Vojenské hřbitovy ve Vietnamu. Mohou mrtví prohrát válku?

Když jsem navštívil Điện Biên Phủ, zašel jsem také na vojenský hřbitov padlých z této slavné bitvy (1954). Čeho jsem si ale všiml? Byly tam pouze hroby vítězů. A kde jsou poražení? Copak žádný z nich nepadl?

Právě tato otázka mě přivedla k zamyšlení nad tím, jak rozdílný osud mohou mít vojáci po smrti. O tom, kde a zda vůbec budou odpočívat, totiž často nerozhoduje jejich odvaha ani oběť. Rozhoduje vítěz války.

 

Když padnete jako voják, většinou skončíte na vojenském hřbitově. Bojovali jste za svou zemi, za vlajku, pod kterou jste se narodili. Věříte, že jednou někdo položí na váš hrob květinu a připomene si vaši oběť.

 

Jenže o tom, jak bude váš hrob vypadat nebo zda vůbec nějaký budete mít, často nerozhoduje to, jak statečně jste bojovali. Rozhoduje vítěz.

 

Jestliže zvítězí vaše strana, budete oslavováni jako národní hrdinové. Váš hrob bude pečlivě udržovaný a při státních svátcích pokrytý květinami. Pokud ale zvítězí protivník, z hrdiny se stane nepřítel státu. Hrob zaroste trávou, zmizí pod hlínou nebo přestane existovat úplně.

Snad nikde to není patrnější než ve Vietnamu.

Desítky let trvající válka mezi Severním a Jižním Vietnamem přinesla statisíce mrtvých. Na obou stranách umírali mladí muži a každá strana budovala své vojenské hřbitovy. Na jihu se nejznámějším stal vojenský hřbitov Biên Hòa, kde bylo pohřbeno více než 16 000 vojáků Armády Vietnamské republiky. Měl se stát vietnamskou obdobou Arlingtonského národního hřbitova – místem úcty k těm, kteří padli ve službě své vlasti.

 

Pak ale přišel rok 1975.

Jižní Vietnam přestal existovat. Vítězný Sever sjednotil zemi pod komunistickou vládou a pohled na padlé se během několika dnů změnil. Z padlých hrdinů bojujících za Jižní Vietnam se v očích nového režimu stali nepřátelé státu. A tak jako by válku prohráli i mrtví. 

A protože už nebylo možné potrestat je samotné, odnesly to jejich hroby.

Vojenské hřbitovy byly hromadně ničeny nebo ponechány svému osudu. Nevyhnulo se to ani největšímu vojenskému hřbitovu v Biên Hòa. Dominantní bronzová socha vojáka Thương Tiếc („Smutek“) byla stržena z podstavce, hřbitov byl uzavřen a začal chátrat. Pozůstalým byl po dlouhá léta zakázán vstup.

Hřbitov přišel dokonce i o své jméno. Z původního Nghĩa trang Quân đội Biên Hòa (Vojenský hřbitov Biên Hòa) se stal nejprve Nghĩa trang Bình An a později oficiálně Nghĩa trang Nhân dân Bình An (Lidový hřbitov Bình An). Nešlo jen o změnu názvu. Cílem bylo vymazat jeho vojenskou identitu a symbolicky popřít, že zde odpočívají vojáci armády bývalého Jižního Vietnamu.

Přesto měl větší štěstí než mnoho jiných vojenských hřbitovů na jihu země. Ty byly zcela zrušeny, náhrobky odstraněny a jejich místa postupně zmizela pod novou zástavbou nebo zemědělskou půdou.

Zcela opačný osud potkal hroby vojáků Severního Vietnamu a partyzánů Vietkongu. Ti byli prohlášeni za národní hrdiny. Jejich ostatky byly přenášeny na nově budované vojenské hřbitovy, které dodnes patří mezi nejlépe udržovaná pietní místa v zemi. Ve Vietnamu dnes existují tisíce válečných památníků a stovky vojenských hřbitovů, na nichž se každoročně konají státní pietní obřady.

Po půl století se rány pomalu hojí. Rodiny bývalých jihovietnamských vojáků dnes mohou o hroby svých blízkých opět pečovat a hřbitov Biên Hòa postupně ožívá.

Přesto zůstává symbolem toho, že i mrtví mohou prohrát válku.

Když navštěvuji vojenské hřbitovy v Německu, napadá mě vždy stejná myšlenka. Na jednom místě tam odpočívají vojáci různých armád, často i bývalí nepřátelé. Všichni mají své jméno, kříž nebo náhrobek a především důstojnost. Nikdo už nerozhoduje o tom, kdo byl vítěz a kdo poražený.

 

Možná právě to je největší známka skutečného usmíření. Protože většina obyčejných vojáků si válku nevybrala. Vybral ji někdo jiný. Oni jen dostali rozkaz. A každý člověk, bez ohledu na to, na které straně bojoval, si zaslouží důstojný hrob.