kobylky. Přece se nenecháme jako pašové čistit boty, navíc jsme měli čisté tenisky.

Zachránilo nás až auto, kam jsme se před davem schovali. Nakonec nás provázely, sice pro nás nesrozumitelnými, ale zcela jistě velmi hrubými nadávkami.

My jsme těm chuděrám nepomohli, my jsme jim nenechali vydělat. Ony navíc nežebraly.

 

Náš zvyk je, že si vše děláme sami. Už táta mne učil, že boty si mám čistit vždy sám. Přestože mně dal spoustu dobrých rad, v tomto s ním nesouhlasím. Omlouvám ho tím, že neviděl svět, jako jsem měl možnost ho poznat já. Neumíme nebo nechceme se dělit s chudšími. Proč si kupovat hotový čaj, kávu, když si jí mohu uvařit sám? Jděte se podívat do Sapy v Libuši a uvidíte mezi stánkaři roznačeše kávy, čaje. Stejně na tureckých tržnicích. Ti stánkaři přece nejsou bohatí, mohli by mít vzadu varnou konvici. V Turecku jsem také viděl chudáky stát na ulici s osobní váhou nabízet zvážení. Jakého Čecha napadne se nechat zvážit na ulici?

 

Také mne někdy zaráží neskrývaná radost turisty, když smlouvá na trhu u chudáka nějaký suvenýr "až na krev". Přitom ten samý turista v restauraci nechá spropitné několikanásbně vyšší.  Bohatému dá ještě více a chudákovi nepomůže.  

 

Pro mne je z toho jednoznačný závěr. Nechme se zvážit, najměme si rikšu, nechme si vyčistit boty. Že nejsme na to dost bohatí? Ale jsme. Protože jsme výrazně bohatší nežli ten chudák rikšák.

-------------

S tím přímo souvisí i nelogické reklamy typu "nekupujme trička za 1 EUR", které v nelidských podmínkách chudáci, často i děti, vyrábějí v manufakturách v Bangladéši, Vietnamu, Kambodži,...  

Samozřejmě, že by měli mít lepší pracovní podmínky. Ale tím, že jim vezmeme práci, jim nepomůžeme.  

V manufakturách jsou, protože se mají lepší než se měli dříve, pomáhá jim to přežít. . . Navíc, pokud by nyní dostali ihned více, vznikne větší rozdíl mezi vesnicí a stáhnou se k továrnám, vzniknou slumy, zničí se jejich zemědělství. Čím výhodnější je výroba v těchto zemích pro investory, tím více se zvedne jejich ekonomika, tím následně stoupnou jejich mzdy.  Nefunguje to ale obráceně. 

Tyto továrny jim pomohou více jako zbraně.  Mimochodem, mimo téma, všiml jsem si ve Vietnamu techniky na silnicích, auta, stroje,... vše z Japonska, Koreje, Číny,  Ale vojenská letadla, veškeré vybavení armády. je výhradně z Ruska (SSSR) Třetímu světu pomáhají peníze, byznys, ne revoluce.

 

Pokud se vám příspěvek líbil, neváhejte kliknout like, potěšíte

Jednou jsem si ve městě Hue, ve středním Vietnamu, místo s rikšákem vyměnil. Nechtěl, prý je to nebezpečné, .. Povýšeně jsem se usmál, vždyť mám za volantem odježděno hodně set tisíc km a na kole to také není malé číslo. 


Celkem jsem se bez problémů rozjel po rovince a vydal směrem na trh přes známý most v Hue. Do kopečka přes most jsem musel trochu šlápnout, ale povědomí, že to půjde zase dolů, mne dodalo energii. 
A dolů to skutečně šlo. Pěkně, pohodově, ale najednou nepatrně rychleji a rychleji. Automaticky šátrám po páčce na pravé straně řídítek. Nic. Tak na levé straně, zase nic. Tak zareaguje můj instinkt z dětství, torpédo, prošlápnu dozadu, noha mne propadla, zase nic. Ono při té výměně se to seběhlo v ruchu s komplikovanou diskuzí, že nějak na brzdy ani nepřišla myšlenka. 


To už jsem se řítil slušnou rychlostí z mostu k hlavní silnici, k nekonečné řece skútrů z levé i z pravé strany a já navíc měl odbočit doleva. Normálně se odbočuje doleva tak, že se hned za rohem zahne doleva přímo proti proudu skútrů a protisměrem se pomalu proplétáním přesouváme na svoji stranu. 
Vím, že některé rikši mají i brzdu vzadu, za sedátkem táhlo. Šátrám, šátrám, nic nenašátrám. Situace dosáhla kritického bodu, hrozil obrovský karambol. Tak už jenom roztahuji ruce, křičím a křičím … a nezastavitelný proud motorek a skútrů, mezi nimi dokonce auto,.. se zastavil !. Myslím, že prvně po mnoha letech. Pohled na „bílého“ blázna za kterým ještě křičí rikšák, je totálně uzemnil. 
Dokonce se začali všichni usmívat. 


Z mojí strany ale na úsměvy nebyl čas, profrčel jsem křižovatkou v lehkém obráceném náklonu a za křižovatkou v proti kopci se konečně zastavil. Okamžitě mne rikšák s obrovským nadáváním vyhodil jako totálně neschopného řídit cokoliv na silnici